Článek
Podle zlidovělého výroku z hudebních kruhů tou nejlepší věcí, kterou může český skladatel udělat, je včas emigrovat. Jakkoliv musíme slova brát s rezervou, Ondřej Adámek představuje živoucí důkaz, že brzké opuštění malého domácího písečku může být prospěšné. A zároveň může připravit půdu pro pozdější úspěšný návrat.
Právě to se sedmačtyřicetiletému pražskému rodákovi děje tuto sezonu. Jedna jeho kompozice měla českou premiéru koncem února, další dvě tento měsíc uvede festival Pražské jaro.
„Od dětství experimentuji se zvuky a různými předměty, které používám jako perkuse. Ještě jako dítě jsem se snažil napodobit zvuk cembala, abych ho mohl nahrát na své kazety,“ uvedl Adámek. V 11 letech ho napadlo napsat operu, ale napsal jen úvodní akord. Ve 12 letech miloval barokní hudbu a vytvářel krátké skladby, jež tento styl napodobovaly.
„Vždy jsem hodně improvizoval na klavír, a to jak na klávesách, tak uvnitř na strunách. V 15 letech jsem objevil perkuse a psal jsem krátké skladby pro různé exotické nástroje: tabla, didjeridoo, Panovu flétnu, šakuhači. Vždy jsem měl větší sklon objevovat zvuky a jejich ‚poezii‘ a experimentovat s nástroji než hrát nebo analyzovat existující partitury,“ dodal.
Láska k neobvyklým zvukům a značná dávka hravosti jsou pro Adámkovu hudbu dlouhodobě charakteristické. V roce 1998 vydal CD Polychoralum, které balancuje mezi experimentem, world music a meditativností proudu new age. Husté a pomalu se rozvíjející vrstvy hlasů, fléten i bicích nástrojů čerpají z nejrůznějších světových kultur.
Ondřej Adámek (na fotografii z loňského vystoupení s Brno Contemporary Orchestra) se jako dvacetiletý vydal na studijní pobyt do Paříže. Nakonec se usadil v Berlíně a dnes už žije v zahraničí 27 let.
Adámek začal studovat na pražské Akademii múzických umění u veterána Marka Kopelenta, jako dvacetiletý se ale vydal na studijní pobyt do Paříže. Ten nakonec vedl k usazení v Berlíně a tvůrčímu působení v Německu, Japonsku, Španělsku či Keni.
Skladby si od něj objednaly světové soubory i festivaly soudobé vážné hudby, jako jsou Varšavský podzim nebo francouzský Ensemble Intercontemporain. Uvedli je také Berlínští filharmonikové či London Symphony Orchestra. Na českých pódiích naopak bylo jeho hudbu donedávna možné slyšet poměrně zřídka.
Koncem února však měl českou premiéru Adámkův druhý houslový koncert s podtitulem Tenký led, psaný pro sólistu Christiana Tetzlaffa, kterého doprovodil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Jonathana Notta. Ve zběsile pádícím tempu s tajemnými plochami hlubokého dunění hudba střídala virtuózní, místy až folklorně znějící pasáže. Podle autorova výkladu má být dialogem mezi „hlasem, který si chce zatancovat, a hlasem svědomí“.
Světoobčanství a široké rozpětí inspiračních zdrojů se u Ondřeje Adámka mísí s potřebou reflektovat své kořeny a vracet se domů skrze hudbu a její literární inspirace. Tak tomu bylo v případě Polednice z roku 2013. Slavný text Karla Jaromíra Erbena rozložil na fragmenty, které se protáčí a přeskládávají do mozaiky, v níž češtiny znalý posluchač rozpozná originál, zatímco ostatní se mohou soustředit na zvukovou kvalitu slabik. Ve spojení s orchestrálními barvami, jejichž paleta je často spíše hluková než tónová, vznikl útvar působivě zachycující atmosféru předlohy, aniž by ji posluchač předtím musel číst.
O rok později zase skladatel v díle Körper und Seele použil lidový text o sporu duše s tělem, jejž dříve proslavila třeba píseň Jaroslava Hutky nazvaná právě Hádala se duše s tělem.
Na festivalu Pražské jaro tento měsíc zazní dvě Adámkovy kompozice. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu pod taktovkou sira Simona Rattla doprovodí 14. května v Obecním domě mezzosopranistku Magdalenu Koženou v provedení rozsáhlé skladby Where are You?, jež propojuje české dědictví s globálním kontextem. Adámek v tomto případě vybral texty z mnoha kultur. Začíná modlitbou Otče náš v aramejštině, pokračuje biblickým textem v češtině, dále dojde na lidový popěvek ve španělštině či mantru ve staroindickém sanskrtu.
Důležité místo v kompozici má citace moravské lidové písně, v níž se opět objevuje konflikt popisovaný u houslového koncertu. Podle skladatele jde o střet lehkosti naší duše, která nás vznáší do nebe, a tíže našeho těla, jež nás brutálně vrací zpět na zem.
„Pouhých osm veršů písně vyjadřuje hlavní myšlenku skladby, let do nebe ve víře, že jsme našli správnou cestu, a brutální pád zpět na zem, když mě ‚Petr vrátil,“ popisuje Adámek. V písni se zpívá: „Gdo víno pije, muzice platí, vezmú ho do nebe, andělé svatí, šecí rohatí / Já vínečko pil, muzice platil, dyž sem šel do nebe, Petr ně vrátil.“ Poslední fráze Adámek zhudebnil jako zaseknutou gramofonovou desku, na níž jehla nepravidelně přeskakuje.
V části nazvané Levitace, inspirované vizemi svaté Terezie z Avily, se skladatel pokusil vytvořit pomocí orchestru obrovskou sílu, která zvedá veškerou váhu nahoru. Každý hudebník hraje stupnice stoupající až do nejvyššího a nejhlasitějšího rejstříku. „Pokud posluchač nezačne levitovat, jak se věří, že to dělala svatá Terezie, znamená to, že jsem selhal,“ klade před sebe autor závažný úkol.
V kompozici Where are You? není Magdalena Kožená důležitá jen jako pěvkyně, ale také coby silná osobnost na scéně, provázející celým dílem.
Prolínání „čisté hudby“ jako poslechového zážitku s přesahem do divadelní či rituální formy se jako nit táhne mnoha Adámkovými díly. Specifickou podobu této potřebě dal vynález hudebního stroje zvaného Airmachine, který český tvůrce sestrojil se svou manželkou, designérkou Carol Jimenez, a dalšími konstruktéry. Jedná se o soustavu trubek, v nichž dva vysavače obstarávají proudění vzduchu do sady gumových rukavic, fléten či pískacích hraček. Systém dokáže fungovat samostatně jako zvuková instalace, může být ale také ovládán přes MIDI klávesnici.
V uplynulých 20 letech si Ondřej Adámek vybudoval svébytný kompoziční jazyk, vzdálený lehce naivnímu nadšení z exotiky, jaké bylo slyšet z dávné nahrávky Polychoralum. Zájem o světové kultury ho neopustil, ale nesnaží se je prvoplánově napodobovat. Z mimoevropských tradic dokáže vyhmátnout podnětné principy nebo neobvyklé zvukové odstíny a ty pak použít v hudbě, jež se nesnaží být indická nebo africká.
Pobyt v Japonsku a studium tamních hudebně-divadelních tradic Nô a Bunraku jej inspiroval k duu Chamber Nôise pro violoncello a kontrabas. Tato kompozice zazní 30. května v pražském sále DOX+ v rámci víkendu soudobé hudby Prague Offspring, kde ji zahraje prestižní frankfurtský Ensemble Modern.
Důležité zde nejsou jen zvuky nástrojů, ale také výrazná a správně načasovaná gesta, která k těmto zvukům vedou, podobně jako je tomu u hudebníků v japonských divadlech. Hráči také během provedení recitují texty v japonštině, francouzštině a sanskrtu.
Ondřej Adámek svou pracovní metodu popisuje jako zdlouhavou, ale radostnou. „Na každou novou partituru potřebuji asi devět měsíců ‚těhotenství‘. Čím déle může projekt zrát, než začnu psát, tím lépe. Pro mě je psaní partitury, když jsou myšlenky jasné, tím nejpříjemnějším okamžikem, kdy se cítím velmi šťastný. V tu chvíli nepotřebuji ani dovolenou, ani volný čas na odpočinek,“ líčí.
Vedle komponování diriguje nebo vede vokálně-herecký soubor N.E.S.E.V.E.N., což je anglická zkratka pro Nekonečné hledání exaktního vokálního projevu a nuancí. Do českého hudebního života se nově také zapojuje v rámci ostravské skladatelské soutěže Generace. Letos vstoupila do 51. ročníku v inovované podobě a chce dát mladým tvůrcům příležitost pracovat se symfonickým orchestrem. Ondřej Adámek v ní působí coby předseda odborné poroty i lektor.
