Vzpomínka na tábor. Ester Knapová maluje mimořádně sugestivní obrazy

Obrazy letos třiatřicetileté malířky mělo publikum poslední roky možnost vidět hned několikrát. Po Galerii Vyšehrad, slivenecké kapli sv. Jana Křtitele a holešovické Trafo Gallery se nyní absolventka ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění představuje ve vinohradském prostoru někdejší mlékárny. Přehlídka nazvaná Výlet, jež potrvá do 7. listopadu, je postavena na novém cyklu.

Knapová se tu opět prezentuje jako skvělá pozorovatelka s výjimečným citem pro barvu, světlo a především s talentem vytvořit svět balancující mezi domácky blízkým a znepokojivě snovým.

Do Trafo Gallery předloni umístila většinou malby inspirované zasutými vzpomínkami nebo fotografiemi z domácího archivu. V Platformě 15 je tomu trochu jinak. „Cyklus Výlet vychází z mých osobních fotek méně. S fotkami tu pracuji tak, že i když je třeba jen někde najdu, vyberu si je proto, že mi evokují něco osobního,“ vysvětluje Ester Knapová, která snímky blízkých momentů už častěji sama pořizuje při procházkách.

„Například obrazy Výlet nebo Batoh ale odkazují na mou vzpomínku na tábor, kde jsme se vypravili dost rychlou chůzí na dvacetikilometrový puťák. Byla jsem malá a silně si vybavuji, jak jsem se zaměřila na batoh přede mnou a poslouchala cizí rozhovory, aby mi to líp utíkalo. Kus trasy jsem se nekoukala kolem, ale jen na batoh přede mnou. Batoh se najednou stal krajinou,“ popisuje.

Dále si vybavuje, jak ráda na výlety chodila její matka. „Nevím, jestli to bylo schválně, ale často jsme se nestihly vrátit za světla, a to jsem se bála,“ dodává.

Právě velký obraz Výlet, výřez krajiny o rozměrech zhruba dva krát tři metry, tvoří přirozené centrum výstavy. Moment, který Knapová na plátně zachytila, zahalují odstíny nadcházejícího večera. Ostrůvek lesa působí zlověstným dojmem, je ale dost možné, že ve skutečnosti jde naopak o nejklidnější místo celého výjevu.

Podél cesty a na louce před lesíkem se pohybují děti s batůžky, kloboučky a baterkou, která kolem jednoho z chlapců rozlévá nepřirozeně sytý kužel světla. Co je to za les a jak se k němu děti dostaly? Vědí, kudy se dostanou domů, anebo teprve hledají cestu? A co když se domů vůbec dostat nechtějí?

V podprahovém kladení otázek je Ester Knapová mimořádně sugestivní, podobně jako v práci s odstíny, která tvoří důležitou součást jejích příběhů už od studií nejprve na střední uměleckoprůmyslové škole a později malířství na Akademii výtvarných umění.

„Spolužáci tu natáčeli videa, věnovali se performativnímu umění, sochám, hudbě, instalacím, videu, počítačovým hrám, gestické malbě, všemu. Viděla jsem, jak různé umění může být, což mě utvrdilo v mé cestě. Uvědomila jsem si, že obrazy vznikají samy a ze mě,“ vzpomínala v rozhovoru pro Aktuálně.cz, proč začala pracovat s olejovými barvami.

Obrazem Výlet však cesta pro návštěvníka Platformy 15 teprve začíná. Kurátor Radek Wohlmuth plátna nainstaloval do úrovně pohledů jednotlivých postav, galerii tak obkružuje horizont, s nímž se každý výletník setkává také v reálu.

Některé scény, tváře anebo siluety na menších dílech s velkým Výletem přímo souvisejí. Knapová jim věnovala samostatná menší plátna a divákovi tak nabízí příležitost poznat je také v jiné situaci.

Dívka s kloboučkem, která jako by se na louku před les v obraze Výlet dostala spíše omylem, působí na plátně s názvem Batoh jako velvyslankyně z jiných sfér. Převládající odstíny zlaté a šedozelené s doteky výrazně růžové vytvářejí iluzi čehosi postapokalyptického.

Motiv děvčátka Knapová rozpracovala i na malbě Slunce v hlavě. Také perspektiva obrazu Chodec, zezadu zachycujícího pochodujícího chlapce, působí dvojakým dojmem: jde tu o tiché sledování, nebo o společnou procházku?

Znejišťující způsob vyprávění Ester Knapové vyzdvihuje i kurátor Wohlmuth. „Divákovy jistoty se mohou změnit během několika minut a tenhle způsob přemýšlení si u Ester hrozně cením. Její malba je na jednu stranu útěšná, na druhou stranu pracuje s podvratností a nejistotou. Může vás dovést tam, kam chcete, i tam, kam nechcete. Cíl cesty si můžete dopředu stanovit, ale také ho nakonec nemusíte najít. Podobně, jako když se noříte do vrstev paměti,“ nabízí klíč k malířčině tvorbě.

Výstava nekončí procházkou po první místnosti. V zadním prostoru galerie lze najít několik kreseb a sytě zelenou malbu dítěte, spokojeně schovaného ve skrýši ze smrkových větví. Čeká, až ho najdou ostatní? Zakončilo svůj výlet tady a dál už ani krok? Anebo se nakonec díváme na cestu do autorčina dětství? I tady se nabízí dráždivá odpověď: těžko říct.