Recenze: Špioni po česku. Druhá řada Extraktorů je napínavá i kapku zmatená

Krimi je v české televizní tvorbě cosi jako nutnost. Spotřební, ambiciózní, jakákoli – hlavně ať je jí dost. Seriál Extraktoři se ovšem už napodruhé pokouší o něco vzácnějšího. O kriminální, či dokonce špionážní thriller, tedy žánr, který obvykle bývá akčnější a také komplikovanější. Po snaze uchopit reálný případ únosu dvou Češek v Pákistánu se druhá řada, kterou lze od pátku vidět ve videotéce Oneplay, opět vrací na východ. A opět byla inspirována skutečností.

Investigativní novinář Jaroslav Kmenta se scenáristou Janem Stehlíkem splétají složitější příběh plný intrik, volně napsaný podle několika nedávných kauz. A opět se snaží spojit vyšetřování a špionážní hry v pozadí s osobními problémy členů speciální jednotky české civilní rozvědky, která má za cíl zachraňovat Čechy unesené v zahraničí.

Tentokrát jde o čtveřici, která skončí v zajetí kdesi v Libanonu. Nejsou to žádní nezkušení turisté, ale investigativní novinářka s kameramanem, advokátem a tlumočníkem.

Než se vůbec rozjede pátrací akce, stihne se toho poměrně hodně udát. Tým Leony Váchové, kterou opět hraje Pavla Gajdošíková, není v úplném souladu. Parťáci Ted v podání Jakuba Štáfka a Petr hraný Janem Révaiem k sobě musí najít cestu po delším odloučení.

Mladší Ted je z různých důvodů traumatizovaný, nechá se přimět, aby se svěřil odborné péči, ale sezení s psycholožkou na něj nemají valný účinek. Naštěstí se toho brzy začne dít tolik, až divák i postavy snadno zapomenou, že mezi oběma muži byla nějaká propast. A to je jedna z přetrvávajících potíží seriálu. Jakékoli osobní trable postav jsou tu jen letmo načrtnuté, tak trochu z povinnosti, přitom se skrze ně nedaří hrdiny příliš polidštit. Bohužel to není jediný nedostatek.

Druhá šestidílná řada opět sází na celkem zdařilou výpravu, dění se odehrává v reálných lokacích, byť se libanonské či íránské ulice natáčely v Turecku, a hned od počátku jde o hru mnoha stran.

K případu se nevyjadřují jen premiér a další představitelé tuzemských institucí, ale také agenti amerického Úřadu pro potírání drog známého pod zkratkou DEA či CIA. Škoda že přítomnost zástupců zahraničních institucí často jen generuje údiv nad tím, proč tu některé postavy mluví česky a jiné anglicky, když pro to neexistuje žádný důvod.

Režisér Jan Pavlacký, který sérii převzal po Romanu Kašparovském, umí vyvolat přesvědčivou atmosféru uprostřed akce, operuje se spoustou postav v terénu i u monitorů. Například ve třetí epizodě se rozjede na české poměry velmi napínavá mise hned na několika rovinách, se zapojením dronů a další techniky. Na řadu ale přijde i hrubá síla.

Bohužel odtud pramení i zápory. Snaha zabydlet seriál mnoha postavami a podzápletkami, ze kterých postupně vzniká zašmodrchaný rébus, ne vždy vychází. Tvůrci občas tápou, kdy a jak některé protagonisty zapojit do děje, umí si sice půjčovat od zahraničních vzorů, ale to už je dnes málo, respektive to nezaručuje, že výsledkem někdy nebude jen klišé.

Extraktoři přinejmenším v první půlce epizod nestíhají naplnit ambice být napínavou procedurální akcí a zároveň špionážní hrou i politickým thrillerem. Rozehrávají příliš mnoho motivů a neumí se o ně dostatečně starat.

Například zatčení novináři se občas chovají, jako kdyby nebyli profíci, snad proto, že je potřeba pohnout dějem, jinak si lze některé jejich aktivity obtížně vysvětlit.

I u leckterých realizačně obratně vystavěných scén, kde se děje paralelně celá řada věcí, jsou některé souhry náhod až příliš poplatné potřebě pohnout s figurkami na šachovnici. V suverénně napsaném a natočeném díle by divák na figurky i šachovnici snadno zapomněl. A naopak ty záměrné hry různých stran a různých zájmů nejsou dostatečně plodné, aby z nich povstalo špionážní drama, k němuž obvykle patří paranoia, nejistoty a další pocity, že nikdo nemá plnou kontrolu nad tím, co se právě odehrává.

Jako by se tvůrci neuměli rozhodnout, zda mapují konkrétní kauzu a s ní spojené procedurální postupy, nebo se pohybují na poněkud košatějším žánrovém terénu. Najdou se ale i klady – arabský svět například autoři nevykreslují tak stereotypně jako mnoho jiných tuzemských počinů.

Extraktoři jsou dosud seriál, který se povedl tak napůl. Formálně slušný, na české poměry nečekaně svižný a akční – pokud pomineme lapsy typu, že Štáfek v jedné scéně dává jakémusi zlodějíčkovi údery loktem, které končí kousek před jeho obličejem. Přesto se nedaří stvořit postavy, o které se zajímáme nad rámec právě řešené situace. Vždy když se vrátí osobní problémy hrdinů, jen si povzdychneme: Proč? Vždyť nikam nevedou.

Většina výtek k současným tuzemským krimi se točí okolo toho, že se v nich příliš nevyšetřuje, že postrádají tempo. Extraktoři jsou opačný případ. Je to seriál, který spěchá tak moc, že s sebou nezvládá nést vše, co by chtěl či měl.