Rusko utratilo zdánlivě bezedné sovětské dědictví. Zaplatí za to jeho vojáci

Na konci loňského roku napsal analytik vystupující pod přezdívkou Jonpy99, který dlouhodobě sleduje satelitní snímky ruských skladovacích základen, poměrně střídmou, ale pro pozorovatele ruské válečné ekonomiky významnou poznámku. Pohyb techniky v ruských skladech se podle něj v posledních měsících téměř zastavil.

Výjimky existují, ale týkají se buď jednotlivých typů, nebo se omezují na odvoz zcela nepoužitelných vraků určených k demontáži na náhradní díly. Podle analytika to znamená, že ruská armáda došla do bodu, kdy další renovace uskladněné techniky prakticky ztratily smysl. To, co ve skladech zbylo, je buď příliš staré, nebo příliš poškozené na to, aby se vyplatilo investovat do oživení.

Je to okamžik, jehož příchod analytici a komentátoři vyhlíželi od roku 2022, kdy ruská armáda začala na Ukrajině ztrácet stovky kusů těžké techniky měsíčně. Skutečnost je ovšem poněkud paradoxnější, než by se mohlo na první pohled zdát: ruská obrněná flotila totiž v tuto chvíli není v horším stavu než na začátku války. V některých kategoriích je dokonce větší. A Rusko si zřejmě dokáže udržet tlak na frontě i bez dodávek ze „sovětských“ skladů.

Klíč k pochopení tohoto zdánlivého rozporu leží v tom, jak Rusko se skladovými zásobami po SSSR skutečně zacházelo. Nepoužívalo je jako průběžně doplňovanou rezervu, ze které se dlouhodobě čerpá. Naložilo s nimi jako s jednorázovým transferem, který měl dohnat válečné ztráty – možná do chvíle, než se rozběhne širší nová výroba, ovšem k tomu v plné míře nedošlo a těžko kdy dojde.

Pojďme ovšem ke konkrétním číslům. V únoru 2022 měla ruská armáda podle odhadů i tvrdých dat (satelitních snímků) ve službě zhruba 3000 tanků a dalších 7000 ve skladech. Obdobně robustní byly i zásoby bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů či pásových obrněnců typu MT-LB.

Zdánlivě nevyčerpatelná hromada techniky umožnila Kremlu přečkat první dva roky války, v nichž ruská armáda podle blogu Oryx ztratila podle vizuálních záznamů přes 9000 obrněnců. Skutečné ztráty jsou nepochybně vyšší, ale část ztracených kusů nikdy fotografii či video nezachytí (bude to však patrně jen malá část z celku).

Rusko z úložišť mezitím vytáhlo a dopravilo do aktivní služby přibližně 5000 tanků, téměř 5000 starších BMP, asi 1400 starších BTR a další tisíce kusů techniky. Pro srovnání: nová produkce T-90M, BMP-3 a BTR-82 dohromady za celou dobu války čítá zhruba 2500 strojů, uvádí nejčastější odhady (viz například vlákno českého analytika Jakuba Janovského).

O přesná čísla lze vést spory, ale poměr je jasný: drtivou většinu toho, čím Rusko dnes plní jednotky, tvoří zrenovovaná stará technika, nikoli nově vyrobená. A ta dochází.

Výsledkem je stav, který server Trench Art nedávno výstižně popsal: ruská armáda sice nahradila prakticky každý ztracený kus techniky (staro)novým, ale zaplatila za to jednorázovou strategickou rezervou, kterou už znovu nepostaví.

Vyčerpávání skladů probíhalo logickou cestou – od nejsnáze obnovitelné techniky k té obtížnější. Zejména u tanků se tato sekvence dá sledovat po typech poměrně přesně.

Prvním prakticky kompletně „spotřebovaným“ typem se stal T-80. Analytik známý jako Covert Cabal, který se specializuje na detailní počítání ruské techniky v otevřených úložištích, došel při posledním zkoumání k číslu 134 strojů. Většina je navíc ve špatném stavu.

Omský závod Omsktransmaš, který T-80 dříve renovoval, se podle satelitních snímků přeorientoval na výrobu pomocných vozidel na podvozku T-80, konkrétně vyprošťovacích strojů BREM-80 a těžkých plamenometných systémů TOS. Podle některých indicií se zdá, že továrna se do budoucna zřejmě přeorientuje na opravy T-72, což by fakticky znamenalo konec linie T-80. Opakované deklarace ruských představitelů o restartu výroby nových T-80 se dlouhodobě ukazují jako spíše propagandistická prohlášení.

Další zásobu tvořily varianty T-72, především T-72A a T-72B. Jejich vyskladňování pokračuje, ovšem poslední „velká vlna“ z léta 2025 vyčerpala zbývající dobře zachovalé kusy. To, co zbývá, vyžaduje výrazně náročnější opravy, a tempo přesunů do závodu UVZ proto zpomaluje.

U tanků T-62 je situace méně jednoznačná. Nominálně zůstává ve skladech téměř polovina předválečných zásob, ovšem zbývající stroje se – pokud můžeme soudit podle satelitních snímků – zdají být ve zhoršeném stavu a vyžadují tak rozsáhlé zásahy, že se renovace stává ekonomicky spornou.

Tanky T-54/55, které se na Ukrajině objevily už v roce 2023, nakonec Rusové nasadili v marginálních počtech. Většinou jim sloužily buď jako improvizované obrněné transportéry, nebo jako provizorní samohybná děla.

Co se týče výroby nových obrněnců, její růst se po počátečním rozjezdu v podstatě zastavil. Podle dostupných odhadů se jednotlivé typy vyrábějí v nižších stovkách kusů, i když na přesných číslech se analytici neshodnou. Nejmasivnějším artiklem je transportér BTR-82, u kterého se roční výstup odhaduje možná až na 700 kusů, což se blíží sovětské úrovni. Nicméně jinak žádný dramatický „comeback“ ruské válečné výroby k sovětským dobám nenastal.

Neuskutečnil se například pokus o restart výroby nových BMP-2, který Moskva oznamovala v roce 2022. Podnik Kurganmašzavod dal už tehdy najevo, že obnovení produkce by bylo neúnosně nákladné a od té doby se žádné nově vyrobené BMP-2 neobjevily. Ambice a realita ruského zbrojního průmyslu se v tomto případě evidentně rozešly.

Kdyby ruská armáda dnes válčila stejně jako v roce 2023, byla by pro ni situace vážná. Jenže způsob vedení boje se za poslední dva roky podstatně proměnil. Ruské ofenzivní operace dnes stojí především na lehké pěchotě.

Malé skupiny se snaží překonat zónu dronové hrozby pěšky, nebo na motorkách, čtyřkolkách a v civilních automobilech. Cílem je proniknout po malých dávkách do ukrajinských pozic a přemoci řídce obsazené zákopy opakovanými pokusy. Pokud polovina útočníků padne při přesunu, zbylých několik mužů stále může obsadit postavení.

Mechanizované útoky samozřejmě zcela nezmizely. Objevují se na úsecích, kde si ruské velení vytyčilo konkrétní operační cíl a rozhodlo se nasadit obrněnce navzdory vysoké pravděpodobnosti ztrát. V posledních dnech to bylo možné sledovat například u Kosťantynivky a v sektoru Časiv Jaru, kde se ukrajinská 24. samostatná mechanizovaná brigáda opakovaně ubránila pokusům o mechanizovaný průlom.

I když se to obvykle podaří, zastavit takové pokusy není jednoduché. Analytik Michael Kofman k tomu poznamenává, že na zastavení jednoho útočícího tanku dnes Ukrajinci běžně spotřebují 30 až 40 FPV dronů, v jednom zdokumentovaném případě dokonce 70. Na ukrajinské straně zase jeden Leopard 1 po kombinaci úprav, sítí, přídavného pancíře a rušiček přežil přes 50 zásahů FPV drony. Jde o výjimku, nikoliv o normu, ale ukazuje, že hlavním nástrojem proti obrněným útokům zůstávají miny, které je znehybní a drony pak „dorazí“.

Protože se tanky a obrněnci nasazují spíše výběrově, klesly také velmi výrazně ztráty této techniky – v loňském roce byly například ukrajinské ztráty v řadě kategorií vyšší než ruské. Je velmi pravděpodobné, že současná nová produkce při této intenzitě operací dokáže zničené stroje z velké části nahrazovat. Právě proto Rusko tento režim nepochybně udrží i nadále. Jiné východisko nyní prakticky nemá.

Nabízí se samozřejmě výklad, že Kreml techniku šetří záměrně s výhledem na poválečnou rekonstrukci armády. Někdy se v této souvislosti odkazuje na optimalizační program, který měl po nástupu do funkce zahájit ministr obrany a bývalý ekonom Andrej Bělousov. Například analytik Saša Todorov uvažuje o sestavování budoucí ruské tankové flotily jako o postupném přechodu na čistě nově vyráběné T-90M.

Opatrnější čtení ovšem napovídá, že Rusko obrněnce nenasazuje hlavně proto, že si to proti dronovým hrozbám jednoduše nemůže dovolit. O tom, že se nemusí jednat o promyšlené „šetření“ do budoucna, svědčí mimo jiné stížnosti z ruských vojenských kanálů: v jedné nedávné zprávě z tankového praporu 110. brigády si autor stěžuje, že tankové posádky jsou soustavně přeřazovány na pěchotní úkoly, protože pro tanky není dost práce. Kdyby šlo o skutečně promyšlenou strategii, bylo by logické zachovat alespoň zkušený personál.

Nic z toho neznamená, že by obrněná technika přestala mít smysl. Tank je v prostředí plném dronů drahý cíl, ovšem pěchota bez jakéhokoli vozidla je ještě zranitelnější. Tank také zaměstnává nepřátelské dronové síly do té míry, že desítky FPV vynaložených na jednoho obrněnce nelze současně použít proti jiným (a prakticky ve všech případech měkčím) cílům.

Navíc pasivní i aktivní obrana proti dronům se postupně zlepšuje. Pokud se v dohledné době podaří hrozbu levných dronů alespoň částečně neutralizovat, roli tanků na bojišti se pravděpodobně zčásti vrátí důležitost. Historie obdobných „mrtvých“ zbraní není jednosměrná. Zbraně, které vypadají překonaně, se po změně prostředí občas vracejí do služby. Právě proto podle všeho Rusko nechává i starší kusy pro případné poválečné období.

Šetření, či naopak „nešetření“ obrněnou technikou se promítá i do ztrát na životech. Jakub Janovský v komentáři k nedávným ukrajinským číslům upozorňuje, že oficiální seznamy ztrát techniky dnes vypovídají o něčem jiném než v prvních letech války.

Ukrajinské ztráty podle vizuálních záznamů v posledních měsících rostou a někdy převyšují ruské – to je však mírně zavádějící. Jak bylo řečeno, Rusko dnes obrněnce používá minimálně a velkou část zničené techniky tvoří motorky, čtyřkolky a civilní vozidla, ale ty se do ztrát započítávají zřídka.

Ukrajina naopak pro přesun pěchoty stále používá lehčí, ale opancéřovaná vozidla a transportéry, kterých od západních partnerů od začátku války dostala zhruba 15 tisíc. Techniku sice ztrácí, ale chrání posádky a snižuje lidské ztráty.

Na ruské straně situace vypadá v mnoha ohledech opačně. Novinář Julian Röpcke po nedávné návštěvě pokrovského úseku fronty citoval ukrajinského důstojníka, podle kterého je v tomto sektoru současný poměr ztrát na ruské straně přibližně 1:0,5 – což znamená, že na každé dva mrtvé připadá jen jeden zraněný. Ukrajinský prezident Zelenskyj uváděl v březnu 2026 podobné číslo, když podle ukrajinské rozvědky tvoří mrtví zhruba 62 % a zranění 38 % ruských ztrát.

Obvykle přitom ve válkách bývá poměr přesně opačný – na jednoho mrtvého připadá několik raněných. Ve 2. světové válce se obecně pohyboval mezi 1:2 až 1:4. V Afghánistánu u západních armád dosahoval až 1:10.

Na Ukrajině je situace ale úplně jiná. Zbraně nejsou o mnoho účinnější – po útocích zůstává na místě obvykle výrazně více raněných než mrtvých. Ruská armáda ale na bojišti nedisponuje fungujícím evakuačním řetězcem ani spolehlivou lékařskou péčí v prvních hodinách po zásahu, a tak velká část původně jen zraněných vojáků nakonec zemře.

Dodejme, že na ukrajinské straně bude situace nepochybně obdobně těžká. Zóna kolem fronty je pro mediky stejně smrtelně nebezpečná jako pro kohokoliv jiného. Červený kříž na střeše nepředstavuje žádnou ochranu a podle některých svědectví je to spíše naopak.

Co se tedy bude dít, když Rusku došly tanky ve skladech? Patrně nic zvláštního. Protože se za posledních čtyři až šest měsíců prakticky nic nevyskladňuje, stav se v blízké budoucnosti od současného příliš lišit nebude. Žádný dramatický okamžik, kdy Rusko „bude bez tanků“, podle všeho nepřijde.

Ruská obrněná flotila se ovšem dostala do stavu, kdy ji Kreml může udržovat pouze novou výrobou – a ta zůstává malá. Ruské ambice jsou tím tedy omezené. Agresor může vést dlouhou opotřebovávací válku, v níž obrněnci hrají okrajovou roli, ale k průlomové operaci po vzoru začátku roku 2022 nebo ukrajinské charkovské ofenzivy ze září 2022 by mu dnes chyběla jak technika, tak i zkušenosti a schopnost ji účinně nasadit.

Pokud by někdy v budoucnu došlo k ukončení bojů, současné šetření obrněnců dává retrospektivně smysl jako investice do poválečné rekonstrukce. Pokud boje potrvají, pak každý další měsíc bez adekvátní náhrady posune ruský strategický prostor o kousek dál směrem k armádě, která se v boji pohybuje nejčastěji pěšky.