Článek
Soudobé hudbě bude na letošním ročníku festivalu Pražské jaro již poněkolikáté věnována samostatná dvoudenní akce Prague Offspring, která se uskuteční 29. a 30. května v sále DOX+. Rezidenční skladatelkou je tentokrát Unsuk Chin. Narodila se roku 1961 v Jižní Koreji a dětství prožila za vojenské diktatury, v období poznamenaném chudobou a represemi.
Hudebním základům ji ve čtyřech letech začal učit otec, presbyteriánský duchovní. Cílem bylo, aby ho dcera mohla doprovázet na varhany během bohoslužeb. Ona se jako vedlejší efekt díky tomu naučila všímat si zvukových detailů.
Ve vzpomínkách zmiňuje, jak farníci neuměli dobře intonovat, takže se při doprovodu musela rychle přizpůsobovat klesání či stoupání jejich neškolených hlasů. Snad i zde má kořeny její zájem o hudbu vymykající se exaktnímu ladění.
Snu o kariéře koncertní klavíristky stál v cestě nedostatek financí a formálního hudebního vzdělání. Vyvážil to jeden z učitelů na střední škole, jenž dal mladé Unsuk Chin klíče od hudební učebny a tím i přístup k nahrávkám západních skladatelů od Johanna Sebastiana Bacha po Igora Stravinského. To jí v komplikované době dodávalo sílu a inspiraci, aby nakonec nastoupila ke studiu kompozice a rozšířila si obzory tehdejší západní avantgardou, stejně jako popem či rockem.
U obou hudebních světů ji fascinovalo rebelství mladých generací, silně kontrastující s korejskou společností, v níž se tehdy vojenská diktatura propojovala s konfuciánským učením o potlačování osobních potřeb ve prospěch společenského řádu.
Unsuk Chin studovala u Gÿorgyho Ligetiho v Hamburku, dnes žije v Berlíně.
V polovině 80. let odešla Unsuk Chin do Německa, kde začala studovat u Györgye Ligetiho, tehdy již slavné postavy moderní hudby, jehož zvukově originální díla se díky filmům Stanleyho Kubricka dostala také k širší veřejnosti. Ligeti byl součástí avantgardních kruhů, v nichž hudba představovala výsledek intelektuálních spekulací a bezmála matematických procedur. Zároveň dokázal maďarský rodák k těmto přístupům zaujímat kritický postoj, což vštěpoval i své studentce.
Unsuk Chin vzpomíná, že spíše než kompozice stylově spřízněných autorů spolu rozebírali nahrávky hudby ze subsaharské Afriky či skladby jazzového trumpetisty Milese Davise. Její první díla, která získávala oficiální ocenění na festivalech a soutěžích, učitel komentoval dosti sarkasticky. Tím ji na jednu stranu frustroval, na druhou motivoval k hledání skutečně vlastního hlasu.
Našla ho v 90. letech. Průlomovým dílem se stala kompozice Akrostichon – Wortspiel dokončená roku 1993, kterou 29. května uslyší i návštěvníci Prague Offspring. Má podtitul Sedm scén z pohádek pro soprán a orchestr a shrnuje mnohé rysy toho, čím její hudba dodnes fascinuje.
Skladatelka si vybrala fragmenty z knih Alenka v říši divů od Lewise Carrolla a Nekonečného příběhu Michaela Endeho. Texty ale nemají sdělovat jasné významy, autorka je rozebírá na hlásky a důkladně promíchává. Interpreti zpívají části pozpátku nebo je mění v magická zaříkávadla. Hudba balancuje mezi dětským okouzlením a podivnými snovými výjevy. Některé pasáže znějí jako složitý mechanismus plný ozubených kol, jindy se tóny protahují do nečekaných délek.
Styl Unsuk Chin není snadné shrnout do jednoznačných nálepek. Pro každé dílo hledá novou cestu, což bývá obtížné. „Proces psaní je velmi nepředvídatelný podnik, který se vyznačuje příznaky bipolární poruchy, včetně týdnů strávených zíráním na prázdný list papíru a četných neúspěchů, ale také náhlými průlomy, z nichž žádný nelze skutečně předvídat,“ uvedla.
Ve srovnání s jinými skladateli Jihokorejka nechrlí novinky tak často. „Dlouhý a složitý proces začíná tím, že se mi první nápady zrodí a dozrávají v hlavě. Pak je zaznamenávám do náčrtků, až konečně začnu s dotvářením díla. Zpravidla vyhodím až 98 procent původních nápadů. Nejde o přímočarý proces – často se člověk náhle odkloní od určitého nápadu a hledá alternativní, radikálně odlišnou možnost, než se k němu možná oklikou vrátí,“ líčí.
Na konci 80. let si vyzkoušela práci ve studiu zaměřeném na elektronickou hudbu. Byť v současnosti preferuje akustické nástroje, tento pobyt ji naučil více si všímat detailů zvuku, jako by je měla pod mikroskopem.
Roli samozřejmě hraje i dědictví korejské či obecněji asijské hudby. Sama je opatrná, pokud jde o kombinování prvků různých kultur, protože „člověk by se měl mít na pozoru před mícháním věcí, které mají zcela odlišný původ“. Zároveň ale tyto světy dokáže propojovat. Napsala například koncert pro čínské ústní varhánky šeng, což je předchůdce západních harmonik a akordeonů.
Unsuk Chin je držitelkou Grawemeyerovy ceny nebo prestižní ceny Ernst von Siemens Musikstiftung. Její skladby objednávají ty nejlepší světové orchestry jako Berlínští filharmonikové, Chicagský symfonický orchestr či Newyorská filharmonie.
Na druhém dni Prague Offspring uvede soubor Ensemble Modern také její suitu Gougalōn z roku 2011, inspirovanou skladatelčinou vzpomínkou na dětství a potulné lidové umělce.
„Jako dítě jsem na předměstí Soulu několikrát viděla skupinu komediantů. Tito amatérští hudebníci a herci cestovali od vesnice k vesnici, aby lidem vnucovali vlastnoručně vyrobené léky, v lepším případě neúčinné, s cílem přilákat vesničany, kterým pak hráli divadelní představení se zpěvem, tancem a různými kousky,“ říká.
Podle ní to sice bylo amatérské a kýčovité divadlo, v divácích však vzbuzovalo silné emoce. „Není se ani čemu divit vzhledem k tomu, že to byla prakticky jediná zábava v jejich každodenním životě poznamenaném chudobou a represemi,“ dodává.
Gougalōn je sice inspirován dojmy z korejského předměstí, spíše než napodobenina tamní hudby jde ale o odraz dojmů, které zážitek zanechal v dětské mysli.
Posledním dílem Unsuk Chin, jež zazní na Prague Offspring, je Dvojkoncert pro klavír, bicí a ansámbl z roku 2002. Na rozdíl od tradičního konceptu sólistů kontrastujících s doprovodným ansámblem se v něm autorka snažila dosáhnout stavu, kdy obě složky splývají. Struny klavíru jsou preparovány kovovými válečky deformujícími jejich zvuk, čímž se přibližují bicím nástrojům.
Gougalōn i Dvojkoncert letos vyšly na albu natočeném francouzským Ensemble Intercontemporain. Na nahrávce je doplňuje Graffiti z roku 2013, v němž se hudba pomyslně odráží od tvarů umění na městských zdech, kde se barevné plochy i nápisy vrství přes sebe.
„Má hudba je odrazem mých snů,“ říká Unsuk Chin, jejíž kompozice skutečně zvou do snových světů. Výrazně je to slyšet i vidět v jejích dvou dosavadních operách: Alice in Wonderland z roku 2007 podle knihy Lewise Carrolla a loňské Dark Side of the Moon. K té si libreto napsala sama, inspirována faustovskou legendou, kterou propletla s osudy a myšlenkami fyzika Wolfganga Pauliho a psychologa Carla Junga. I v čistě instrumentální podobě ale hudba této skladatelky nabízí dobrodružství plné nečekaných zákoutí.
