Narcistní matka, slabý otec. Strhující román vypráví o zničené rodině

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Děj románu Krev je jenom voda, který v českém překladu Kláry Vičíkové nedávno vydalo nakladatelství Větrné mlýny, je zážitkem pozvolně eskalující, neodvratné hrůzy. Nemá povahu efektní katastrofy, jako když se rychlík blíží k přejezdu s dětským kočárkem nebo padá výtah v mrakodrapu. Zlo tu nabírá daleko subtilnější podobu lidských slabostí a nedokonalostí. Otravujících vzduch, takže postavy v dusivých křečích lapají po dechu. Zamořujících půdu, která má člověka živit a poskytovat bezpečí.

Řeč je o nukleární rodině, určující základní nastavení dítěte vůči světu. Pětačtyřicetiletá slovenská spisovatelka a scenáristka Jana Micenková vypráví o bazálních vztazích dětí a rodičů. Natolik pokažených, že z nich člověk vyjde do života beznadějně pochroumaný, všelijak zohýbaný nebo navždy zlomený.

Rodiče vybírá osudový los bez našeho přičinění a v některých případech to znamená tragický úděl. V tom ale netkví úzkost vybuzená prózou Micenkové. Děsivější je představa, kolik násilí se může dít na dětech, aniž bychom to ve svém okolí, včetně toho nejbližšího, vůbec zaznamenali.

Autorka v knize rozehrává rodinný příběh vyprávěný třemi aktéry. Otec je sympaticky uměřený, praktický, ale málo výrazný technický typ, kterého jako divadelního kulisáka kdysi okouzlila herečka. Odtud plyne všechno partnerské a rodinné neštěstí, jelikož otec se s touto herečkou oženil a ta se stala matkou.

V její postavě jako by se Micenková vypsala ze všech frustrací a podezření, k nimž se herectví váže. Matka v její próze je narcistní, histrionské monstrum. Patetická snobka se sklonem k alkoholismu, impulzivní a nespolehlivá, neúspěšná ve své profesi a selhávající v péči o třináctiletou Kláru. Postava hostilní, nevypočitatelné matky se pochopitelně promítá do dceřina života absencí sebedůvěry, touhy najít oporu v přátelských vztazích s vrstevníky ve škole, podobně nejistými a často krutými.

Hlavní předností vypravěčského stylu je fakt, že k těmto závěrům čtenáři nejspíš dospějí až zpětně. Když se zamyslí, co se pod vrstvou strhujícího vyprávění vlastně děje, oč tady jde. A zda pro ty tři platí postřeh Lva Nikolajeviče Tolstého, že každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.

Nejpozději po seznámení s dysfunkční rodinou v příběhu se ukazuje, že název Krev je jenom voda bude u Micenkové krutou ironií. Odvrácenou stranou vyprávění o rodičích, jejichž děti si z domova odnášejí průpravu k životním zápasům, a nakonec k úspěchům. K rodinám, kde pokrevní pouto znamená výhodu.

Zatímco obvykle bývá krev spojená s osobním ručením v okamžicích těžké morální volby a krevní oběh připomíná jakousi ponornou řeku, která nás spojuje se základními danostmi našeho bytí, dospívající Kláře by člověk naopak přál, aby se z pokrevních pout dokázala vysmeknout. Vyvléct se z nich jako z těžkého chomoutu, který člověka stahuje k zemi. Kéž by krev byla jen voda.

Nejpozději když se v příběhu ukáže, že i pomáhající profese nad svými svěřenci ve skrytu onanují, je zřejmé, že autorka nepustí postavy z pevného stisku. Nenechá je uniknout drtící lince příčin a důsledků, která funguje stejně neodvratně jako rychlík pádící k přejezdu s kočárkem. Zbabělý otec, jenž svou laxnost ospravedlňuje buddhismem, selhávající matka a trpící dcera se nedokáží vymanit z řetězce příčin a důsledků. Snad jen Klářina babička tu připomíná lepší stránky světa, do něhož je člověk vržen. Chybí tu něco nebo někdo, kdo by vržené propustil na svobodu.

Temné podezření ohledně zákonitostí lidské povahy Micenková předává suverénním autorským stylem. Tatáž věc nebo tentýž děj líčený ze tří odlišných perspektiv prozrazují vypravěčský talent, schopnost naladit se na postavu, vystihnout její ambivalence, touhy i bezbřehou temnotu beznaděje.

Pro lacinou milost a chlácholení tu není místo, jen občas na stránkách zazní útržky textů slovenské pop-music jako odkaz na bezstarostnou pevninu dětství, která v Klářině případě vlastně nikdy neexistovala.

Román Jany Micenkové nenabízí čtenářskou katarzi, ani povinnou špetku optimismu. Připomíná ale, co zmůže psaní. Není divu, že autorka zaujala porotu Anasoft Litery, nejvýznamnější ceny za literaturu u našich sousedů, už povídkovým debutem Sladký život z roku 2018 a znovu právě románem Krev je jenom voda, který ve slovenštině vyšel před čtyřmi lety.

Hororem nemusí být jen děj plný zombie a katastrof. Kdo se umí dívat jako Micenková, neunikne mu hrůzná podoba všednosti v jednom panelákovém bytě na sídlišti. Tohle zmůže literatura - nenabízí kratochvíli ani únik z tísně, spíš ztotožnění s tím, kdo je křehký, zranitelný a jehož šrámy se možná nikdy nezahojí.