„Slovenský papež“ umírá. Vyšly dopisy, které Ursiny před smrtí psal synovi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Otci po letech soudů připadne opatrovnictví dospívajícího syna. Jsme v Bratislavě a píše se polovina 90. let minulého století. Otec, ještě ne padesátiletý slavný slovenský hudebník a filmař Dežo Ursiny, zápasí s rakovinou, jak se později ukáže, už v posledním stádiu. Syn Jakub je, přinejmenším co do vztahu k němu, v jistém smyslu typický teenager. Nemluvný, citlivý a málo sebejistý.

Otec se synem si vyměňují vzkazy, lépe řečeno dopisy. Nechodí poštou, ale putují mezi dvěma místnostmi bratislavského bytu, kde ti dva bydlí. Nebo kde se většinou jen míjejí.

Po chemoterapii otec odmítne konzervativní léčbu a snaží se rakovinu uzdravit dlouhými půsty. Dvaačtyřicet dnů hladovky má dvakrát pozitivní účinek, potřetí už ale nezabere. Tehdy se s nimi prvně setkávají čtenáři bytové korespondence v útlé knize nazvané Ahoj Tato – Milý Kubo, kterou v překladu Miroslava Zelinského nedávno vydalo nakladatelství Větrné mlýny.

V prvních listech se Dežo omlouvá Jakubovi za svou prchlivost, vysvětluje ji podrážděností z hladovění. Tentýž vzorec se v korespondenci bude objevovat až do konce.

Málokdo to s dětmi myslí tak dobře jako jejich rodiče, možná právě proto jsou vztahy mezi nimi nejsložitější. Tušená blízkost otcovy smrti situaci předávání zkušeností zostří víc, než bývá u generačního předělu běžné.

Otec, konfrontovaný s konečností vlastního života, a syn, jemuž se možnosti života právě začínají otevírat. Přičemž „času je málo a voda stoupá“, abychom parafrázovali název Ursinyho posledního filmového dokumentu z roku 1997, v němž se zabýval mementem mori, tedy blízkostí vlastní smrti.

Připomeňme, co se v dopisech otce a syna neobjevuje, jelikož to oběma muselo být zřejmé. Jakubův otec Dežo je výjimečný, originální a nenapodobitelný umělec, „bůh ve svém světě“, jak to kdysi sám vyjádřil. S básníkem a textařem Ivanem Štrpkou stvořil prostřednictvím rockové, jazzové a popové hudby, která od poloviny 80. let přecházela až v jemně tepající funky, výjimečný svět. Co do originality pro mnohé dodnes nedostižný.

„Já jsem ten, co hrával s Dežem, s tím slovenským papežem,“ zpíval na své sólové desce Ursinyho spolupracovník, klávesista Jaro Filip. Minimálně v hudebním světě díky Ursinyho autoritě nejde o natolik přehnaný výrok, jak se na první poslech zdá.

„Jsi teď pro Kubu bůh. A měl by dát pozor, abys ho nezničil,“ řekl dlouholetý přítel Ursinymu. Ten se s tím synovi v dopise svěřuje. Poznámka se ho nejprve dotkla, jak tomu bývá u slov mířících přesně. Není třeba svolávat psychoanalytiky či terapeuty, abychom se dozvěděli, že zvlášť u synů v tak zranitelném věku, jako je Jakubových sedmnáct let, mívají otcové moc své potomky budovat i ničit. V Ursinyho listech často čteme popis toho prvního. Tedy záměru podpořit synův charakter a dospělý vztah ke světu. Je však znepokojivé číst, jak se vysoce nastavená laťka otce idealisty může pro syna stát smrtící gilotinou.

Z dopisů je patrné, že Dežo Ursiny byl duchovně smýšlející člověk. Poznáváním a učením budujeme vlastní samostatnost, vysvětluje Jakubovi. „Jde o samostatnost, ne o soběstačnost, tedy stav, ve kterém nikoho nepotřebuji,“ popisuje rozdíl, který v 90. letech společnosti toužící hlavně mít se dobře možná uniká. Ursiny oproti tomu věří ve svět „lásky a práce, tedy ustavičného učení“.

Sentimentální představa o soužití s harmonickým člověkem vezme za své nejpozději ve chvíli, kdy hudebník z výšky svého intelektu nedohlédne vlastní blahosklonnost ani synovu zranitelnost. „Ano, já vím, snažil ses, přišel jsi ze školy rovnou za mnou a drmolil jsi o známkách, ale tak se chová člověk, který je za chvíli dospělý?“ táže se ho. Otazník však v tu chvíli visí spíš nad otcovou necitelností.

Z tenké, osmdesátistránkové korespondence Ursinyových plyne zajímavější poznání než obyčejné konstatování, že synové to mají s otci těžké, a naopak. Korespondence není zajímavá jen pro ty, kdo dodnes poslouchají nahrávky Deža Ursinyho a sledují, jak jeho odkaz dodnes živí originalitu slovenské hudební scény.

Rozhovory otce se synem lze vnímat jako obdobu klasického žánru mementa mori, tedy zrcadla, které lidskému životu nastavuje jeho ohraničenost. Modernita odsunula tázání tváří v tvář vlastní smrti do kabinetu kuriozit pro zdánlivou morbidnost posledních věcí člověka. Dežo Ursiny se podobně jako staří duchovní mistři táže způsobem ukazujícím, že nejde o otázky poslední, ale naopak významem prvotní.

„Proč si odpírat požitky, když to mám stejně spočítané? Proč se neopít, když se mi chce, proč se nezhulit, proč nezkusit třeba heroin, proč nepoužívat ty pěkné, zvědavé a oddané mladice, které se na to jen třesou a jsou stále odmítané? Proč se starat o syna, proč ho otravovat nároky, když už stejně nic nestihneme, a pokud ano, pak jen nenávidět se?“

Existuje představa, že duchovní mistři nabízejí světu odpovědi. Možná je pravdě bližší, že kladou důležité otázky. V tom smyslu byl Dežo Ursiny duchovním mistrem.