Ukrajinci budují sofistikované opevnění nejrychleji za celou válku

Stromy na východní Ukrajině začínají nasazovat listí. Listnaté koruny poskytují postupujícím vojákům krytí před drony, vysušená půda umožňuje pohyb techniky i pěchoty. Pokud se potvrdí vzorec předchozích let, v dubnu až květnu by měla přijít eskalace bojů a začít obvyklá ruská jarní ofenzíva (obvykle ovšem zasahující až do podzimu).

Přípravy jsou viditelné už teď. Ruské síly podle analytického projektu DeepState posilují klíčové úseky fronty, přeskupují zálohy a doplňují zásoby. Například jen 17. března zaznamenal ukrajinský generální štáb do čtyř hodin odpoledne 217 ruských útoků – nejvyšší číslo v tomto období za celou válku. Březnový průměr přitom činil kolem 142 útoků denně. Jenže jedno rekordní číslo zatím nezakládá trend, v datech za několik posledních týdnů jednoznačný vzestup ještě vidět není.

Dodejme, že podle některých nemá smysl mluvit o „začátku“ ofenzivy. Ukrajinský vojenský kanál Oficer upozorňuje, že ruské útočné akce nepřestaly ani v zimě, ani na podzim. Intenzita kolísá, ale setrvalý tlak definuje tuto válku přinejmenším od konce roku 2023. Takzvaná jarní ofenzíva pak není nová fáze, ale vyšší vlna v nepřetržitém příboji.

Eskalace se dá čekat i proto, že současnost je na frontě – relativně řečeno – poměrně „klidná“. Březen 2026 byl paradoxně z hlediska ruského postupu jedním z nejslabších měsíců od jara 2024. Analytik Clément Molin uvádí, že Rusko v současnosti drží 19,5 % ukrajinského území oproti 18,12 % v lednu 2023 – přičemž 89 % nově okupované půdy zabralo ještě před tímto datem. Zrychlení, které řada komentátorů předpovídala, se zatím nedostavilo.

Co se tedy změní, až se stromy plně zazelenají?

Odpověď závisí mimo jiné na tom, kam ruské velení míří. Na frontě dnes operuje pět ruských armádních skupin a jedna severní krycí formace, jejímž účelem je vázat ukrajinské síly u hranic. Hlavním cílem letošní kampaně by se podle analytiků měla stát oblast Kramatorsku a Slovjansku – posledních dvou velkých měst v Doněcké oblasti bezpečně pod ukrajinskou kontrolou. Tři ze zmíněných pěti armádních skupin mají podle dostupných informací konvergovat právě k tomuto cíli.

Cesta k němu ovšem vede přes řadu „mezistupňů“. Armádní skupina Jih, která má tvořit hlavní údernou sílu, musí nejprve dobýt Kosťantynivku a dokončit ovládnutí Časiv Jaru – obě města kryjí přístupy ke Kramatorsku. Skupina Centrum tlačí od nedávno obsazeného Pokrovsku severovýchodním směrem. A skupina Západ stojí před nejtěžším úkolem: musí překročit řeku Severský Donec, než bude moci ohrozit Slovjansk ze severu.

Zajímavé přitom je, jak ruské velení zachází s prioritami. Zdá se, že se smiřuje s ukrajinským tlakem na severu u Kupjansku, aby mohlo soustředit více sil na Siversk. Obětuje tedy stabilitu na jednom úseku ve prospěch operační výhody na směru relevantnějším pro osu Slovjansk–Kramatorsk. Takové rozhodování naznačuje, že operační plán existuje a má svou logiku.

Pozornost si zaslouží také sekundární cíl. Dvě armádní skupiny pokračují v tlaku v záporožském směru. Pokud by Rusové dokázali zopakovat tempo postupu z konce roku 2025, mohlo by se do ohrožení dostat samotné město Záporoží se 700 tisíci obyvateli. To by dramaticky změnilo politiku konfliktu – včetně vyjednávacích pozic obou stran. Ukrajinský protiútok na jihu v únoru a březnu měl podle analýzy Kyiv Independent mimo jiné právě za cíl narušit ruské ofenzivní plány v tomto prostoru a stabilizovat linii před jarem.

Cíle jsou tedy ambiciózní. Otázka je, jaké nástroje má Rusko k jejich naplnění. V květnu 2025 měla ruská armáda na Ukrajině kolem 695 tisíc vojáků. Odhady pro letošní květen se výrazně neliší. V předchozích letech armáda před každou ofenzivou narostla – ze 175 tisíc v květnu 2022 na 400 tisíc o rok později, pak na 515 tisíc a konečně na zmíněných 695 tisíc.

Letos k výraznému nárůstu zřejmě nedošlo: nábor stačí přibližně vyrovnávat ztráty, ale ne výrazně více. Moskvu ovšem v posledních týdnech posílily příjmy z vyšších cen ropy a (patrně dočasné) zrušení amerického embarga na její ropu v důsledku konfliktu na Blízkém východě, což dává Kremlu nový finanční polštář.

Na druhou stranu ani peníze nezajistí vojáky, pokud na trhu práce s prakticky nulovou nezaměstnaností prostě nejsou. Současná míra ztrát je přitom mimořádně vysoká a část analytiků se domnívá, že vysílání malých pěchotních skupin v nepřetržitých vlnách je z hlediska lidských zdrojů dlouhodobě neudržitelné.

Ilustraci nabízí 17. a 18. březen, kdy ruské útočné skupiny postupovaly současně na širokém úseku od Pokrovsku po Huljajpole – pěchotou, obrněnými vozidly, čtyřkolkami, v některých sektorech i na koních. Ukrajinská 414. brigáda Maďarovci a spojenecké dronové jednotky útočníky zasáhly ještě na přístupu. Za den a půl vykázaly přes 900 ruských ztrát a Rusové nezískali jedinou pozici.

O den později dopadl mechanizovaný útok u Lymanu podobně: Ukrajinci zničili dva tanky, deset obrněných vozidel a více než čtyřicet čtyřkolek.

Ztráty vytvářejí tlak ke změně taktiky, ale není jasné, jestli ho ruské velení vnímá jako dostatečný. Část pozorovatelů předpokládá, že Rusko se bude muset vrátit k mechanizovaným útokům – právě proto, aby snížilo ztráty pěchoty. Americký analytik Michael Kofman je v tomto směru skeptický: ukrajinská obrana je optimalizovaná právě proti nim. Protitankové příkopy, magnetické miny, přesně naváděné drony. Každé jaro přicházejí pokusy o průlom obrněnou technikou a výsledek je zpravidla stejný – vysoké ztráty bez odpovídajícího zisku.

Co se ale oproti loňsku prokazatelně změnilo, jsou dronové kapacity. Velitel ukrajinských bezpilotních sil, důstojník známý pod přezdívkou Maďar, v polovině března varoval, že ruské dronové jednotky do dubna dosáhnou stavu 100 tisíc příslušníků – v únoru jich měly přes 86 tisíc. Současně ruské úřady zvyšují tlak na neoficiální dobrovolnické struktury, které dosud zajišťovaly podstatnou část výcviku pilotů i dodávek techniky na frontu. Cílem je zřejmě podřídit tyto kapacity vojenskému velení. Kreml chce z dronů udělat pevnou součást armádních struktur, ne dobrovolnický „přívěšek“.

Obě strany tak dnes operují s drony v měřítku, které si před dvěma lety dokázal představit málokdo – a právě proto by drony a způsob jejich nasazení mohly být hlavní proměnnou letošní kampaně.

Kofman pozoruje od Kupjansku po Záporoží případy, kdy dronové úderné jednotky úspěšně podporují menší útoky, někdy i mechanizované. Princip je jednoduchý: útočník nejprve potlačí nepřátelské dronové týmy a teprve pak vyšle techniku.

Zatím jde o experimenty v malém měřítku, ale s doložitelnými výsledky a s příznivějším poměrem ztrát, než jaký přinášely dosavadní postupy. Podobný princip ostatně funguje i na druhé straně – ukrajinský protiútok v Záporožské oblasti ukázal, že za příznivých podmínek lze potlačit nepřátelské drony a provést úspěšný pozemní výpad. Chce to ovšem propracovanou metodiku a přípravu.

U obránců se také leccos změnilo. Od začátku roku Ukrajina vybudovala více než 1250 kilometrů obranných linií v týlových prostorech fronty. Takzvaná „mřížka palebných zón“ kolem Nové donbaské linie se rychle rozšiřuje. Kolem klíčových měst – Pokrovsku, Vasilkivky, Pavlohradu, Šachtarského – vznikají prstencová opevnění navržená tak, aby každé z nich fungovalo jako opěrný bod. Jen za deset dní v březnu přibylo 22 nových zákopových systémů, téměř 186 kilometrů příkopů a přes sto kilometrů ostnatého drátu.

Nejde přitom jen o zákopy a bunkry. Nová obranná koncepce spočívá v budování překážek – příkopů, drátěných zátarasů, protitankových bariér –, jejichž smyslem je zpomalit postupující ruskou pěchotu a techniku a vytvořit zóny, ve kterých ji dronová a dělostřelecká palba vykrvácí dříve, než dosáhne obranných pozic. Ukrajinské velení v podstatě sází na to, že způsobí protivníkovi ztráty v takové míře, aby jednoduše neměl kdo pokračovat v útoku.

Co taková kombinace dokáže i v primitivní podobě, ukazuje oblast u vesnice Bojkivka poblíž řeky Kazannyj Torec, kde na 700 metrech silnice leží těla přibližně 60 ruských vojáků. Nedaleko, u vesnice Novotorecke, ostnatý drát s jediným průchodem a protitankový příkop způsobily desítky dalších ztrát.

Přitom – a to je podstatné – jde o opevnění z roku 2024, která jsou ve srovnání s novými liniemi velmi jednoduchá. Nová opevnění se budují ve volném terénu, kde byly pokáceny stromy, aby se útočníci neměli kde skrýt. Zahrnují vodní toky a lesní porosty a vzájemně se propojují do hloubky.

Samotné překážky ovšem ruskou pěchotu nezastaví. Zastaví ji kombinace překážek a palby – a to vyžaduje dostatečný počet obránců vyzbrojených drony a podporovaných dělostřelectvem. Právě lidé zůstávají nejslabším článkem ukrajinské obrany. Tisíce vojáků opouštějí jednotky bez povolení, nových mobilizovaných přichází méně, než by armáda potřebovala. Sebelepší zákopy bez mužů, kteří je obsadí, jsou jen rýhy v zemi.

Ukrajinská strategie se proto neomezuje na samotnou linii dotyku. Cílem je rozšířit palebnou zónu o další desítky kilometrů do hloubky a rozbíjet ruskou logistiku a připravované útoky ještě dříve, než se dostanou k frontě.

Konkrétní příklad nabízí lymanský směr, kde prapor bezpilotních systémů Mara z 66. mechanizované brigády změnil přístup: přestal se soustředit na ruskou pěchotu a začal systematicky ničit dronové pozice, logistické trasy a úkryty protivníka. Výsledkem jsou méně časté ruské útoky a postupné znovuzískávání území. Logika za tím je prostá: Rusko má pěchotu, kterou je ochotno obětovat, ale chrání si techniku, logistiku a vyškolené specialisty. Pokud obránce ničí jen pěchotu, zasahuje to, čeho si protivník cení nejméně. Zároveň ale ukrajinská taktika v dohledné době bude nepochybně do velké míry soustředěna na útoky dronů proti pěchotě, protože právě ta je hlavní útočnou zbraní invazní armády.

Nejlepší jednotky na obou stranách – včetně ruského Rubikonu – praktikují kombinaci obrany fronty a úderu do hloubky desítek kilometrů za frontu (i když priority mohou být různé). V letošním roce se velká část velení obou armád soustředí zřejmě na to, aby tyto schopnosti rozšířily i mimo elitní útvary, naznačují kroky Kyjeva i Moskvy z poslední doby.

Obě strany v podstatě sázejí na totéž: že technologická změna – především drony – převáží nad nedostatkem mužů. Jaro a léto 2026 bude testem obou přístupů. Pokud se potvrdí vzorec z předchozích let, nejtvrdší boje přijdou v květnu až srpnu.

To ale neznamená, že je jednoduché předpovědět, jaký bude jejich průběh. Ruská armáda v průběhu války opakovaně inovovala – od prvních neúspěšných pokusů o bleskovou válku přes masové nasazení pěchoty až po současný důraz na drony. Ukrajinská armáda zase od roku 2022 prošla několika zásadními proměnami ve způsobu, jakým bojuje.

To, co dnes vidíme – opevnění, palebné zóny, opatrné útoky založené na využití vlastních dronů a potlačení protivníkových –, je další kapitolou války, jejíž konec bohužel stále není na dohled.