Hraje i na flétnu z šestého století. Ve Francii žijícího Čecha inspiruje pravěk

Symfonický orchestr vyluzuje spíše hluky než zvuky. Vedle něj stojí početný smíšený sbor, jehož členové zpívají útržky melodií, ale také výskají a bručí mekotavým hlasem. Při zpěvu dlaněmi rytmicky tlučou do svých tváří, jako když si malé děti hrají na domorodce.

Výjev pochází z provedení skladby Vábení, kterou v roce 2011 dokončil Kryštof Mařatka. Kompozice s podtitulem rituál pravěkých zkamenělin člověka patří do volné trilogie jeho děl inspirovaných pravěkým uměním.

„Ve Vábení se vydávám po stopách lidské řeči a nejkrásnějšího a nejzáhadnějšího hudebního nástroje, kterým je lidský hlas,“ vysvětluje čtyřiapadesátiletý autor, který tvoří mezi Paříží a Prahou. Festival Janáček Brno na tento pátek přichystal v Redutě večer složený výhradně ze skladeb Mařatky a Leoše Janáčka.

V Mařatkových partech jako by sboristé vyhmatávali zvuky či vokální projevy z pradávné minulosti i našeho nevědomí. Mařatku zajímá zrod lidské řeči, během práce na kompozici nahrával vlastní děti. Od úplně prvních zvuků měřených ultrazvukem přes porod až do věku tří let, kdy se formuje řeč. „Do té doby, když potřebuje dítě něco sdělit, vyjádří to hudbou,“ tvrdí umělec.

Od té doby jeho potomci vyrostli, stejně jako se rozšířil katalog jeho skladeb a projektů. Jeden z nich Mařatka představí v Redutě s pěvci Alešem Brisceinem a Michaelou Zajmi plus dvojicí hudebníků: svou manželkou, francouzskou violistkou Karine Lethiec, a synem, klarinetistou Yanem Mařatkou. Sám autor zasedne za klavír.

Komorní ansámbl zahraje skladby inspirované českým a moravským folklorem. I tady půjde o návrat ke kořenům a studium lidské řeči. Vybraná díla Kryštofa Mařatky a jeho o 118 let dříve narozeného kolegy Leoše Janáčka spojují jednak různorodá tvůrčí uchopení bohatství skrytého v lidové hudbě, jednak zpracování nezvyklých literárních předloh.

Z Janáčkovy tvorby zazní písňový cyklus Zápisník zmizelého o vášnivé touze hraničící se zoufalstvím. Příběh mladíka, který se bezhlavě zamiluje do romské dívky, nalezl Janáček ve svých oblíbených Lidových novinách. Tam také narazil na krátké dětské rýmovačky, jež se staly základem komorního cyklu Říkadla. Ten pro nynější brněnský koncert speciálně upravil Mařatka.

Česko-francouzský současník pak uvede tři svá díla. Melodram pro herce a klavíristu Záhada pana Rybky čerpá z povídky Šlépěje od Karla Čapka o záhadných stopách končících uprostřed sněhové pokrývky. Hudební dialog s Říkadly budou vést Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých a moravských lidových nástrojů. Místo těch očekávatelných však posluchači uslyší nevšední lidové nástroje, které Mařatka sbírá a také na ně hraje.

„Lidová hudba ve Francii figuruje pouze jako regionální kolorit, kdežto pro nás znamená vlastní kořeny a přebývá v celonárodním povědomí,“ míní skladatel, když přemítá nad specifiky české hudby, ke které se právě v Báchorkách a také orchestrálních Druhopisech hrdě hlásí.

Poslední skladba na programu nese název Altotem pro violu a klavír. Zrcadlí ty Mařatkovy zájmy, které z něho činí unikátního skladatele na domácí i zahraniční scéně: zájem o pradávnou hudbu i archaické nástroje.

Dílo bylo inspirováno sbírkami Muzea národní archeologie v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Altotem je ovšem Mařatkou vymyšlený starobylý hudební nástroj. Představuje si ho jako nezvykle znějícího předchůdce moderní violy.

V jiných dílech nicméně Mařatka pracuje se skutečnými dochovanými nástroji. Vlastní přes stovku replik dávných instrumentů. „I přes jejich jednotlivé zvláštnosti je spojuje stejný princip vyluzování zvuku, od nepaměti až do současnosti,“ objasňuje. „Jsou to archetypy, které procházejí - transitují - skoro beze změny napříč tisíciletími a které jsou pro nás nevysychajícím hudebním pramenem poznání a inspirace,“ vysvětluje.

Ve sbírce má i několik originálů, například flétnu datovanou do šestého století. „Pochází z kultury Huari a byla nalezena v Jižní Americe, v hrobu u mumie. Mám ji od jednoho sběratele a je docela těžké na ni hrát. Vím, že by měla být v nějakém muzeu, ale já prostě nemám rád hudební nástroje jako exponáty. Mou jedinou touhou je vzít je do ruky a hrát na ně,“ přiznává skladatel.

V dílech, která skládá pro tyto nástroje, bývá jediným interpretem. „Počítám s tím, že kromě mě na ně nikdo jiný hrát nebude. Ale ta touha je tak silná, že mi to je jedno. Jsou v historii autoři, kteří něco napíšou, aniž by se starali, jestli to po nich zůstane. Je to nějaká potřeba shůry,“ zamýšlí se hudebník, který do francouzské metropole přijel po roce 1989.

Když dostane objednávku od některého orchestru, pravěké nástroje musejí jít stranou, proces proměny ale neustává. Ve skladbě Vábení pro orchestr a smíšený sbor či ve Svatyních, které roku 2024 na festivalu Pražské jaro zahrál Orchestre Philharmonique de Radio France, evokuje kvality archaických nástrojů i v běžném orchestrálním obsazení. Výsledkem je unikátní hudební svět, který i přes svou jinakost zůstává přístupný a v něčem povědomý.

„Věřím, že všichni si v sobě neseme odkaz toho, čím lidstvo prošlo během tisíciletí,“ říká skladatel. „Pravěké umění svědčí o tom, že potřeba tvořit je člověku naprosto přirozená. Ač se umění zdá někomu zbytečné, je přesto právě tím, co po nás zůstane.“

Přestože má Mařatka bohaté vědomosti, nepovažuje se za vědce a své skladby nevnímá jako rekonstrukci toho, jak hudba v pravěku mohla znít. Vnuk sochaře Josefa Mařatky, který v Paříži žil u Augusta Rodina, a syn lékaře i profesora Univerzity Karlovy Zdeňka Mařatky si je dobře vědom rozdílů mezi skládáním a bádáním. „Cílem vědy je pochopit a zachovat původní tvar, kdežto cílem umělců je všechno přetvořit a vědcům to trochu ‚kazit‘. Umělci přinášejí subjektivní stránku. Baví mě oba světy propojovat, vědecké poznání a vlastní fantazii, osobní pojetí,“ uzavírá Kryštof Mařatka.