Recenze: Gotham jako halucinace. Nový film Clayface je intenzivní horor

Matt Hagen má hollywoodskou slávu na dosah. Talentovaný herec získává první nominaci na Oscara, pak ale bohužel naštve člověka, kterého nikdo rozzlobit nechce. Matt se během jednoho večírku nechá svést tmavovlasou kráskou. Tuší sice, že jde o partnerku místního mafiána, informaci se však rozhodne pro tento večer hodit za hlavu. Jenže na oplátku se hlava protagonisty snímku Clayface, který od čtvrtka promítají kina, setká s mafiánskou břitvou. Mnohokrát.

Mohl to být tuctový příběh o zrodu dalšího padoucha. Superhrdinské horory většinou nepatřily ke zdařilejším žánrovým odnožím komiksové filmařiny. Jenže novinka ze světa DC Universe překvapila. Producentsky za ní stojí mimo jiné Matt Reeves, autor posledního – notně temného a chmurného – Batmana. Clayface je jiným způsobem potemnělá, syrová podívaná.

Její protagonista Matt Hagen ve výtečném podání Toma Rhyse Harriese rázem mizí z hollywoodského výsluní. Nejenže už nemá tvář, která bude zářit na plátně, ale ocitá se v nemilosti také kvůli pomluvám a klevetám, které z něj dělají násilníka, nikoli oběť.

Zohavený nešťastník se rozhodne podstoupit pomocí takzvaných nanobuněk experimentální léčbu, která zatím nebyla dostatečně testovaná a neexistuje povolení k podobným testům na lidech. Přesto Matt přemluví doktorku, která za tímto vynálezem stojí, aby se s ním pustila na tenký led.

Výsledek je nečekaný, překvapivý a chvílemi opravdu obludný. Režisér James Watkins se scenáristy Mikem Flanaganem a Hosseinem Aminim si pohrávají se žánrem body hororu a nebojí se ve vyobrazování různých tělesných mutací zajít poměrně daleko.

Clayface je takovou odlehčenější variací filmu Moucha od režiséra Davida Cronenberga. Ale autoři nespoléhají jen na rukodělné trikové efekty či vršení odpudivých scén, jakkoli některé momenty dokážou být extrémně sugestivní.

Jedna z nejintenzivnějších scén si vystačí s málem. Hrdinovi najednou zarůstají oči kůží a rozhodne se tuto potíž vyřešit po svém – za pomoci nůžek na nehty, uvnitř letadla, které se zrovna nachází uprostřed turbulencí.

Clayface je na jedné straně poměrně přímočará žánrová zábava. Zároveň však jde o bezútěšný příběh z Batmanova Gothamu, který ovládají gangsteři a korupce. A také o jízlivý pohled na falešný svět Hollywoodu.

Někdy snímek trochu uvázne v klišé, jež k filmům o zrodu smutných monster patří už od dob Frankensteina. Matt je odsouzený k tomu, aby odpuzoval a děsil okolí. Některé scény, kdy se vypořádává se svými démony, působí zbytečně přepáleně či natahovaně.

Nicméně tvůrci vždy dokážou včas přepnout výhybku, změnit náladu a přinést třeba vynalézavou nebo poťouchlou akční scénu, v níž Matt naplno využívá svých schopností. Jejich povahu se nesluší prozrazovat, ale umožňují dát komiksové akci, která v mnoha filmech upadá do rutiny, nápaditost a neotřelost.

Snímek měl původně patřit do batmanovského univerza Matta Reevese, jež stojí trochu bokem vedle hlavní linie superhrdinských snímků od DC. Nakonec je Clayface samostatným počinem v hlavním proudu. Ocitl se mezi snímky jako Superman a Supergirl, kterými se svět komiksů od DC snaží oživit režisér a producent James Gunn.

Od rozverného, rozpustilého, barvami hýřícího Supermana zdánlivě nemůže být sžíravá, depresivní novinka náladou, vizuálně či způsobem vyprávění dále. Jako samostatná hororová jednohubka obstojí. Zároveň by mohla do rozpačitě se rozvíjejícího univerza DC vnést potřebný náboj.

Clayface je chmurným, místy temně groteskním vyobrazením ztráty identity. Protagonista není mužem k politování, přesto tvůrci příběh vedou chytře tak, aby i po těch nejodpudivějších činech byl Matt stále člověkem, k němuž lze pociťovat přinejmenším empatii. Je to film o pomstě, ale u ní zdaleka nekončí. Jde také o příběh tragické lásky, která nemůže být naplněna. Všechny tyto motivy by mohly snadno sklouznout do šablonovitosti a přepjatosti. Ale Clayface dovedně bruslí mezi jednotlivými polohami.

Pro některé diváky to jistě může být i problém. Ve druhé půlce se snímek tonálně poměrně divoce mění, stejně jako jeho chameleonský protagonista. Jenže Watkins mezi jednotlivými žánrovými polohami dost suverénně kličkuje – s cílem odhalit nejen proměny protagonisty, ale také povahu města Gotham.

To je podobně jako v Reevesově Batmanovi či z něj odvozeného seriálu Tučňák spíše jakousi sdílenou halucinací. Na jedné straně prohnilá metropole, jakou známe ze spousty klasických noir či detektivek drsné školy, na straně druhé přízračný svět, kde je možné prakticky cokoli. A právě ochota zavést diváky, kamkoli fantazie dovolí, činí z Clayface podařený snímek s vlastní tváří. Tu si udrží až do konce, navzdory tomu, jak moc se ta protagonistova rozpadá a mutuje.