Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Zdá se, že už i Česká televize prohlédla skrz nablýskané flitry Eurovize. Soutěže, která apoliticky hlásá eurotrance, mír a lásku všem – včetně Izraele. Právě kvůli podpoře země, mnohými obviňované z porušování mezinárodního práva, už to v Eurovizi nějakou dobu vře. Loni kvůli tomu několik účastníků z klání odstoupilo: Irsko, Nizozemsko, Slovinsko, Island, ale také v soutěži velmi úspěšné Španělsko. Teď se možná přidá Česko. To má ale k odchodu jiný důvod. Veřejnoprávní televize musí šetřit.
V souvislosti s vládou plánovaným rušením koncesionářských poplatků server Aktuálně.cz ve středu napsal s odvoláním na několik zdrojů, že Česká televize už se pěvecké soutěže nebude dál účastnit. Že se o zrušení účasti v Eurovizi uvažuje, potvrdil také zdroj webu Novinky.cz. Ředitel divize Program a digitální služby Milan Fridrich, pod nějž záležitost spadá, naopak sdělil Deníku N, že jde o spekulace. „Věc je ještě v řešení,“ vzkázal. Mluvčí televize na dotazy Seznam Zpráv nereagovali.
Původně jsem měl v plánu sepsat jen důvody, proč v soutěži, která světu dala ABBU, pokračovat. Možná by ale bylo dobré se na akci bohatou na uplakané hymny i technofolklor podívat trochu střízlivěji. Takže tedy: Eurovize v České televizi? Tady je pár pro a proti.
Proti: Konec únavné apolitičnosti. Tvářit se, že Eurovize není kolbištěm ideologií nebo konfliktních názorů, nemá smysl už nějakou dobu. Přesto se organizátoři z Evropské vysílací unie různými způsoby snaží potlačit jakýkoli pokus o politická vyjádření – od mávání LGBTQ vlajkami až po bučení diváků směrem k interpretům z některých zemí (dobře, z Izraele). Nikdo nechce, aby se z Eurovize stal turnaj v politické MMA, ovšem pokrytectví kolem vypjaté atmosféry už začíná být poněkud únavné. Bylo by dobře, kdyby se o napjatých vztazích v soutěži mluvilo – ideálně dřív, než je třeba zapnout potlačovače bučení nebo než se k bojkotu přidají další země.
Proti: Hermeticky uzavřená kultura. Co si budeme povídat, Eurovize je svět sám pro sebe. Tak specifický, že se o něm točí filmové parodie. Skladby, které v ní mívají úspěch, se jedna druhé často podobají. Ostatně o tom, jak složit úspěšný soutěžní hit, jsem už v Chlebíčku také psal. O originalitu v Eurovizi nikdy moc nešlo. Nemá smysl se tvářit, že ano.
Proti: Věční outsideři. Tenhle bod si za pár odstavců opět rozmluvím, je to s ním komplikovanější. Eurovize v Česku netrhá rekordy sledovanosti, letošní finále si naladilo 287 tisíc lidí. Co když se ale nekoukáme tolik jako v ostatních zemích, protože v ní prostě nejsme tak úspěšní? V Itálii sledovanost vzrostla po vítězství kapely Måneskin v roce 2021. I v Rakousku došlo ke skokovému nárůstu diváckého zájmu poté, co se země stala pořadatelem. Možná stačí zabrat!
Pro: Plamenná extravagance. Statistiky na to nemám, ale není pochyb, že se zmizením Eurovize rapidně klesne procento šlehajících plamenů v televizním vysílání. Bez ohně se žádné vystoupení v soutěži neobejde, stejně jako bez katarzních refrénů o nalézání vlastní identity, bez lesklých kostýmů a hlavně bez pocitu, že celý kontinent se na pár dní vážně ponořil do zcela nevážné věci. Byla by škoda o to přijít, ať už Eurovizi sledujete ironicky, nebo jste se postupně propadli do fáze zapáleného fanouška, jako já.
Pro: Česko ukazuje Evropě, co umí. Zatím jsme si v historii soutěže nepřipsali vítězství. Není ale pravda, že bychom na Eurovizi vozili interprety, kteří nemají co nabídnout. Letošní účastník Daniel Žižka se probojoval se zasněnou skladbou Crossroads až do finále a kdo ví, jak hluboký dojem by v Evropě zanechal, nebýt technické chyby na kameře, která trochu pošramotila dojem z jeho posledního vystoupení. Pozornost přitom čeští zástupci získávali už v předešlých ročnících – od skupiny Vesna až po Mikolase Josefa, historicky nejúspěšnějšího tuzemského hudebníka v dějinách Eurovize.
Pro: Z Eurovize těží i domácí scéna. Hledání nových talentů, kterými se chceme pochlubit na evropských pódiích, není smysluplné jen pro hrstku eurovizních nerdů z Lotyšska, ze Švýcarska nebo Švédska. Význam má samozřejmě i pro Čechy. Zvlášť v ročnících, kdy tuzemští organizátoři nezkoušejí štěstí se zavedenými jistotami typu Kabát nebo Ben Cristovao, ale nasazují neokoukané tváře. Daniela Žižku ještě začátkem roku nikdo neznal. Pár měsíců po Eurovizi, při níž se okamžitě adaptoval na unikátní vesmír soutěže, už zpíval hymnu před zápasem Česko–Chorvatsko a vyfotil se s ním i prezident. Podobně úspěšná Vesna, která se v roce 2023 ve finále umístila na 10. místě a nepochybně i díky Eurovizi dokázala vyprodat pražské Forum Karlín.
Pro: Dvanáct bodů pro Česko. Možná to bude znít jako drobnost, ale když se účastníci jednotlivých zemí zrovna nepopotahují za politiku nebo se neřeší údajná neprůhlednost rozhodování, dokáže Eurovize odzbrojit diváky svou vřelou atmosférou. „Douze points!“ ozve se radostně na pódiu vždy, když se porotci jedné země rozhodnou ocenit jinou zemi plným počtem bodů. Je v tom něco docela dojemného. Kéž by to častěji slyšeli i Češi. Ale to nesmíme Eurovizi opouštět!
Pro: Česká televize bez Eurovize ztratí mladé diváky. Zase. Nějakou dobu to vypadalo, že se ČT začíná starat i o dlouho přehlíženou generaci Z. Seriály jako Vlastně se nic nestalo, Pět let, Filter a další míří správným směrem, ale ukončení Eurovize by působilo jako další krok zpět.
To by byla velká škoda. Málokdy se České televizi hodili mladí diváci tolik jako teď. A je nakonec jedno, jestli fandí songu o finském saunování, nebo novému českému zpěvákovi. Důležité je, že jim veřejnoprávní vysílání zase jednou připadá cool.
