Jeho socha teď stojí před Veletržním palácem. Veselý překonal tragédii

Aleš Veselý neměl snadný život. Také dvě jeho nejznámější plastiky nejvíce vypovídají o závažnosti a tíži lidského osudu. Dotýkají se i tragédií autorova života. Socha v podobě kolejnice mířící do nebe nazvaná Brána nenávratna stojí na starém pražském nádraží Bubny, odkud byli mezi tisícovkami českých Židů za druhé světové války deportováni do koncentračního tábora i Veselého otec a starší sestra.

Druhá proslulá plastika nazvaná Kaddish se nyní tyčí před Veletržním palácem, sídlem Národní galerie. Hrozivá sedmimetrová konstrukce zve k návštěvě autorovy první retrospektivy nazvané Alešville, která potrvá do 22. února 2026.

Kurátorka Monika Čejková připravila dosud nejobsáhlejší přehlídku výtvarníkových děl včetně rozměrných plastik dovezených z jeho venkovního ateliéru ve Středoklukách a donedávna téměř neznámých obrazů. Doplňují je filmové záznamy, fotografie, rukopisy a další dokumenty dokreslující dílo a osobnost umělce, jenž žil v letech 1935 až 2015.

Návštěva výstavy vcelku rychle naruší zažitý obraz smutného, uzavřeného tvůrce. Už jeho zařazení mezi sochaře se ukazuje být přinejmenším zjednodušující. Velmi objevná je první kapitola, malířská. Ačkoli sám Veselý považoval za začátek umělecké kariéry rok 1960, kdy mu obrazy pod rukama začaly vystupovat z rámů a obydlovat třírozměrný prostor, malba, grafika a především kresba jej nikdy nepřestaly bavit.

I když koncem 60. let začal v továrnách svařovat velké plastiky, zůstal papír a kreslící náčiní pro Veselého důležitým spojencem. Několikametrové konstrukce považoval pouze za modely. V hlavě měl násobně větší, ale nerealizované vize, které mohly ožívat alespoň na papíře.

Pražská výstava však objevuje ještě úplně jinou malířskou polohu Aleše Veselého. Realistické, venkovské motivy s jemným sociálním podtextem, které se poměrně rychle proměnily ve strukturální abstrakci.

Během studií na Akademii výtvarných umění v 50. letech minulého století tvořil kresby i grafiky, inspirován četnými pobyty v horské vesnici Sihelné na slovensko-polských hranicích. Veselého sem přivedl spolužák, který odtud pocházel. Hospodská tancovačka, práce na poli, vrásčité tváře a další figurální motivy z kreseb a grafik se na výstavě prolínají s fotografiemi, na nichž jsou kromě Veselého k poznání titíž lidé.

„Pro mě to bylo objevné. Mnoho lidí, kteří znají dobře tvorbu Aleše Veselého, vůbec netušilo, že někdy takhle kreslil,“ říká kurátorka výstavy. Všímá si ostré proměny malířského stylu. Původně realistické kresby a grafiky hrubnou, stávají se výrazně expresivními, autor stylizuje krajinu. „To je něco, co mu vytýkala tehdejší komise, přesto ho nechala obhájit diplomovou práci na toto téma,“ dodává Čejková.

Malířské začátky kurátorka umístila do pavilonu vestavěného do velké dvorany Veletržního paláce. Zakončují jej abstraktní obrazy s prvky začínajícího informelu. Jde o práce ze sbírky Židovského muzea, kam je koncem 50. let zakoupila tehdejší ředitelka Hana Volavková. „Byla na svou dobu nesmírně progresivní, díky ní se do kolekce dostaly práce autorů, které v té době do veřejných sbírek nikdo nenakupoval. Oslovila například i Theodora Pištěka nebo Jana Koblasu,“ vyjmenovává kurátorka.

Osvícené ředitelce připisuje zásluhy i za vznik obrazu, kterým Aleš Veselý poprvé přímo tematizoval holokaust. Má neutrální název Strukturální kompozice a je to asambláž z kusů látky vězeňského oděvu, novinových útržků a propáleného jutového pytle. Vznikla pro výstavu Židovského muzea Nepromlčené zločiny a od konce 50. let ji veřejnost nemohla vidět.

Nejspíš v době vzniku tohoto obrazu pražská Akademie výtvarných umění odmítla žádost Aleše Veselého o možnost „čestného studia“, o které žádal jako absolvent školy. „Poslední dobou měl na něj život v umělecké veřejnosti neblahý vliv, v jeho pracích se objevuje cosi nekontrolovatelného,“ píše se v klasifikaci předchozího studia.

Tím neblahým vlivem bylo patrně tvůrčí přátelství s Janem Koblasou, Jiřím Valentou a Čestmírem Janoškem, se kterými objevoval nové způsoby tvorby a uspořádal s nimi roku 1960 dvě neoficiální výstavy Konfrontace I a II. Druhá se konala ve Veselého žižkovském ateliéru, třech sklepních místnostech s poněkud bizarním vchodem přes světlík.

Umělci vstřebávali mnoho vlivů, z domácích autorů obdivovali Vladimíra Boudníka, který na Konfrontacích poprvé představil své „aktivní grafiky“. Hlásili se také k tvorbě Mikuláše Medka. Stejně jako jeho dílo byly i jejich práce oficiálně nepřijatelné. „Umělec měl být oddán dělnické třídě a lidu a ‚krášlit jeho život‘. Zamítal se vlastní světonázor a jiné projevy ‚osobní rozleptanosti a subjektivismu‘,“ uvádí kurátorka v katalogu, který výstavu doprovází.

Tak se zrodil český informel, silný originální proud zdejší neoficiální tvorby. Ohlas měl také v zahraničí. Jednu z prvních příležitostí ho vystavit „venku“ nabídl hudební festival progresivní hudby Varšavský podzim v září 1962. K organizátorům patřil i skladatel Krzysztof Penderecki, se kterým se Veselý několikrát setkal.

Měli si o čem povídat. „Veselý se o hudbu aktivně zajímal již před nástupem na Akademii výtvarných umění a ještě během studia uvažoval o hudební kariéře,“ zmiňuje kurátorka, podle které během Konfrontace II ve svém ateliéru pouštěl Kontrapunkty německého skladatele Karlheinze Stockhausena.

Počátek 60. let přinesl Veselému i souputníkům několik významných příležitostí. Po první samostatné výstavě v pražské Alšově galerii, kde ukázal sérii soch zvaných Stigmatické objekty, se roku 1965 mohl zúčastnit IV. Bienále mladých v Paříži. Tam za jedno z dnes ikonických děl, Židli usurpátor, získal cenu kritiky. Díky finanční odměně pak ve francouzské metropoli strávil tři měsíce a další rok se jeho práce objevily pod hlavičkou Mladá česká avantgarda v pařížské Galerii Lambert.

Ve stejné době přicházely příležitosti na domácí scéně. Veselý dostal zakázku na výzdobu pražského letiště Ruzyně, pro které vytvořil Enigma kruhu. To se v 90. letech dostalo do sbírky Národní galerie a na retrospektivě teď září ve zrekonstruované podobě. „Je na něm práškové nebo plátkové zlato - to jsme ještě nerozřešili,“ upozorňuje kurátorka, která poblíž díla nechala instalovat i dobovou fotografii, zachycující Enigmu v původním letištním prostoru.

Veselého zlatá éra pokračovala do roku 1968. Coby účastník Mezinárodního sympozia prostorových forem ve vítkovických železárnách měl v továrně neomezené množství materiálu a pomocníky na sváření. Původně zde mohl pracovat jen šest týdnů, nakonec si pobyt prodloužil. Zůstal rok, přesně do 21. srpna 1968, kdy se kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy vrátil domů do Prahy.

V Ostravě vznikla plastika Kaddish. Mohutné dílo následně vystavil pod názvem Modlitba za zemřelého a dostal za něj od mezinárodní poroty Cenu Matyáše Brauna „za znepokojivou a neodbytnou výpověď o podobě lidského osudu“.

Plastika byla později vnímána i jako politický protest, reakce na okupaci. Veselý se ale bránil: „Proč tato socha vznikla, byla právě jenom a jenom moje potřeba vyrovnat se se smrtí mého táty.“ Touto prací se poprvé veřejně přihlásil k židovským kořenům.

Od stejné doby až do konce života se zabýval myšlenkami na památník obětem holokaustu. Způsobila to veřejná soutěž na umělecké dořešení památných míst v Terezíně, vyhlášená v lednu 1968. Veselý pro Terezín vymyslel dílo landartových rozměrů včetně vybudování podchodu pod silnicí mezi parkovištěm a Národním hřbitovem. Dominantou měla být plastika Memento o výšce 27 metrů „se zavěšeným svařencem z nerezové oceli o průměru pěti metrů“, popisuje kurátorka.

Veselého návrh se komisi líbil, nakonec ale vybrala konzervativnější, a hlavně podstatně méně finančně náročný projekt. Veselého to dlouho mrzelo, protože „pociťoval jisté právo na realizaci památníku terezínského ghetta, do něhož byla transportována velká část jeho rodiny“, uvádí Čejková. Jistou satisfakcí se staly plastiky, které sem Veselý mohl zasadit po sametové revoluci. Podle webu Paměť národa autorovi za holokaustu zemřelo 42 osob ze širšího příbuzenstva.

Pražská výstava připomíná také jeho samostatnou přehlídku z roku 1969 ve vídeňském Pavilonu secese. Zabírala dvě patra, čítala 80 položek a měla i mediální ohlas. „Za jiné politické situace by to znamenalo velký úspěch a šanci na další zahraniční výstavy, ale on toho potenciálu nemohl využít,“ říká kurátorka.

Sedmdesátá léta znamenala pro Aleše Veselého ještě smutnější období než pro jiné umělce, kterým se také zavřela možnost oficiálně vystavovat a získávat státní podporu. Stihla ho rodinná tragédie, jeho žena si vzala život a on se musel sám postarat o čtyřletou dceru. Na rozdíl od mnoha přátel neemigroval. K žižkovskému ateliéru se mu podařilo koupit velký pozemek se stodolou a starým mlýnem ve Středoklukách, původně proto, aby mohl někam umístit sochu Kaddish. Postupně k ní přibývaly další plastiky a za čas tam vznikl unikátní sochařský park.

Ve Středoklukách se nacházely i Bicí sochy, na které autor hrál s experimentálním hudebním uskupením Žabí hlen. Jejich zkoušky a improvizované koncerty byly pro Veselého důležitou vzpruhou v ubíjejících časech normalizace. Pražská výstava podrobně dokumentuje i performativní vystoupení, k nimž se jinak introvertní umělec nechal strhnout. „První koncert strávil Aleš Veselý v bedně, protože se styděl. To inspirovalo i ostatní členy k maskování,“ osvětluje některé bizarní fotografie kurátorka.

Dobové snímky mají na výstavě Alešville významné místo. Dávají představu nejen o podobě plastik, které se nedochovaly či které jsou součástí veřejného prostoru, ale přibližují navíc atmosféru jejich vzniku. Téměř reportážně jsou tu připomenuty dvě unikátní realizace v západním Německu z roku 1979, které zprostředkoval český emigrant Petr Spielmann, někdejší zaměstnanec Národní galerie v Praze.

Veselý vytvořil svařované, ostré sochy – jedna stojí v Bochumi, druhá je připevněná na cihlové fasádě školy Eduarda Sprangera ve městě Hamm. „Zdá se, že se Veselý při svých německých realizacích vnitřně vyrovnával s kontextem míst, která se aktivně účastnila vojenské výroby během druhé světové války,“ uvažuje Monika Čejková.

Velká dvorana Veletržního paláce je zřejmě největším zastřešeným výstavním prostorem v Česku. Skýtá dost místa pro rozsáhlé plastiky, které sem byly přivezeny z mnoha míst, především ze Středokluk. Tamní „sochařský park“ se kurátorka pokusila napodobit.

Je zvláštní, že Aleš Veselý, jedna z největších osobností českého poválečného sochařství, dosud neměl retrospektivu. V roce jeho osmdesátin, který byl zároveň jeho posledním rokem života, jej připomněly čtyři komorní výstavy připravené čtyřmi soukromými galeriemi. Aktuální přehlídka splácí dluh ve velkém stylu, připomíná a také v katalogu otiskuje i jeho texty - úvahy, popisy a básně. „Sáhnu na kámen, který je tisíc roků na stejném místě… a poušť voní… a poušť zní…“, poznamenal si, když se poprvé ocitl na judské poušti.