„Kultura v ohrožení.“ Čeští spisovatelé měli ve Frankfurtu varovné placky

/Od zvláštního zpravodaje ve Frankfurtu/

Něco takového ještě česká literatura nezažila. Na festivalu turecko-německé kultury ve Frankfurtu nad Mohanem rocková kapela právě dohrála coververzi Nirvany, když na pódium přichází další účinkující: spisovatelka Kateřina Tučková. V květovaných šatech začíná příslušníkům zdejší turecké menšiny vyprávět o transportech Židů do koncentračních táborů, poválečném odsunu Němců a masových hrobech.

Akce se koná v Mezinárodním divadle sídlícím v pasáži cihlové budovy na východě města. V sále pro zhruba dvě stovky lidí sedí návštěvníci na červených křeslech. Nad pódiem svítí turecká vlajka, další visí podél balkonů a bílý půlměsíc na červeném pozadí nechybí ani v předsálí.

„Pro mě na tom bylo nejcennější, že jsem se dozvěděla věci, které nás neučili ve škole,“ shrnuje Tučková práci na románu Vyhnání Gerty Schnirch, jehož německý překlad moderátorka označuje za literární událost a navrhuje jej zařadit mezi povinnou četbu. Na závěr Tučkové předává podepsaný pamětní list.

Vystoupením na nečekaném místě Kateřina Tučková tuto neděli večer uzavřela 78. ročník Frankfurtského knižního veletrhu, jehož bylo Česko čestným hostem. Národní delegace čítající 75 spisovatelů od středy nešlo přehlédnout nejen na výstavišti, kde největší literární akci světa pravidelně navštěvuje zhruba čtvrt milionu lidí, ale po celém městě.

„Ráno jsem měla debatu v českém pavilonu, odpoledne vystoupení v Offenbachu a teď turecký festival,“ vypráví Tučková, která nejčastěji představovala Vyhnání Gerty Schnirch. Román o dceři Češky a brněnského Němce, jež byla násilně odsunutá v květnu 1945, se dočkal německého překladu a čerstvě inspiroval dvojdílný televizní film. „K zajímavějším vystoupením určitě patřila debata v Evropské centrální bance, která sídlí ve Frankfurtu, nebo diskuse o adaptacích pro členy německého svazu scenáristů,“ zmiňuje Tučková, kam všude díky českému hostování pronikla.

Tučková častěji píše o historii než současné politice. Přesto má známá autorka románů Žítkovské bohyně nebo Bílá Voda při některých vystoupeních na prsou nálepku Culture in Danger, tedy Kultura v ohrožení.

„Většina členů české delegace se shodla, že bychom měli nějakým způsobem upozornit na situaci v české kultuře. Placky nebo nálepky máme proto, aby se informace dostala také k lidem, kteří nebyli na slavnostním zahájení, kde to brilantně formulovala Radka Denemarková,“ zmiňuje s poukazem na kolegyni, jež na úvodním galavečeru zkritizovala ministra kultury Otu Klempíře ze strany Motoristé sobě a sklidila bouřlivý potlesk. Klempířův projev naopak několikrát přerušily pískot či nesouhlasné výkřiky.

„Kroky ministra kultury ohrožují především živé umění. Vyhazuje představitele institucí, jako byla ředitelka Národní galerie Alicja Knast, ruší a zase křísí programy, jako je například Česká knihovna, a celkově destabilizuje celou scénu a otřásá ekosystémem, což nás všechny ovlivňuje,“ vysvětluje Tučková.

Odmítá, že by se spisovatelé prostřednictvím varovné nálepky ministrovi mstili. „Nevnímám to tak, že bychom dělali nějakou českou revoluci na mezinárodním pódiu. Tím sloganem jsme chtěli dát najevo, že nejsme zahledění jen dovnitř naší země, ale že sdílíme problémy s kolegy z jiných zemí, kde se vzmáhají podobné tendence. Jsme součástí Evropy a vnímáme změny, které ohrožují nejen nás,“ objasňuje držitelka Státní ceny za literaturu Tučková.

Placku na veletrhu nosí také spisovatelka a dramatička Klára Vlasáková, autorka románů Praskliny a Těla. „Připadá mi důležité mluvit na veřejných vystoupeních nejen o literatuře, ale také o podmínkách, ve kterých vzniká. V tomto ohledu je konání současného ministra kultury alarmující a řada autorů zjevně považovala za důležité dát najevo své znepokojení,“ říká Vlasáková, podle níž politické či ekonomické ohrožení cítí kulturní pracovníci v mnoha zemích, Německo nevyjímaje. „V tomto ohledu nejde o výhradně český problém, naopak řadu států propojuje,“ poznamenává.

Ani ona nemá pocit, že by gesto na českou delegaci vrhalo negativní světlo. „Nemyslím, že pozici české literatury ohrozí, když nahlas pojmenuje, co v kulturní politice chybí a nefunguje. Chápu to naopak jako posilující,“ konstatuje Klára Vlasáková.

Politika o víkendu proniká také do některých debat. Tanečnice a spisovatelka Miřenka Čechová ve Frankfurtu varuje před důsledky nové státní kulturní politiky, kterou právě schválila vláda. „Nezávislé umění bude první, na kterém se bude škrtat. Témata, jimiž se nezávislá kultura zabývá, budou mít pravděpodobně velký problém být zpracovaná na veřejnosti,“ obává se.

Na dvou scénách českého pavilonu, kde se každý den střídají desítky účinkujících, česká literatura vysílá sebevědomý signál o zemi zpracovávající témata, jež rezonují celosvětově. Varšavská rodačka Zofia Bałdyga čte jednu z prvních básní, kterou napsala v češtině poté, co se přistěhovala. „Vypráví o tom, že ten migrační příběh nám nejen něco dá, ale i vezme,“ říká autorka, která po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 pomáhala jako dobrovolnice uprchlíkům na pražském Hlavním nádraží. „Už ho nikdy nebudu vnímat jenom jako místo spojené s cestováním, ale právě i s tím útěkem nebo přijetím,“ zmiňuje.

Architektka a spisovatelka Anna Beata Háblová, jejíž loňský román Víry vypráví o sexuální pracovnici, divákům líčí osobní zkušenost se sexuálním zneužitím ze strany kněze. „Shodou okolností se to stalo poblíž Frankfurtu,“ udivuje publikum.

Téma sexuálního násilí figuruje také v komiksu Srdcovka, který získal cenu Muriel. Autorka Štěpánka Jislová ho představuje v malém sále Evangelické akademie, čtyřpatrové budovy se zkosenou střechou. O dvě podlaží níž má spisovatelka Alice Horáčková ve stejnou chvíli zcela plný velký sál. Právě přečetla ukázku z románu Rozpůlený dům, inspirovaného historií své česko-německé rodiny. Odehrává se v sudetské vesnici.

Horáčková nyní moderátorovi vypráví o svém předkovi, jenž se stal členem NSDAP a získal od říšského protektora Reinharda Heydricha výhodně židovskou fabriku. Autorka líčí, jak se část její rodiny za války přiklonila na špatnou stranu. A jak vysokou cenu za to zaplatila. „Je skvělé, že české nakladatelství umožní zpracovat takové téma a učinit zadost spravedlnosti,“ kvituje moderátor.

Jindy to zajiskří. Na další debatě třiatřicetiletý držitel Magnesie Litery za román Rozložíš paměť Marek Torčík na dotaz moderátorky, co trápí jeho generaci, vyjmenuje nedostatek bydlení, vzestup krajní pravice, ekologickou krizi nebo současné války. „Čím dál častěji se ukazuje, že kapitalismus také není ideální systém, podobně jako nebyl ideálním systémem komunismus,“ uvažuje Torčík. Následně dostává slovo Miroslav Hlaučo, autor bestselleru Letnice vyznamenaného dokonce dvěma Literami. „Děkuji Markovi za krásný ideologický úvod. Já jsem z jiné generace a má témata jsou trošičku odlišná. Nevidím svět tak bipolárně,“ vymezuje se Hlaučo, byť hned projeví pochopení a hledá optimistickou koncovku. „Ono to dobře dopadne. Všechno vždycky dobře dopadne,“ věří Hlaučo.

Několik debat se týká jazyka. Čeští německy píšící spisovatelé jsou tématem diskuse s devadesátiletou Alenou Wagnerovou, autorkou biografií Sidonie Nádherné nebo Mileny Jesenské. „Když matka nebo babička výslovně nepromluvily česky, hovořilo se u nás doma německy,“ vzpomíná brněnská rodačka, která dnes částečně žije v Německu a eseje píše německy. „Ale občas se mi stane, že povídku rozepíšu česky. Pak ji musím přeložit do němčiny. A tím pádem najít stejné pocity v obou jazycích,“ ilustruje Wagnerová, která dvojjazyčnost považuje za obohacující.

Vedle sedící Jaroslav Rudiš, autor románu Nebe pod Berlínem nebo komiksu Alois Nebel, přitakává. „Mně ten druhý jazyk pomáhá získat odstup. Třeba v poslední knize mám scénu, kde jde o mého otce. Zkoušel jsem ji už dřív napsat česky, ale nějak mi to nešlo. Až v němčině to najednou bylo možné. Nevím proč,“ zmiňuje.

Rudiš, jenž právě vydal druhý román napsaný německy a kterého roku 2021 tamní prezident Frank-Walter Steinmeier vyznamenal řádem za zásluhy, patří k nejžádanějším členům české delegace. Na veletrhu rozdává autogramy, suverénní němčinou dělá dojem na hlavní scéně i v českém pavilonu. A vystupuje také mimo veletržní areál, například v sídle spolku německých knihkupců.

V minimalisticky zařízeném konferenčním sále pro zhruba sto padesát posluchačů moderátorka vítá Rudiše se slovy, že česká literatura je teď v Německu nepřehlédnutelná. „Myslím, že z tohohle veletrhu pár objevů vzejde,“ prorokuje český autor, který ve zhruba hodinovém interview mluví mimo jiné o německy píšícím libereckém spisovateli Otfriedu Preusslerovi. Autora dětské knihy Čarodějův učeň neboli Krabat, jenž podlehl nacistické propagandě a po válce byl odsunutý, přibližuje Rudiš také v televizním pořadu Literární místopis. Minisérii dostupnou na platformě iVysílání o víkendu slavnostně uvádí ve frankfurtském kině.

Český program pokračuje i na dalších místech po městě. Básník Elsa Aids nebo prozaik Petr Šesták pozdě večer předčítají v bývalé továrně na brousicí stroje Naxoshalle, nyní útulně zařízené s barem, vysokou policí plnou knih, lustrem a červenými lampami.

Novinář a vydavatel Michal Klíma na veletrhu představuje německé vydání posmrtně objevené knihy svého otce Ivana Klímy. Nejen jeho připomíná i výstava o samizdatu ve frankfurtském Muzeu komunikace, jež dále obsahuje třeba cyklostyl nebo psací stroj používaný k rozmnožování Charty 77.

Občas to pořadatelé mají těžké. První nedělní ranní debata s rusistou Tomášem Glancem má každou chvíli začít, ale do českého pavilonu teprve přicházejí návštěvníci. Na pódium obětavě vyskakuje programový ředitel české delegace Martin Krafl odhodlaný vzbudit zájem za každou cenu. „Dámy a pánové, vítejte v našem pavilonu, přijďte prosím na velmi zajímavou debatu,“ volá anglicky, načež přepíná do němčiny. „Česko, země na pobřeží, je pro vás motto našeho pavilonu překvapivé? To nás těší. Trochu nám s ním pomohl William Shakespeare. A věděli jste, že jako pozdrav na uvítanou říkáme ahoj? Jestli vás zajímá víc, přistupte blíže,“ improvizuje Krafl, který během minuty skutečně přiláká asi dvě desítky lidí. Debata může začít a vzápětí přicházejí další posluchači.

Výjimka nicméně potvrzuje pravidlo. Česká účast na frankfurtském veletrhu, na jejíž přípravu v letech 2023 až 2027 vyhradila předešlá vláda premiéra Petra Fialy z ODS celkem 197 milionů korun, skutečně vzbudila značný ohlas. Dokládají ho i čísla: v letech 2024 až 2026 bylo do němčiny přeloženo více než 190 českých titulů, jen za poslední týden o české účasti vyšlo zhruba 2500 zmínek v německojazyčných médiích, spočítali pořadatelé.

Organizaci si pochvalují i autoři. Alice Horáčková na frankfurtský veletrh jezdívala jako novinářka. Letos tu coby autorka románu Rozpůlený dům absolvovala pět vystoupení během dvou dnů. „Návštěvníci mi říkali, že jim moje kniha pomáhá pochopit minulost, mlčení i traumata spojená s nacismem a poválečným odsunem Němců,“ shrnuje Horáčková, jejíž prózu vyhlásila rakouská veřejnoprávní stanice knihou měsíce.

Nyní jedná o divadelní adaptaci a překladech do dalších jazyků. „Nevím, jestli by kniha měla stejný ohlas i bez Frankfurtu, ale určitě jí to pomohlo. Román má v češtině téměř šest set stran, v němčině ještě o třetinu víc. Do takových projektů a náročných překladů se zahraniční nakladatelé bez podpory často nepouštějí,“ zmiňuje Horáčková.

Spisovatel Vratislav Maňák u příležitosti veletrhu vydal svůj esejistický soubor S Wittgensteinem v gay sauně souběžně česky i německy. „Navíc jsem poprvé dal německé straně i licenci na zahraniční práva. Fokus upnutý na českou literaturu se podle všeho vyplatil, už před veletrhem dokázal můj německý nakladatel prodat práva do angličtiny. V distribuci Chicago University Press kniha vyjde příští rok. V jednání je překlad do slovinštiny a italštiny,“ líčí Maňák.

Svou knihu tlumočící zkušenost gay muže v dnešní střední Evropě představil kromě veletrhu také na netradičním místě: gay kavárně v centru Frankfurtu. Zájem ze strany publika trvá, německý nakladatel už vydal druhý dotisk. „Nejde pochybovat, že k tomu Frankfurt pomohl. Ve vídeňských queer knihkupectvích se kniha prodává po stovkách,“ pochvaluje si Maňák.

Podle něj hostování ve Frankfurtu ukázalo Česko jako relevantní součást evropského literárního prostoru. „Nic víc bychom si asi ani nemohli přát,“ uzavírá Vratislav Maňák.