Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Ve velkém sále Kina Lucerna je plno. Do poslední chvíle není jasné, jestli zbyde místo na některé členy delegace. Všichni chtějí vidět film, který získal cenu na Berlinale, vzbudil vlnu nadšení v Karlových Varech a zamířeno má i na Oscary.
Dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato zkoumá dva z nejvíce přehlížených problémů v Česku – život na ulici a alkoholovou závislost. Protagonistou je bezdomovec David, ale také jeho sestra Pepa Lubojacki, která o něm natočila film. Výsledek je brutálně upřímný, katarzní a bolestný. Stačí si uvědomit, že ani plné kinosály, ani možnost získat nejvýznamnější filmovou cenu na planetě neznamená, že David na tom někdy bude lépe.
Introvert, který i ve chvílích nejtěžší opilosti působí, že by neublížil mouše, se propadl společenským sítem až na dno. V žebříčku opovržení jsou pod alkoholickým bezdomovcem snad už jen holubi. Netrpí tím jen on, ale i sestra Pepa, která objektiv svého iPhonu, jímž je snímek z velké části natočen, obrací také na sebe.
Hanba přeživšího
„Brácha mi říká, že pomlouvám jenom jeho, ale o sobě neřeknu nic, tak jsem se rozhodla pomluvit i sebe. No, vlastně říct pravdu,“ prozrazuje Lubojacki, která na sebe někdy bere podobu internetového memu připomínajícího holuba, jindy pomocí umělé inteligence rozpohybuje rodinné fotografie z dětství.
„V devadesátkách bylo vážně snadný sehnat si vlastně jakýkoliv drogy. A kámo, taky jsme toho využívali,“ říká v úvodu filmu Davidova usměvavá klučičí tvář. Sídliště, klipovitý střih, hiphopová hudba nostalgicky odkazující na svobodnou dobu dospívání protagonistů. Děti ale syntetickými hlasy vyprávějí také o domácím násilí, přeneseném rodinném traumatu, o vzpomínkách, ve kterých marně hledají nějaký klíč k dnešku.
Kde přesně vlastně bratr sešel z cesty? Začalo to už u otců? Ještě dříve? Koneckonců, na ulici neskončil jen David, ale i oba bratranci. Jeden z nich kvůli nedostupné zdravotní péči přišel o nohy.
„Já se vlastně stydím za to, že se mám líp,“ přiznává dokumentaristka Lubojacki. Ale mýlí se. Sama vyjmenovává, co má za sebou: benzodiazepinová předávkování, sebepoškozování, alkoholismus – ovšem společensky tolerovaný. Protože v Česku, pokud jde o chlast, projde téměř cokoliv.
Lubojacki se každopádně nemá lépe. Frustruje ji, že vlastního bratra přes veškerou snahu nedokáže dostat ze závislosti ani z ulice. Paralyzuje ji strach, že ho čeká stejný osud jako Pepina tragicky zesnulého otce – taktéž alkoholika. Ani pro ni jako by neexistovala záchranná síť. V nejtíživější pasáži filmu se ocitne na psychiatrii.
Kdyby dokument zobrazoval jen společenský okraj, byť sebebrutálněji, nejspíš by se minul účinkem. Běžnýma očima jsou lidé Davidova typu stejně nerozeznatelní jako holubi v parku. Ve filmu Lubojacké ale vidíme, koho všeho dokáže tragédie alkoholismu a bezdomovectví strhnout s sebou. Umí zničit každého, kdo měl tu smůlu, že se narodil jako přeživší.
Semínko na dně
Alespoň tak jsem si sekundární oběti závislosti pojmenoval já. Pamatuji si, jak normální mi jako dítěti připadalo, když jsem k nedělnímu obědu mohl pozvat i svého rozvedeného tátu – alkoholika a bezdomovce, pro kterého jsem si chodil na půdu našeho činžovního domu. Stačilo projít mezi zaprášenou veteší až k vlhké matraci a párkrát s otcem zacloumat. Vzhůru na řízky.
Připadalo mi to normální, ale v člověku až do dospělosti zůstal pocit, že k absolutnímu dnu je vždy jen kousek. Snažit se před ním utéct může být podobně destruktivní jako chtít svého blízkého zachránit. „Jsem jen semínko na dně,“ říká dokumentaristka, která sama sebe natáčí pod hladinou vody. Aby dokázala vyplavit dlouhá léta hromaděnou bolest, musí ubližovat vlastnímu tělu.
Trailer z filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlatoVideo: Aerofilms
V bezmála dvouhodinové stopáži otevírají Holubi spoustu témat. Od života na ulici, při kterém se člověk okamžitě ztrácí ze zorného pole společnosti, až po to, že k alkoholu máme jako Češi bezbřehou toleranci – do chvíle, než jeho oběti hodíme bez milosti přes palubu. To bude nakonec nejkontroverznější názor, který nepochybně vyvolá ještě mnoho šarvátek v diskuzních fórech: David a jeho bratranci – a koneckonců i můj otec – jsou také oběti.
Že Lubojacki bratra Davida akceptuje i s jeho závislostí, je velmi důležité poselství filmu. Ještě zásadnější je však zpráva, že alkoholici a bezdomovci nejsou podřadný živočišný druh, který jde chirurgicky oddělit od zbytku společnosti a nechat napospas ulici. Pokud to budeme dělat dál, kdo zachrání lidi jako Pepa Lubojacki?
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
