Článek
Ve videu promítaném v zadní části třetího patra někdejší jezuitské koleje, v níž dnes funguje Galerie středočeského kraje neboli GASK, se dějí věci doslova mezi nebem a zemí. Píše se rok 1973 a neúnavný experimentátor Dalibor Chatrný chodí po poli, kam v pravidelných rozestupech zasekává do země zrcadla. „Chytám mračna,“ konstatuje na kameru.
V Chatrného podání je to ta nejsamozřejmější aktivita, obzvlášť když vidíme, že princip opakoval. Zrcadla, která jindy položil na trávu v prostoru mezi zdmi někdejšího kostela, podle něj „dávala do jedné roviny podlahu se stropem“.
Brněnského konceptuálního tvůrce Chatrného, který žil v letech 1925 až 2012 a kromě odlesků zrcadel celý život experimentoval s přitažlivou silou magnetu, provázky nebo s psaným slovem na textilu, letos připomínají galerie po celé republice. Narodil se před sto lety a jeho přemýšlení o umění, které často propojoval s vědou a filozofií, dodnes ovlivňuje autory všech generací. Přesvědčit se o tom mohou i návštěvníci aktuální výstavy Hlavou a rukama, uspořádané v brněnském Domě umění ke sto letům vzniku Školy uměleckých řemesel. Chatrný tam v roli pedagoga prosazoval například trénink kresby obouruč.
Kutnohorská GASK ale ukazuje Chatrného v jiném kontextu. Jeho sérii akrylových obrazců na netkané textilii pojmenovanou Prosakování a cyklus chirurgicky přesných rojů perforací neboli dírek do bílého papíru, které se v celé kráse vyjeví až při silném zaostření, pověsila kurátorka Adriana Primusová vedle artefaktů letos devadesátileté grafičky Aleny Kučerové.
Jejím celoživotním tématem je právě bod a linie. Od 60. let s ním pracuje skrze tisky z vlastnoručně proděravělého plechu a tuto metodu dovedla k dokonalosti: Její práci vlastní muzea po celém světě. Přehlídky děl Chatrného i Kučerové lze v GASK vidět do 1. března.
Chatrný i Kučerová měli vztah ke krajině, oba byli průkopníky neprobádaných cest, oba fascinovalo, co dokáže světlo.
Jejich přístupy k tvorbě se ale lišily. „Zatímco Chatrnému šlo primárně o proces zkoumání, Kučerová používala perforovaný bod či barvu jako prostředek k dosažení výsledného účinku díla,“ vysvětluje Primusová.
Motivy a figury z jejich grafik jako kdyby vyprávěly příběh vyloupnutý z běhu času, ať už jde o kousek krajiny Polabí, kam Kučerová v 90. letech přesídlila z Prahy, o výjevy ze sauny, od Černého moře, nebo o milovanou jízdu na koni. Kučerové svět dokáže být stejně tak popisný jako jemně nekonkrétní. Lidi často zachycovala v ladném pohybu, jak v galerii ukazují například Skoky do vody z konce 60. let.
Ve 20 let starém rozhovoru pro časopis Reflex vyprávěla, že tematicky se nikdy nevěnovala člověku, který nebyl v pořádku. „Nepotřebovala jsem fixovat v tvorbě utrpení, bolest, chtěla jsem vyjádřit vzácné okamžiky pohody. To považuji za důležité: radost ze života. A předávat ji dál.“
Alena Kučerová (na fotografii z roku 1967) perforuje matrici pro tisk grafiky.
Technika šídlem perforovaného plechu přišla k Aleně Kučerové v nouzi, když jako mladá umělkyně neměla peníze na plechy zinkové, které by jí dovolily pracovat technikou suché jehly. Pocínované plechy byly levnější, rýt se do nich ale příliš nedalo. „Tak jsem začala pomocí šídla dírkovat. Díky tlaku na plech se dá odstínit barva – dírka zůstane vždycky bílá a její okolí přechází do barevného valéru. Každý tisk přitom zůstává svůj, každý je jiný, vlastně originál,“ popsala.
Od poloviny 90. let, kdy při stěhování z ateliéru v centru Prahy přišla o lis, Alena Kučerová grafiku nedělá. Princip bodu a linie ale neopustila. Plechové pláty nahradila barevná výšivka – v GASK je k vidění ta s názvem Co to vidím? – a také karton či dřevo, do kterých „kreslila“ drobnými hřebíčky a kladivem. Ke změně média Alenu Kučerovou dovedl i vyšší věk. Také v něm však její hlava zůstala nápaditá a ruka řemeslně dokonalá, něžná.
Výstavy: Alena Kučerová 90 / Dalibor Chatrný 100
GASK, Kutná Hora, do 1. března 2026.
