Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sněmovna v pátek rozhodla, že propagace komunismu je stejně nepřípustná jako hlásat nacismus. Hrozí za to až pět let vězení. Trestní zákoník však bohužel zůstává a zřejmě i zůstane krátký na jinou hanebnost z tohoto ranku.
Když si tak připomínáme 75. výročí zahájení procesu s Miladou Horákovou (31. května 1950) a blížící se výročí její popravy (27. června 1950), derou se na mysl i trapné chvíle, kdy se několik polistopadových rychlokvašek neštítilo s touto mimořádně statečnou ženou srovnávat. Odvolaný generální ředitel České televize Jan Souček (v březnu se nechal slyšet, že „dnešní jednání rady byl předem připravený proces s Miladou Horákovou“, za což se vzápětí omluvil) byl jen poslední v řadě.
Dalo by se to přirovnat k rouhání. I braní nadarmo jmen hrdinů a obětí komunistických justičních vražd je hřích. Jen se jej místo neznabohů dopouštějí neználkové dějin. Přesněji: neználkové slušných mravů. Tak si je připomeňme.
Když někdejší ministr zdravotnictví a středočeský hejtman za ČSSD David Rath obdržel v červnu 2018 od soudu trest osmi a půl roku vězení a propadnutí majetku za korupci, nenapadlo ho nic lepšího než se přirovnat k ženě, proti jejíž vraždě protestoval například Albert Einstein. „Kdybych žil v době Milady Horákové, s velkou pravděpodobností bych dopadl stejně,“ prohlásil Rath. Dokonce v den, kdy si Česko připomínalo oběti komunistického režimu. A ještě to rozvedl: „Metody nejsou tak brutální, ale princip zůstává. Dnes už není potřeba nutit lidi doznat vinu, ale stačí mít zmanipulované odposlechy, překroutit je a odsoudit.“
Nesmysly, že jsme se vrátili do 50. let nebo že máme novou totalitu, nás politici krmí často. Až to zevšednělo a vyčpělo stejně jako v půli 90. let zemanovské řeči o údajném nástupu policejního státu. Ale zašermovat jménem úctyhodné osobnosti – to může fungovat. A tak Milada Horáková posloužila v březnu 2018 i libereckému poslanci za ANO Jiřímu Bláhovi, když před odpůrci hájil zákonodárce za KSČM a bývalou esenbáckou „mlátičku“ z roku 1989 Zdeňka Ondráčka v čele sněmovní komise pro kontrolu policejní inspekce.
„Jestliže tu chceme nové procesy jako s paní Horákovou nebo s lidmi, s továrníky, kteří byli vyháněni z továren, a bylo všelidové hlasování a byla všelidová podpora, tak dělejme to, co děláme. Opravdu hon na čarodějnice a veřejné odsouzení jednoho člověka,“ čílil se Bláha. Konfederace politických vězňů tehdy jeho výrok zcela po právu odsoudila jako kardinální nehoráznost.
Uloupnout si kus cti, neviny a hrdinství Milady Horákové zkusil – zdravý rozum to nebere – dokonce i slovenský šíbr Marian Kočner. Vlivný podnikatel, obžalovaný a později osvobozený v případu vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové, před soudem v červenci 2020 zahájil závěrečnou řeč tím, že proces přirovnal k procesu s Miladou Horákovou.
Čím to, že Kočnera, Ratha, Součka ani Bláhu nenapadlo přirovnat se třeba k Rudolfu Slánskému, bývalému generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Československa, popravenému rovněž po vykonstruovaném odsouzení? Horáková je zkrátka nejen symbolem nespravedlnosti, ale hlavně obecně uctívaným etalonem čistoty. A tak jej dotyční svým rovnítkem pošpinili.
Podobně to udělal v lednu 2019 i bývalý pražský politik Matěj Stropnický, když srovnal Jana Palacha – v době 50. výročí jeho sebeupálení na protest proti postupující normalizaci po sovětské okupaci – s Juliem Fučíkem. „Z Palacha se stává Fučík: Symbol, k jehož činu se přilísává dnešní moc, a to i ta nejodpornější, aby se víc líbila,“ prohlásil. Že by mezi svobodomyslným, vlasteneckým, demokratickým studentem a stalinistickým promoskevským propagandistou vážně nebyl rozdíl?
Inu, svádí to zavést paragraf, který by braní cti hodného jména nadarmo, do cynických úst, sankcionoval. Na takové počínání však nikde na světě není a nebude paragraf, pouze opovržení. Snad jen u posledního soudu. Anebo v Rusku, kde ovšem Putin trestá jako „diskreditaci armády“ zaslouženou neúctu k okupačnímu vojsku.
