Místo bonboniéry granát. Oscarový režisér se směje špionážním thrillerům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Výstřední průmyslník a obchodník se zbraněmi Zsa-zsa Korda patří k nejbohatším mužům v Evropě. Navíc momentálně spřádá kolosální plán, v němž figuruje fiktivní země Fénicie a také komplikovaná snaha přelstít všechny potenciální obchodní partnery podivně podlými způsoby. Jak se však ukáže hned v úvodu nového snímku Wese Andersona nazvaného Fénické spiknutí, který od čtvrtka promítají česká kina, Korda má aktuálně ještě jinou starost: nepřijít o život.

Hrdina, jehož ztvárnil Benicio Del Toro s pozoruhodně neměnným kamenným výrazem, v prvních chvilkách sleduje, jak bomba roztrhá zadek jeho letadla. Nouzové přistání v kukuřičném poli přežije s výrazem rutinéra – je to už šestý neúspěšný pokus o atentát. A tím výčet absurdních nehod pouze začíná.

Wes Anderson, šestapadesátiletý autor filmů Život pod vodou nebo Fantastický pan Lišák, je jedním z nejrozpoznatelnějších a vizuálně nejvýraznějších amerických režisérů. Jeho pastelová, formálně vycizelovaná díla vždy zahlcovala diváky vjemy, ale v pozadí těch nejlepších byl také smutek a melancholie postav, řešících komplikované rodinné vztahy.

Ve snímcích Grandhotel Budapešť a Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun z poslední dekády se autor pokusil dotáhnout svůj detailní styl ještě o kus dál, jenže v přebujelém designu, komplikovaném vyprávění a přemíře odkazů jako by se ztratil. A také jako by ztratil své postavy, které publikum dříve dovedly dojmout.

Předposledním vyprávěním Asteroid City se nicméně – navzdory složitému rámování a formálním hrátkám s principy divadla i sci-fi – tyto uvěřitelné emoce a chmurné nálady vrátily. A vloni Wes Anderson za krátkometrážní Podivuhodný příběh Henryho Sugara dokonce převzal Oscara.

Novinka Fénické spiknutí se v jistém smyslu také vrací ke kořenům. V jádru jde o jednoduchou, dobrodružnou výpravu v duchu staršího Života pod vodou, byť diváka neustále překvapuje tím, kam její epizody eskalují. Zápletku pohání Kordova snaha znovu se spojit s odloučenou dcerou, která už je roky jeptiškou a pro otcovy podezřelé eskapády nemá nejmenší pochopení. A nestojí ani o peníze, jež by měla podědit. Přesto nakonec ti dva společně vyráží na misi s tajuplným a bizarním cílem.

Wes Anderson natočil variaci na špionážní thrillery, z jejich motivů si ale spíše dělá legraci a jakékoli napětí převrací v gag, obvykle vyvedený tlumenými prostředky. Ať už někdo chytí kulku, nebo výbuch v letadle promění vrchní polovinu člověka v krvavou šmouhu, jde o vtip, jenž se odehraje tak lakonicky, jako by kdosi máchnul štětcem. Tohle Anderson umí, stejně jako dovede proměnit každý záběr v obraz, který by se dal zarámovat.

Bohužel však tentokrát opět věnuje mnohem více energie cizelování point a designu než hrdinům. V centru pozornosti sice stojí složitý vztah otce s dcerou, tedy jeho odvěké téma, ale obě postavy nám nemohou být cizejší, jakkoli se herečka Mia Threapleton v roli bývalé jeptišky Liesl snaží prodat to, kterak umí být v jakékoli situaci nad věcí.

Fénické spiknutí tak jako většina režisérovy tvorby spoléhá na ansámbl hvězd, které se tu mnohdy mihnou jen v epizodních rolích. Willem Dafoe, Bill Murray, Bryan Cranston či Benedict Cumberbatch mají každý jen pár scén a některé potěší tím, jak si pohrávají s konvencemi žánru. Třeba vyřešení obchodního sporu pomocí basketbalu. Jiné se však mění v prázdnou manýru.

Andersonovy postavy vždy měly obskurní zájmy. V novince například Michael Cera hraje vědce a odborníka na hmyz, který u oběda neváhá vytáhnout kudlanku a dát přednášku o jejích zvycích. A sám Korda neustále čte knihy s divnými názvy. Tentokrát už ale jde vlastně jen o sbírku vtípků, o hříčku tak posedlou sama sebou, že postrádá srdce.

Ve Fénickém spiknutí si postavy místo bonboniér či doutníků nabízejí jako drobnou pozornost granát. Párkrát to pobaví. Jenže celý snímek jako by byl podobně hřmotný a výbušný, jako by ztratil ty okamžiky jistého ztichnutí či spočinutí z autorových starších děl Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou či Darjeeling s ručením omezeným. A také chybí tragický podtón, který do tehdejší tvorby vnášel chmurné tóny.

Dříve Andersonovi hrdinové přicházeli o blízké, nebo v reji výstředností zažili nečekaně intimní chvilku. Třeba když bratři právě v Darjeelingu s ručením omezeným společně požili drogy, nešlo o žádný večírek, ale rituál s až truchlivým vyzněním.

Podobné jímavé chvíle Fénické spiknutí nenabídne. Navzdory tomu, že protagonistovu smrt či smrtelnost tematizuje takřka neustále. Film však je v posledku jen hračkou pro režisérovy nejvěrnější fanoušky, únavnou, posedlou zákrutami vlastního vyprávění. Nakonec možná více než Andersonovu starou tvorbu připomíná čtveřici adaptací povídek Roalda Dahla, které tvůrce předloni natočil pro Netflix. Neboť i v nich se mu kvůli snaze o formálně komplikované hrátky s předlohou podařilo vytvořit spíše neživotná leporela.

Fénické spiknutí evokuje přehlídku audiovizuálních kejklí, které nakonec spíše unaví než oblaží.

Jak to s postavami dopadne, je vlastně docela jedno, protože si divák žádnou nedovedl oblíbit. A tak sleduje plejádu tu lepších, tu horších nápadů a říká si, jak dlouho může Wes Anderson v této poetice pokračovat, aniž by jeho tvorba začala vypadat, jako když otěže za umělce dávno převzala umělá inteligence. Protože Fénické spiknutí až příliš často nahodile recykluje typicky andersenovské motivy.