Recenze: Mornštajnová umí psát napínavě. Tentokrát ale nabízí jen nudu

Ve vyprávění desáté knihy Aleny Mornštajnové, kterou toto pondělí vydalo nakladatelství Host, se střídají dvě perspektivy a dva hrdinové. Zdánlivě nemají nic společného, zjevně je však něco dříve či později spojí.

Ptáčník odjakživa žije v Brodě a nejraději se toulá po lesích, kde se věnuje ornitologii. Bára se přistěhovala nedávno, pracuje v knihovně a nejvíce času tráví na zahradě svého nového domova.

Oba jsou výjimečně introvertní a obyčejní, šedivé myšky obávající se kontaktu s okolím, které nestojí o pozornost. A čtenář od začátku ví, že jejich uzavřenost se nepřihodila náhodou, protože autorka jako obvykle nenechává žádnou práci na něm. Vše mu servíruje doslovně. „A na samém začátku toho všeho stál zatrpklý člověk, poznamenaný vlastní nedostatečností. To kvůli zlobě, která se v něm nahromadila, přetekla do okolí a otrávila je, mě přesadili jako rostlinu,“ píše Mornštajnová už v prologu a opět se vrací k tématu traumatu deformujícího životy, které otevřela v předchozích prózách Tiché roky a Les v domě.

Literární hra by mohla fungovat, pokud by ji zkušená spisovatelka tolik nenatahovala. Báru s Ptáčníkem vykresluje v mnoha situacích a zeširoka, pravděpodobně aby si k nim čtenář vytvořil vztah. Přesto není jednoduché se do nich vcítit. Skoro se nabízí otázka, jestli to Alena Mornštajnová s tou maloměstskou obyčejností tentokrát nepřehnala.

Paradoxně složitější je přijmout Báru vyprávějící v první osobě než Ptáčníka, o němž je vyprávěno. Pasivní žena strachující se promluvit na bezdomovce, kteří se každé ráno roztahují na schodech knihovny, jen těžko získává sympatie. Ptáčníka, jenž vyrostl v domě plném násilí a matka si ho všímala, jen když potřebovala utěšit po otcově dalším útoku, lze pochopit lépe.

Není těžké odhadnout, že právě Ptáčníkův otec bude tím zatrpklým člověkem z úvodu, který zničil život nejbližším a vykořenil i Bářinu rodinu. Potíž tkví v tom, jak je schematický – nenápadný mužíček nenaplněných ambicí, vychovaný k vyšším cílům, jichž ale nedosáhl, a tak se mstí na ženě a synovi. Monstrum vysedávající v křesle, z nějž se rozlévá zloba a násilím napájí další životy, působí fantaskně, až neskutečně. „Když v něm otec seděl – a nikdo jiný v něm nikdy nesedával, protože za otcova života by si netroufl a po jeho smrti už vůbec ne –, viděl otevřenými dveřmi do kuchyně. Mohl tak kontrolovat, co jeho žena dělá, a poštěkávat na ni příkazy,“ popisuje tyranův trůn.

Zato vina žen vyvstává v románu mnohem zřejměji a hmatatelněji. Vinna je antagonistova matka, která jej vychovala v představě vlastní výjimečnosti, pak jeho manželka, jež si ho zištně vzala, a nakonec i Bářina matka – nikdy se nevzpamatovala z toho, jak ji Ptáčníkova matka před celým městečkem zostudila.

Řetězení nebo proud násilí, který je potřeba zastavit, představuje velké téma současné literatury. Píše o něm například francouzský prozaik Édouard Louis. V jeho takzvaných autofikčních knihách jsou však hrdinové oběťmi systému a jejich jednání, i tomu krutému a násilnému, bývá snadné porozumět. Čas vos všechno to zamlčování a neschopnost se obhájit vysvětluje „mocí minulosti“, přičemž tento fatalismus nevyznívá v současném světě zrovna věrohodně.

Je nasnadě, že vyprávění čerpající z rodinných traumat dramaturgicky pracuje s postupným vytahováním kostlivců ze skříně. Čas vos ale mnohdy odhaluje to, co čtenář v lepším případě tuší a v horším už ví.

Nejkřiklavěji to působí u samotné krimi zápletky, k jejímuž rozkrytí vše směřuje v první polovině románu a od které se odvíjí název. Rozuzlení je spíše dovysvětlením některých okolností než překvapivým děsivým zjištěním.

Práci s napětím, aby měl čtenář chuť číst dál, přitom Alena Mornštajnová ovládá, jak ukázala v oceňované próze Hana. Tentokrát ale nabízí jen plíživou nudu a další popsané stránky. Společně s nepřesvědčivými hrdiny a hrdinkami se jedná o sedativní kombinaci – a ani skutečnost, že se Ptáčníkovi s Bárou podaří ten proud násilí zastavit, román nezachrání.