Mikrospánek, letmý pohled do telefonu. Film přináší varovné memento ze silnic

Vít Klusák si ve svých dokumentech rád hraje s hranicí mezi skutečností a fikcí. A také se s oblibou dostává na hranu – ať už závažnými tématy, jako byly portrét neonacisty či sexuální predátorství na sítích, nebo zvolenou formou, jakou tyto motivy zpracovává.

Nyní se režisér filmem Jediná vteřina vrací k tématu závažných dopravních nehod. A byť pracuje s realizačně i emočně náročnými hranými rekonstrukcemi konkrétních nehod, kontroverzím se spíše vyhýbá.

Novinka, jež měla premiéru na právě probíhajícím Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a zároveň ji od čtvrtka promítají kina, je součástí kampaně České asociace pojišťoven Normální řízení zabíjí. Rozhodně ale přesahuje kategorii pouhého edukativního materiálu.

Jediná vteřina pracuje se čtyřmi tragickými příběhy, za kterými je smrt či zranění člověka. Klusák už před pěti lety na podobné téma natočil televizní snímek 13 minut. V něm se věnoval rychlé jízdě. Teď se zaměřuje na širší spektrum, na všední řidičské nešvary, které mohou vést k děsivým koncům – ať už jde o letmý pohled do telefonu, chvilkovou nepozornost, mikrospánek či ukvapený start na křižovatce.

Jiří spěchal za přáteli do sauny, v rádiu či telefonu něco píplo, na chvíli sklopil zrak. Julie si na dálnici nevšimla, že se tvoří kolona, a už to nedobrzdila. Dvacetiletý Rado má rád auta a jednou měl pocit, že musí z křižovatky odjet jako první – na oranžovou. Kuchař Tomáš si kvůli rozchodu s přítelkyní a hledání vlastního bydlení musel najít druhou práci za volantem – a poté za ním jednoho večera na chvilku usnul.

Klusákův snímek je silný i díky výběru konkrétních nehod. Až na jednu jde o normální situace, které se staly či snadno mohly stát komukoli, nejen pirátům silnic.

Dokument je ale působivý především díky tomu, jak s těmito čtyřmi případovými studiemi pracuje. Aktéry nechává promluvit před kamerou, zároveň je s pomocí terapeutky Jany Motlové přivádí na takzvaný Ozdravný sraz normálních řidičů a řidiček, kde své příběhy odhalují těm, kdo rádi řídí trochu za hranou, ale zároveň měli zatím to štěstí, že se jim ani okolí nic závažnějšího nestalo.

A do třetice snímek rekonstruuje všechny situace s pomocí herců, kteří se zastavují onu jedinou vteřinu před střetem. Štábu však nejde o klasickou ilustrační pasáž, s nimiž rády efektně pracují třeba mnohé dokumenty od Netflixu. Tyto scény nemají dokreslit či zesílit účinek materiálu. Tvůrci dovnitř oněch situací zavádějí samotné viníky, aby mohli konfrontovat minulost.

Škála reakcí je přitom relativně široká – od těch terapeutických až po odmítnutí a ostrou hádku s herci, kteří tu čekají, připraveni improvizovat.

Jistě právě tohle budou pro leckteré diváky nejproblematičtější pasáže: Nevyvolává režisér katarzi trochu uměle? Jenže právě přítomností herců připravených reagovat tyto momenty přesahují parametry pouhé policejní rekonstrukce. Aktéry to nutí k jiným typům reakcí, než jsou ty čistě před dokumentaristickou kamerou.

V mnohých je přítomná úleva, či dokonce naděje. Vybočuje jen mladík Rado, který údajně jel na oranžovou a z autoškoly si nevybavuje, že se to nesmí. Mezi kluky v posilce či u boxovacího pytle přece nemůže ztratit kredit, jeho jediný problém spočívá v tom, že k soudnímu přelíčení nepřišel svědek a jeho to stojí peníze, byť „nic neudělal“.

Sebereflexe, pokání či empatie se nedostavují. Místo toho Rado obviňuje muže na skútru uprostřed křižovatky, do něhož má za chvíli jeho mercedes narazit rychlostí převyšující tu povolenou, že ho urazil. Rekonstrukce najednou přerůstá v mrazivou interakci.

Opačným způsobem působí situace, v níž se Tomáš omlouvá španělské studentce Evě, kterou usmrtil. Říká jí, že se snaží být dobrý člověk a své pochybení s tragickou dohrou odčinit. Herečka má v tu chvíli slzy v očích a není jisté, nakolik jde o její schopnost improvizovat.

Tvůrci se ovšem na podobných momentech nepasou, vždy vědí, kdy zabrzdit a vrátit se třeba do místnosti ozdravného srazu, kde jednotlivé případy reflektují řidiči usazení v terapeutickém kruhu. Ti se kolikrát neshodnou ani na tom základním. Potetovaný muž tvrdí, že někdy je nutné tu esemesku poslat, neboť jde třeba o půlmilionový kšeft, který víc než pět deset minut nepočká.

Klusákův dokument nicméně vyznívá spíše chápavě než konfrontačně. Jeho emočním vrcholem je dopis, který Tomášovi poslal z Madridu Evin otec. Ve filmu jej čte Miroslav Krobot. Je plný pochopení, muž místo nenávisti říká, že sám jednou usnul za volantem a mohl něco podobného způsobit sám. A přeje Tomášovi, aby si dokázal odpustit a mohl plnohodnotně žít – stačí, že ta nehoda připravila o život jednoho člověka.

Je to útěšná zpráva a zároveň gesto přesahující jeden konkrétní případ. Spolu s ním se objevují pochyby, zda v tuzemském prostředí nerezonují spíš nedostatek empatie, bezohlednost a víra v motory.

Rado, který v jedné z pozdních scén jede v autě a důrazně si s rádiem notuje text rapové skladby Sergeie Barracudy Furt bokem, není jen příkladem jednoho nepoučitelného řidiče. Slova „Sem střelec, taky řidič, já jezdim jenom bokem“ fungují jako symbol jednání, které bohužel známe nejen z našich silnic, ale stále více také z české politiky. Nechme je schovaná uvnitř nadsázky, která je stavebním kamenem rapu. Neuplatňujme je na svět kolem sebe.