Mobilizace už Rusku ve válce proti Ukrajině nepomůže

Od začátku masivní ruské invaze na Ukrajinu volal Igor Girkin po totální mobilizaci v Rusku. Bývalý plukovník FSB, jeden z velitelů ruského zásahu na Krymu a v Donbasu v roce 2014, podle nizozemského soudu spoluodpovědný za sestřelení letu MH17, nebyl v tomto názoru sám, byl však jedním z nejhlasitějších zastánců myšlenky na „totální válku“ s Ukrajinou.

Byť sloužil Moskvě i přímo na frontě, v Rusku ho v lednu 2024 odsoudili na čtyři roky za „výzvy k extremistické činnosti“ (a možná ještě spíše za to, že na svém sledovaném telegramovém kanálu mluvil o Putinovi jako o „nicotnosti“ a „zbabělém budižkničemu“). I z věznice ale může zprostředkovaně komunikovat se svým publikem.

V posledních dnech tak mimo jiné čtenářům odpovídal na otázku, zda Rusko vyhlásí mobilizaci a zda je to z vojenského hlediska nutné – a zajímavé je, že poprvé odpověděl záporně. Důvodem přitom není změna názoru za mřížemi – podle Girkina je prostě na ruskou mobilizaci už pozdě.

Hlavní důvod podle něj nesouvisí s politikou ani s ekonomikou. Souvisí s drony. „Jsme svědky dronové války schopné zničit jakékoli množství pěchoty nasazené na frontu,“ píše (či přesněji řečeno vzkazuje) Girkin a doporučuje Kremlu, aby místo lidí nasadil výrobu, vědu a průmysl. Mobilizovat sice podle něj stále třeba je, jen jinak. „Doba, kdy jsme mohli nepřítele rozdrtit masou pěchoty, skončila.“

Na frontě se skutečně v poslední době něco změnilo. Březen 2026 byl podle finské skupiny Black Bird Group nejslabším měsícem co se týče ruského postupu od jara 2024. Čistý územní zisk činil zhruba 25 kilometrů čtverečních. Za celé první čtvrtletí byl podle stejných analytiků postup „téměř nulový“.

Francouzský analytik Clément Molin v polovině března vypočetl, že Rusko aktuálně drží 19,5 % ukrajinského území, oproti 18,12 % v lednu 2023. Za více než tři roky bojů přibyl Moskvě tedy zhruba bod a půl, většinou ve dvou nákladných ofenzivách v letech 2024 a 2025.

Dodejme hned, že relativní stabilizace fronty automaticky neznamená, že Ukrajina vítězí. Ruská armáda stále útočí, drží iniciativu, intenzitu nesnížila ani v zimě. Kyjev nemá kapacitu výrazně zvrátit vývoj války na zemi ve svůj prospěch, dokáže ovšem účinně narušovat ruské plány a získávat čas. Mluvíme tedy o určité rovnováze, nikoliv o obratu.

Nepříznivé pro Moskvu je hlavně to, co skromná čísla vyjadřující postup stojí. Americký analytik Andrew Perpetua, jehož tým prochází denně zhruba 300 videí z dvou tisíc zdrojů, napočítal v březnu 5 771 vizuálně potvrzených ruských padlých. Reálné číslo bude vyšší, protože ne každé úmrtí se dostane na záběr. Důležité je, že meziroční nárůst (proti březnu předchozího roku) činí zhruba 40 %.

Ruské ztráty podle dostupných tvrdých dat (i odhadů) v poslední době neustále rostou. Navíc půjde z velké části o ztráty nevratné. Když dron pronásleduje raněného několik kilometrů před linií dotyku, žádný zdravotnický tým ho nevyzvedne.

Nemáme přesné údaje, ale i vývoj na frontě naznačuje, že ruský nábor sotva drží krok se ztrátami. A to i přesto, že Moskvě se daří stále dostávat do armády zřejmě 30 a více tisíc rekrutů měsíčně.

Mimochodem, tento vývoj v ukrajinské válce obrací trend moderní doby. Po zhruba poslední dvě staletí podíl mrtvých ke zraněným ve válkách spíše klesal (tj. stále více zraněných přežívalo). Například v amerických ozbrojených silách kleslo procento smrtelných zranění v bojích ze 42 % na konci 18. století na zhruba 10 % v moderních konfliktech. Proč tomu tak bylo, je asi snadno představitelné: díky polní medicíně, antibiotikům, transfuzím a rychlé evakuaci.

Za změnou situace nestojí jedna jediná příčina či nová zbraň. Okolnosti a schopnosti obou stran se však změnily v mnoha různých ohledech.

Důležité například je, že Ukrajina v posledních měsících (a hlavně na jaře 2026) výrazně zlepšila schopnost zasahovat cíle v pásmu několika desítek kilometrů za frontou. To narušuje ruskou dopravu na frontu a z ní (zásob i mužů), a de facto „zpomaluje“ fungování ruské armády. Obránci tak mimo jiné mají více času na reakci, což je pro drony, které létají relativně pomalu, zásadní.

Roli hrají i opevnění. Od začátku roku Ukrajina vybudovala přes 1 250 kilometrů obranných linií a kolem klíčových měst rostou prstencová opevnění s příkopy, drátěnými zátarasy a protitankovými bariérami. Smyslem překážek není útočníka zastavit, ale zpomalit – znovu především proto, aby dronové a další týmy měly více času ho objevit a zasáhnout.

Těch dnes nejdůležitějších zbraní – dronů – také stále přibývalo a přibývat nadále bude. Ukrajina v roce 2025 vyrobila více než 4 miliony bezpilotních prostředků a pro letošek plánuje údajně vyrobit přes 7 milionů (pokud na to budou prostředky, pochopitelně). Forbes uvádí pro Ukrajinu rozmezí 7 až 10 milionů, pro Rusko přes 6 milionů.

Ukrajinský obranný průmysl narostl z méně než deseti firem v roce 2022 na zhruba 1 500 dnes a část výroby přesunul do Británie a Německa, mimo dosah ruských raket. Drony přitom mají na svědomí podle různých odhadů (a jejich metodiky) cca 75-90 % ztrát na frontě.

S novými zbraněmi se také armády stále ještě učí – a postupně je nasazují stále lépe a účinněji. Ukrajinské ministerstvo obrany v polovině dubna oznámilo zavádění integrovaného modelu, v němž se vzdušné a pozemní bezpilotní systémy spojují s pěchotou do jednoho celku. Velitel pozemních sil Oleksandr Syrskyj uvedl, že právě díky této metodě se v březnu podařilo získat zpět zhruba 50 kilometrů čtverečních území na jihu. To je rozhodně zjednodušení, ale na drony „nasyceném“ bojišti nikdo nikdy v historii nebojoval, všichni se s nimi teprve učí, a tak je jasné, že na jejich využití je pořád co zlepšovat.

Girkinův argument se v tomto kontextu přestává jevit jako výkřik a získává technickou logiku. Pointu vystihuje fakt, že na zabití jednoho pěšáka se dnes běžně použije několik dronů. V průběhu poslední doby se například objevily záběry ruského vojáka, který přežil útok sedmi FPV strojů. Případ byl zveřejněn i proto, že jde o tak obří náhodu – a jen to ukazuje, kolik ničivé síly jsou dnes operátoři dronů ochotni nasadit proti jedinému vojákovi nepřítele.

Pohyb pod širým nebem v „zóně smrti“ kolem fronty je extrémně nebezpečný. Do pěti kilometrů je pravděpodobnost zásahu podle hlasů z fronty po nějaké době prakticky stoprocentní. V zóně od 10 do 15 kilometrů činí kolem 50 %, v oblasti 20 až 30 kilometrů za frontou dále výrazně klesá a dále od fronty je prakticky nulová (pokud nejde o nějaký opravdu významný cíl).

Důsledkem je „vyprazdňování“ bojiště.

V ukrajinské válce se hustota nasazení mužů pohybuje podle odhadů řádově v nižších stovkách na kilometr fronty. Odhady jsou pochopitelně nepřesné, protože ani jedna strana nedává veřejně k dispozici přesné informace, ale pohybují se zhruba od 120 mužů na kilometr na začátku války po nějakých 500 mužů (plus minus nějaká stovka) v létě 2024.

Na západní frontě roku 1916, v předvečer bitvy na Sommě, stálo na každé straně několik tisíc vojáků na kilometr frontové linie. O necelých 30 let později, během 2. světové války, každý kilometr evropských front bránilo od několika set mužů do zhruba dvou tisíc.

Ale „vyprázdnění bojiště“ dává smysl. Pokud pěchota v exponovaném pásmu přežije jen pár dní, přidávání dalších mužů zvyšuje pouze počet pohřbů, nikoliv pravděpodobnost průlomu. Pokud nelze nějak hromadně vyřadit protivníkovy drony, masa pěchoty se z útočné zbraně mění v cíl. A protože spolehlivý prostředek proti dronům dnes neexistuje, „pravidla hry“ nahrávají obraně.

Problémy dané existencí „zóny smrti“ kolem fronty jsou naléhavé pro obě strany, ale snad ještě více pro Ukrajinu než pro Rusko. Mobilizace je pro Kyjev politicky citlivější, populace menší, ztráty hůře nahraditelné. Ukrajina proto hledá řešení, jak omezit nutnost vystavovat lidi smrtelně nebezpečnému prostředí.

Jednou z odpovědí je robotizace. Ta přitom nevyžaduje náhradu vojáků kus za kus. Roboti přebírají úkoly, které dosud nutily lidi být v dostřelu protivníka. V některých ohledech už to proběhlo: létající drony už přebraly právě třeba úkol obrany před protivníkovou pěchotou. Pokud se ruští vojáci dostanou na dostřel ukrajinských obranných pozic a jejich osazenstvo musí použít své zbraně, je to vlastně selhání.

Zhruba 80 % zásobování blízko fronty dnes podle odhadů obstarávají pozemní bezpilotní prostředky (takzvané UGV). Ukrajinské ministerstvo obrany cílí na 100 %. Pro první polovinu roku 2026 chce Kyjev nakoupit 25 tisíc takových strojů, oproti 15 tisícům za celý rok 2025.

Pozemní roboty postupně přebírají i bojové úkoly. UGV s kulomety, granátomety nebo dálkově řízenými střeleckými stanovišti už působí na frontě. Velitel Oleksandr Afanasiev z brigády K-2, která provozuje první dronový prapor pozemních strojů na světě, to formuluje jasně: Ukrajina si může dovolit ztratit roboty, ne vycvičené vojáky.

Rusko vyvíjí podobné stroje (Kuryer, Ljagušku) a má jich podle vlastních blogerů tisíce ve skladech. Nasazuje je ale stále méně. Ruský dobrovolník Alexej Čadajev, kterého cituje analytik Sam Bendett, vidí tři důvody. Po ztrátě Starlinku je problém s komunikací, UGV jsou drahé a velitelé nechtějí nést odpovědnost za jejich ztrátu. Paradoxně raději ztratí lidského kurýra než stroj. To je přesně myšlenkový posun, který Ukrajina udělala dřív – totiž, že robot je spotřebním materiálem, ne vzácným prostředkem.

Girkinova ústřední teze nezní „neposílejte vojáky“. Zní „mobilizujte ekonomiku, vědu a výrobu, ne lidi do zákopů“. Tím nepřímo přiznává, čeho je Ukrajina už dnes zčásti schopná a co Rusko po čtyřech letech války teprve začíná dohánět. Kreml může vyhlásit další vlnu odvodů a možná ji vyhlásí. Kdo má víc dronů, lepší metodiku jejich nasazení a důvěru ve stroje jako spotřební prostředek, ovšem peníze za nábor stejně nezmění.

Tank zavedený v 1. světové válce neukončil zákopovou válku přes noc. Trvalo dvě desetiletí, než bojové stroje dokázaly prolomit pat zákopové války. Drony dnes jsou v podobné pozici „revoluční zbraně“, ale stejně jako tanky budou ještě nějakou dobu zrát. Nedá se rozumně předpokládat, že by dokázaly současný konflikt nějak rychle ukončit.

Posunují ho ovšem dále ke konfliktu, ve kterém rozhoduje především schopnost vyrábět, vyvíjet a vymýšlet nové prostředky. Z ukrajinského hlediska je to kýžená změna, protože země si nikdy nemohla dovolit stejné ztráty jako Rusko. Má několikanásobně méně obyvatel a mladší ročníky jsou navíc početně velmi slabé.

Pěchota bude pro některé úkoly zapotřebí i nadále a počty mužů ve zbrani také nebudou asi ani na jedné straně klesat. Provoz dronů vyžaduje nejen vycvičené operátory, ale i logistiku, která zahrnuje údržbu, přepravu a ochranu zařízení před elektronickými protiopatřeními nepřítele – a velkou část z toho musí stále zajistit lidé.

Rozdíl je v tom, že většina z nich nemusí stát v zákopech a čekat na téměř nevyhnutelnou smrt.