Putinův energetický sen kazí mlčení Pekingu

Středeční fotografie čínského vůdce Si Ťin-pchinga jako by kopírovaly snímky z minulého čtvrtka. Jen místo Donalda Trumpa po jeho boku kráčí Vladimir Putin. Nechybí fotky s mávajícím dětmi, nastoupenými vojáky ani s dekoracemi Velké síně lidu.

Čínský a ruský prezident se v Pekingu shodli na kritice amerického úderu vůči Íránu, následných potíží v mezinárodním obchodě kvůli uzavření Hormuzského průlivu i amerického plánu na vybudování nového pokročilého systému protivzdušné obrany Golden Dome a vyhlídce na vývoj vesmírných zbraní.

Si a Putin také dosáhli „obecné dohody“ na vybudování plynovodu Síla Sibiře 2, informoval Kreml. Stále ale chybí klíčové detaily a časový rámec, kdy potrubí mezi Čínou a Ruskem vznikne. Peking mluvil o další energetické spolupráci, ale prohlášení o novém plynovodu se vyhnul.

Seznam Zprávy v otázkách a odpovědích shrnují, o jak velký projekt má jít a proč je důležitější pro Rusko než pro Čínu.

Po dokončení výstavby má plynovod umožnit přepravu 50 miliard kubických metrů zemního plynu ročně. Dodávky podle dohody uzavřené v září mají trvat třicet let.

Už tehdy se Moskva a Peking dohodly také na zvýšení ruského vývozu plynu do Číny už existujícím plynovodem Síla Sibiře 1 z 38 na 44 miliard kubických metrů ročně. Z toho plyne, že nové potrubí může kapacity pozemních dodávek ruského plynu do Číny více než zdvojnásobit.

Součet navýšených i proklamovaných zcela nových dodávek plynu do Číny má představovat přibližně polovinu z 230 miliard kubických metrů suroviny, které Kreml před válkou na Ukrajině ročně dodával do Evropy.

Už v září se vyjasnilo, že to bude zřejmě přes Mongolsko. Tehdejších jednání se zúčastnil mongolský prezident Uchnágín Chürelsüch. Ulánbátar předtím vyjadřoval obavy týkající se životního prostředí, které byly v podstatě prostředkem k dosažení vyšších tranzitních poplatků. Obejít jeho území by plynovod prodloužilo o nákladných více než tisíc kilometrů.

Síla Sibiře 2 tak bude začínat na arktickém poloostrově Jamal a povede přes Novyj Urengoj, kolem Irkutsku, přes mongolský Ulánbátar až do komunistické mocnosti.

O projektu se hovoří již od roku 2006, v té době se ještě plánovaný plynovod nazýval Altaj. Spornými body léta byly financování plynovodu, harmonogram výstavby i samotné ceny plynu. Už v září Putin řekl, že ceny by se měly určovat na základě podobného tržního klíče jako u dodávek do Evropy.

Řešil se i požadavek Číny na majetkový podíl v projektu, což je ústupek, který Rusko podle zpráv o předchozím vývoji jednání nebylo ochotné učinit.

Větší zájem na vybudování plynovodu má Rusko. O tom svědčí i fakt, že o pokrocích pravidelně informuje Moskva, nikoli Peking.

I tentokrát o zmíněné „obecné dohodě“ informoval Kreml, stejně tak to bylo v září. Čína se jasným veřejným závazkům vyhýbá, loni v březnu pouze ve svém dlouhodobém ekonomickém plánu píše, že pokročí s „ranými“ pracemi na Síle Sibiře 2.

Čína má i další zdroje zemního plynu, a tak si může dovolit odložit uzavření definitivní dohody a požadovat vylepšení podmínek. Zkrátka Moskva potřebuje nové odběratele naléhavěji než Peking ruský plyn. To Pekingu umožňuje vyjednávat pomalu a dle jeho pravidel. Rusko jiného lukrativního odběratele, který by nahradil Evropu, nemá.

Peking má dlouhodobě v obchodních vztazích s Moskvou výhodu. Podle analytiků totiž Čína tvoří přibližně třetinu celkového obchodu Ruska, zatímco Rusko méně než 5 % obchodu Číny.

Pokud jde o ropu a plyn, Čína podle zdrojů blízkých rozhodovacímu procesu v Pekingu omezuje dovoz z jedné země maximálně na 20 % svých dodávek. I proto se jednání táhnou roky, i když Moskva opakovaně naznačovala, že dohoda je na spadnutí.

Čínské otálení s výstavbou naznačuje neochotu Pekingu opřít svou energetickou bezpečnost právě o Rusko. O problému závislosti na jediném zdroji - zvláště pak na Moskvě, která je známá tím, že své surovinové bohatství využívá coby zbraň ve svých vyjednáváních - se po začátku války na Ukrajině přesvědčila Evropa a Čína to samozřejmě ví.

Na druhou stranu válka s Íránem a uzavření Hormuzského průlivu nutí Čínu hledat alternativy ke zdrojům v Perském zálivu. Dodávky po zemi jsou stabilnější a Čína se k nim může dostat prakticky jen z Ruska, ze Střední Asie a z Myanmaru.