Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„20. července 2012. Mladý muž si kupuje lístek, vstupuje do sálu a sedá si do první řady. Asi po půlhodině promítání filmu opouští budovu nouzovým východem, který nechává otevřený. Jde do svého auta, kde se převléká do ochranného oblečení a bere z něj zbraně,“ začíná kniha italského filozofa Franca Berardiho nazvaná Heroes.
Na případech masových vražd, jako byla střelba v kině coloradského města Aurora, se snaží ukázat negativní symptomy dnešní doby. Muže, jakým byl i střelec z promítání filmu Batman, vnímá Berardi ironicky. Jako „hrdiny ve věku nihilismu a spektakulární hlouposti“.
Více než deset let stará esej si našla cestu i na novou desku slovenské kapely Berlin Manson. „Někdo nahlas čte Berardiho Heroes,“ deklamuje v úvodu alba Cheap Fashion frontman Adam Dragun. „Je tu hluk / není mu rozumět / ale každý tu chce být hero.“
Někdo si hrdinu zahraje ve filmu. „Někdo tak, že vystřílí kino,“ pokračuje frontman uskupení, které se za několik let existence etablovalo jako symbol vzdoru proti establishmentu. Poprvé o sobě Berlin Manson dali vědět během pandemie covidu. Jejich zrod ale souvisí hlavně s tím, jak do slovenského mainstreamu pronikaly ultrakonzervativní tendence.
„Fuck off, nechceme se bavit už o náccích,“ vykřikoval Dragun ve skladbě Fuck Off z roku 2024. Znělo to jako protilátka na normalizovanou nenávist, kterou si Berlin Manson zažili i osobně. Když v roce 2022, dva měsíce po střelbě v bratislavském klubu Tepláreň, vyvěsil Dragun na koncertě ve slovenské Skalici duhovou vlajku, napadl ho útočník a zlomil mu čelist. „Pro nás to byl signál, že tohle není exces, ale že tady přichází nová norma,“ vzpomínal loni hudebník v týdeníku Respekt.
Žádná naděje
Pro mnoho fanoušků jsou kapelou, s níž se dá na chvíli vykřičet vztek na svět. Jenže Berlin Manson se vždy rádi strefovali i do vlastních řad. A v kritice nevynechávají ani sami sebe.
„Najdi deset rozdílů mezi mnou a průměrným fašistou,“ zní v úvodu nedávno vydané třetí řadové desky. Ta zní ostřeji než dosavadní tvorba ústřední dvojice Adam Dragun a Patrik Nagy, kterou doplňuje bubeník Tomáš Tabuš. Zvuku dominují kytary, živé bicí a bezprostřední emoce. Do Cheap Fashion se otiskly v syrové formě nejspíš i díky tomu, že album vznikalo během několika intenzivních týdnů – práce na nahrávce se natahovala až do posledních hodin uzávěrky. Výsledek zní jako výbuch vzteku vyvolaný přehlcením i zoufalstvím.
Frustrace na Cheap Fashion pramení například z těch, kdo vlastní hodnoty vystavují na odiv jako levnou módu. „Můžeš mě nosit, můžeš používat, můžeš mě zahodit,“ opakuje Dragun v titulní skladbě, v níž se z Berlin Manson stává přívěsek. Není to jen narážka na fanoušky, kteří chodí na koncerty rebelovat v mezích slušnosti. Není to ani snaha zbavit kapelu aury vzdorujících idolů. Vzkaz Adama Draguna je temnější: Hrdinové jsou mrtví.
Někteří se zaprodali, jiní propadli sebedestrukci nebo se pro mladou generaci stali vyprázdněným symbolem, zatímco tu starší to štve. „Pamatujete rok hada? Tehdy nám queer děti / oběsily Havla,“ zní v refrénu singlu Radikalizácia mládeže, jehož název odkazuje k jednomu slovenskému týdeníku.
„V situaci, kdy je válka na Ukrajině, genocida v Gaze a spousta lidí nemá ani na nájem, se rozhodli věnovat číslo otázce, jestli se dnešní mládež radikalizuje směrem doleva, a zda za to může fakt, že zapomněla na hrůzy komunismu,“ vysvětloval Dragun v rozhovoru pro hudební magazín Full Moon, pod jehož značkou nová deska Berlin Manson vyšla. „To je hlavní motiv tracku. Není o dané redakci, ale spíš o tom, jak se staří fotři škrábou za uchem a říkají si: ,Není to náhodou tím, že ta děcka nečetla Havla?’“
Jenže koho ještě číst? Berardiho, který hrdinství ve své knize o masových střelbách poněkud absurdně obrátil vzhůru nohama? Ani on totiž nenabízí pozitivní vyhlídky. „Teď je to krystalicky jasné: Odpor skončil. Kapitalistický absolutismus nebude poražen a demokracie nikdy nebude znovu nastolena. Tahle hra je u konce,“ stojí v závěru knihy Heroes, jejíž autor nakonec nabízí nepatrnou útěchu. „Pamatujte si, že zoufalství a radost nejsou nekompatibilní.“
Zní to jako málo – ale jestli někdo Berardiho tvrzení dokazuje v praxi, jsou to právě Berlin Manson. Když Adam Dragun v tracku Hviezdy hypnoticky opakuje „shora se na nás dívá vesmír / a říká si, kokot / kdybych mohl, vypnu hvězdy“, je v tom zoufalství i radost zároveň.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
