Recenze: Dědeček se chystá na apokalypsu. Nový český film by neměl zapadnout

Uprostřed stavení, které už zažilo lepší časy, na klavír hrají holčičky. Matka je starostlivě pozoruje. Ještě starostlivěji ale hledí na starého muže, který do místnosti přeplněné věcmi nakráčí s puškou v ruce.

Dědeček se na nečekaný příjezd rodiny netváří vůbec vlídně. A jako pohyb zvláštně nevlídným terénem pokračuje i po zbytek nového českého snímku Divočina, režijního debutu střihačky Evženie Brabcové. Od čtvrtka ho promítají kina.

Marta v podání Kláry Issové prchla před problematickým manželem Milanem do míst, která v mnoha ohledech opravdu připomínají divočinu. Potulují se tu divoká prasata, jež se nebojí vstoupit i do obchodů, a chlápek v klobouku, jemuž se říká Kovboj.

Dědeček, jehož hraje Jan Vlasák, se různými způsoby chystá na apokalypsu. Do své školy přežití se rozhodne vzít i vnučky, neboť nepřítel se může zjevit kdykoli a kdekoli. Přitom ten opravdový, konkrétní nepřítel v podobě otce násilníka možná opravdu někde čeká.

Divočina je nenápadný, pocitový snímek, který stojí především na budování lehce paranoidní atmosféry. Nejde o klasický takzvaný survival thriller, ani nevypráví primárně o postarším „prepperovi“ a jeho pokřiveném pohledu na svět. Spíše je to intenzivní rodinné drama, poměrně suverénně pracující s žánrovými prvky či naopak s jejich absencí.

Evženie Brabcová vykresluje lehce výstřední, snový, ale zároveň realistický obraz venkova, staví na nevtíravé hudbě slovenské hudebnice Katarzie a skladatele Jonatána Pastirčáka alias Pjóniho, na přesvědčivých hereckých výkonech ústřední čtveřice i na kameře Davida Hofmanna, který podobně zblízka zachytil českou vesnici už ve snímku Mord.

Oba filmy spojuje ostatně i fakt, že jde o poměrně sebevědomé debuty, které nepotřebují vystavět komplikovaný dramaturgický oblouk. Vše podstatné dovedou odvyprávět skrze postavy a prostředí.

Marta táhne Divočinu kupředu coby nejistá matka, která přestává mít situaci pod kontrolou. Její otec působí jako jeden z řady nešťastníků, kteří se upnuli k jakémusi abstraktnímu zlu. Během covidu i během aktuální invaze Ruska na Ukrajinu se přitom nepochybně řady podobných prepperů chystajících se na horší zítřky notně rozšířily. A moc děl tuzemské kinematografie tato témata nereflektuje.

Divočina dlouho zůstává u náznaků a zachycení všedních detailů, z nichž povstává komplikované rodinné zázemí hrdinů. Ale tvůrci nikdy nesklouzávají k tomu, aby se z dědečka stala karikatura či pošahaný stařík.

Před kamerou se pohybují protagonisté, kteří jsou si navzájem rodiči a potomky, mají společnou historii i společná pouta, jakkoli je chvílemi dost obtížné v zajetí těchto vztahů žít. Snad jen manžel a otec Milan v podání Juraje Loje působí poněkud jednorozměrně. A Loj se po roli ve Sbormistrovi dále profiluje jako herec, který ztvárňuje odpudivé toxické mužské figury.

Snímek asi snadno zklame diváky, kteří očekávají nějakou konkrétnější podobu apokalypsy či opulentnější žánrové drama. Divočina nicméně v závěru zapojuje do dění děsivé, hororové chvilky, a poměrně současně osciluje mezi tísnivou pocitovkou a thrillerem, v němž jde o život.

Film náhle nabývá na intenzitě, aniž by rychlé změny nálady tlačil příliš na sílu. Jakkoli se tyto posuny neobejdou bez potíží.

Divočina je podobná jako dědečkův zabordelený dům, v němž se z velké části odehrává. Vtahuje do hry mnoho motivů, od osobních toxických vztahů přes generační rozpory a traumata z minulosti až po apokalyptické tóny, které nějak komentují současnost.

Snímek hodně naznačuje, nestojí na návodných dialozích. Možná toho nakusuje až příliš, aby se prosadil v evropském kontextu, byť pracuje s motivy dobře známými z festivalové scény.

Je to film na jedné straně dost suverénní, obzvlášť na debut, na druhé může zapadnout do jisté indiferentnosti. Jako by čeští tvůrci stále trochu hledali výraznější lokální poetiku a zůstávali o krok pozadu například za slovenskými kolegy.

Vynikne to obzvlášť při srovnání s jiným počinem, který je právě v kinech. Svébytná romance Milovník, ne bojovník slovenské debutantky Martiny Buchelové, která v létě vyhrála druhou soutěž karlovarského festivalu zvanou Proxima, přichází s netradičním, vynalézavým filmovým jazykem, mísícím snové i potměšilé pasáže s prvky magického realismu, a přitom zůstává nečekaně uvolněnou, neokázalou a nápaditou podívanou. O generačních střetech, problémech generace Z i obecnějších tématech vypráví s mnohem větší elegancí i spádem.

Divočina by přesto neměla úplně zapadnout jako snímek, jenž je jen „jedním z řady“. Stále vysílá signál, že nová generace tuzemských tvůrců se nebojí testovat, jak lze vyprávět bez tradičních dramaturgických mantinelů. A spíše vytvářet svébytný, uvěřitelný i překvapivý prostor, který samotný dovede leccos říci o palčivých tématech dneška.