Ženský úděl nesla úkorně. Jak stydlivá malířka Švankmajerová zrodila Venouše

Sympatická podobizna je ale v přímém rozporu se zběsilými autoportréty, které na diváka čekají vzápětí. Naštěstí nezůstane jen u nich.

Přehlídka připomínající 20. výročí úmrtí malířky, scénografky, spisovatelky a kostýmní návrhářky potrvá do 15. února 2026. Je plná protikladů. Už dlouhý název – Běda obrazu, který potřebuje slovní výklad – představuje protimluv. Sice jde o autorčin citát, jistě myšlený upřímně. Stejně ráda ale Eva Švankmajerová ke svým dílům připojovala komentáře. Spoustu z nich pořadatelé připomínají.

„Pro surrealisty nebylo podstatné, jestli se vyjadřují textem, nebo kresbou, malbou či keramikou,“ říká kurátorka výstavy Anna Pravdová. Podle ní právě v surrealistické skupině našla Eva Švankmajerová, která žila v letech 1940 až 2005, tvůrčí zakotvení. Stejně jako její muž, dnes jedenadevadesátiletý světově uznávaný režisér Jan Švankmajer.

Ani sounáležitost se skupinou, které se stala neformální vůdkyní, ani nepřehlédnutelný zájem o její tvorbu ve svobodných časech po roce 1989 výtvarnici nepomohly zbavit se silné skepse ke světu. „Nebyl to žert, to zjištění, že mám trávit život spoustou sprosté manuální fyzické činnosti, co se jí říká ženská práce, a veškeré vyšší snahy intelektuální a lidské mají být u mého druhu podezřelé, či na toto pohlaví skvělé,“ zapsala si jednou.

Životem si nesla trauma z dětství, všechno prý prožívala „s předtuchou kalamity“. Neměla se ráda se svou matkou, která upřednostňovala její dva bratry a budoucí umělkyni v útlém dětství odložila k babičce. Té měla nahradit zemřelého syna. I když se Eva Švankmajerová k rodičům později vrátila, necítila se doma šťastná, dokonce na čas ohluchla, zřejmě z psychických příčin.

Připadala si přehlížená, nedoceněná. Pouze otec věnoval pozornost jejímu talentu. Uměleckou dráhu si musela vyvzdorovat. Zásadní pro ni bylo setkání s Janem Švankmajerem, se kterým se vzájemně podporovali v životě i tvůrčí rovině. Poznala ho na pražské DAMU, kde studovala alternativní a loutkové divadlo se scénografií. Bylo jí dvacet, když se brali. Vdala by se za něj možná dřív, on ale nejprve musel na dva roky na vojnu.

Skeptické založení Švankmajerové vyvažoval sarkastický humor. Obojí se ostře promítá do její tvorby, která je leckdy i krutá. Jeden z autoportrétů, kde se zachytila jako lev s dvojí tváří, vlastně slouží jako dvojportrét. Zepředu ukazuje ji, z profilu její blízkou přítelkyni, surrealistku Emilu Medkovou. „Ta prodělala mrtvici a obraz je také reakcí na její stav,“ říká kurátorka. Obraz skutečně připomíná povislou tvář člověka po mozkové příhodě. „Zároveň je to obraz spojení. Eva s Emilou měly k sobě velmi blízko, scházely se za totalitního režimu. Je to velmi krutá reakce na jejich realitu,“ popisuje Anna Pravdová malbu, která se stala vizuálním motivem výstavy.

Její zřejmě nejatraktivnější část tvoří série autorských „předělávek“ podle slavných děl světového malířství. Na jasně barevných, velkých plátnech jsou snadno k poznání motivy od Petera Paula Rubense, Rembrandta van Rijna, Édouarda Maneta či Henriho Rousseaua. Zvláštní postavení mezi nimi má takzvaný emancipační cyklus, ve kterém autorka zaměnila ženské postavy za mužské a naopak.

Evě Švankmajerové bylo jen 28 let, když namalovala Zrození Venouše, vtipnou parafrázi snad nejslavnějšího renesančního zpodobnění Venuše od Sandra Botticelliho. Modrooký mladík s baculatými tvářemi stojí na lastuře a dlouhým vousem si cudně zakrývá klín. Švankmajerová zachovala všechny atributy předlohy včetně detailů. Právě zrozeného vousáče svým dechem přivála z moře dvojice zefyrů, na břehu stojí bohyně Hóra a už se napřahuje, aby Venouše zakryla pláštěm. Nechybí ani záplava pršících růží a olivový háj v pozadí.

Na sousedním obraze, parafrázujícím Rubensův Únos Leukippových dcer, je malířka důslednější v proměně pohlaví: nejen unášené dcery se mění v syny, současně se z jejich únosců stávají únoskyně. Samozřejmě se proměňuje i znázorňovaná nahota: ženské postavy jsou oblečené, mužské se proměňují v akty.

Toto rané dílo možná v nejčistší formě ukazuje postoje autorky, která od dětství nesla úkorně svůj ženský úděl. Už originální dramatická scéna se jeví nesnadně: dva vojáci nakládají na spínající koně dvě zděšené, a hlavně dle barokního ideálu náležitě kypré dívky. A co teprve jejich genderově obrácená varianta. Ta je sarkasmem, výsměchem nejen mužské sebestřednosti, ale také feministickým výbojům. Odráží životní přesvědčení Evy Švankmajerové, že skutečná emancipace žen není možná a její projevy jsou ve skutečnosti jen směšnými pokusy.

U dalších parafrázovaných děl sice malířka zachovává původní mužské a ženské role, sem tam ale mění drobné detaily. Například Rembrandtův autoportrét s jeho ženou Saskií ozvláštnila tím, že do sklenice, již muž pozvedá k přípitku, přimalovala zubní protézu.

Všechny apropriace, jak se v umění říká přiznanému tvůrčímu „kopírování“ proslulých prací, vznikaly na přelomu 60. a 70. let. Švankmajerová jako by je prosypala filtrem svého rukopisu: místo rembrandtovského šerosvitu jsou tu pouťově jasné barvy, Rubensovu sošnost postav nahrazují hrubě stínované objemy trupů a paží, ušlechtilé rysy Botticelliho tváří střídají figury s komicky velkými hlavami.

Nejvěrněji zachytila autoportrét Henriho Rousseaua na plátně s původním názvem Já, Portrét - Krajina. „Obraz visí v Národní galerii. Český stát jej zakoupil už v roce 1923 a od té doby se stal důležitým pro mnoho českých malířů,“ poznamenává Anna Pravdová, která zná malbu lépe než kdokoli jiný, neboť je kurátorkou právě Sbírky moderního umění Národní galerie.

Ve své verzi se Eva Švankmajerová do obrazu přimalovala, jak drží francouzského malíře za ruku. „Jeho díla si velmi vážila,“ říká kurátorka. „Jan Švankmajer jí na jednu z prvních schůzek přinesl knihu právě o Henrim Rousseauovi.“ Jeho naivní styl jí byl blízký.

Zdánlivě jednoduchý, pouťový projev s prvky prvorepublikového retra si malířka do své tvorby přinesla jako vzpomínku na dětství trávené u babičky. Ta měla spousty obrázkových časopisů s křížovkami a rébusy.

Právě rébusy jsou originálním výtvarným žánrem Evy Švankmajerové a na výstavě jim patří další oddíl. Najdeme tu díla složená ze slov, písmen a obrazů. „Dohromady mají dát nějaký výrok, tajenku, která je uvedena na spodním okraji,“ upozorňuje Anna Pravdová, podle níž obrazy nelze vyluštit bez nápovědy logickým způsobem. „To dokázala jen Eva Švankmajerová, její rébusy nejsou racionální.“

Obrazů s tajenkou existuje mnoho, malířka se k rébusům opakovaně vracela. Nevznikaly jen v jednom období. Když jako členka surrealistické skupiny nesměla od 70. let oficiálně vystavovat ani publikovat texty, používala rébusy coby ironické vyjádření k socialistické realitě. Vysmívala se dobovým frázím, které zaplavovaly každodenní život.

V jejích obrazech vystupuje například i Josif Vissarionovič Stalin. V jednom případě prý zrovna neměla po ruce fotku jako předlohu, a tak místo sovětského vůdce namalovala československého prezidenta Klementa Gottwalda a přikreslila mu knír.

Pražská výstava ukazuje všechny další malířské postupy či motivy díla Evy Švankmajerové. Představuje sérii obrazů inspirovaných metodou malíře Arcimbolda, který skládal portréty z květin, ovoce a zeleniny. Tento princip zajímal oba manžele Švankmajerovy, stejně jako zákonitost obrazu, v němž se ukrývá ještě další výjev. Například postava v krajině skládá dohromady lebku.

Zvlášť působivé jsou malby přímo tematizující ženský úděl. Švankmajerová našla způsob, jak symbolicky bez popisnosti vystihnout císařský řez, menstruaci, defloraci či porod. Nejvíc tělesnosti překvapivě přináší keramika, které se také věnovala. V DOX nechybí ani skupina kopulujících džbánů. „V devadesátých letech bylo natočeno, jak je Eva na jedné výstavě instaluje. Otáčí džbány tak, aby nebylo nic vidět, a Jan Švankmajer jí říká: ‚Tak proč jsi to dělala, když to nechceš ukazovat?‘ Ona byla velmi stydlivá, i když tady to vypadá, že byla spíše exhibicionistka,“ zmiňuje Anna Pravdová.

Výstava ukazuje také takzvané mediumní kresby a připomíná spolupráci Evy Švankmajerové na filmech Jana Švankmajera i dalších režisérů, jako jsou Věra Chytilová, Fero Fenič nebo Karel Kachyňa. Pomyslná plakátovací plocha ukazuje její původní návrhy filmových plakátů. Za výtvarnou spolupráci na snímcích svého muže získala pětkrát Českého lva.