Článek
Strach z cizího se šíří světem v mnoha podobách. Ve Švýcarsku se v neděli hlasovalo o něčem, co dosud nikoho jiného nenapadlo – dát si do ústavy číslo, určující maximální počet obyvatel a stopku pro další přistěhovalce.
Za návrhem stála nejpopulárnější politická strana, průzkumy vypadaly vyrovnaně. Strop byl navržen na kulaté číslo 10 milionů, které zafungovalo jako chytlavý slogan. Z návrhu bylo obrovské téma, oba tábory rozjely před hlasováním intenzivní kampaň.
Nakonec strop neprošel, proti bylo skoro 55 procent hlasujících. Nic se nemění, což je úleva. Skóre vypadá jednoznačně. Ale dá se na něj dívat i jinak, optikou poražených. Pro nebylo jen pár extremistů na okraji, ale skoro polovina hlasujících. V některých venkovských kantonech i tři z pěti.
Nad tím nejde mávnout rukou. Ukazuje se, že příslib závory je lákavý. Švýcarsko je zemí s funkční demokracií, silnou občanskou společností a vzdělanou veřejností – a vítězství rozumu bylo přesto relativně těsné. Jak by hlasovali třeba Češi?
Myšlenka, že nově příchozí lidé jsou zdrojem problémů, táhne. Strop by šel těžko zrealizovat (Švýcarsko má otevřené hranice s EU, i když není členem), ale pokud by pro něj bylo dost hlasů, stát by musel vůli lidu nějak vykonat.
Dnes má Švýcarsko 9,1 obyvatel. Z toho čtvrtina nemá občanství, jen některou z forem povolení k pobytu. Tato čtvrtina v neděli hlasovat nesměla. Do limitu by se ale vejít museli, ten se měl vztahovat na všechny obyvatele. V praxi by zasáhl právě do života rezidentů bez švýcarského pasu, ať už těch stávajících, nebo budoucích, pro ně by se podmínky začaly zpřísňovat.
K deseti milionům není tak daleko, ale zároveň ani ne úplně blízko. Strop šlo v racionální rovině zpochybnit jako ekonomickou sebevraždu, protože by ohrozil vztahy s EU a přísun pracovní síly. Ale nešlo ho šmahem shodit jako absurdní, neproveditelný či nelegitimní.
Nikdo by samozřejmě nevykázal prvního žadatele o pobyt či rodiče prvního novorozence, jakmile by kvóta prošla. Byla myšlena jako opatření pro budoucnost. Součástí návrhu byl úkol pro vládu, aby začala přistěhovaleckou politiku brzdit v momentě, kdy by se dnešní číslo 9,1 zvedlo na 9,5 milionu. V tu chvíli by musela skončit stávající smlouva s EU, která (stejně jako mezi členskými státy) dává de facto plnou volnost usadit se tam či tam, dokud občan jiné unijní země něco nechce od místního sociálního systému.
Málokde v Evropě přibývá lidí jako ve Švýcarsku. Za dvě dekády se jejich počet zvýšil o pětinu. Větší nárůst mají jen čtyři evropské země – Irsko, Kypr, Malta a Lucembursko. Česko se rozrostlo za stejnou dobu jen o pět procent.
Velký populační skok není výsledkem porodnosti, ale přistěhovalectví. A stoupenci stropu natvrdo řekli, že tak to dál nechtějí. Předmět hlasování se oficiálně jmenoval „Iniciativa za udržitelnost“ a vedle emocionálních námitek, že rodilí Švýcaři přestávají poznávat svůj domov, se zastánci hájili stížnostmi na rostoucí ceny nájmů a obsazenost škol nebo nemocnic.
Odhlasovat se dá leccos. V jednom ze švýcarských kantonů až do roku 1990 (ano, to není překlep) neměly ženy volební právo, protože jim ho muži zkrátka nechtěli dát. Právo na sebeurčení je svaté, i když často vede ke špatným rozhodnutím a nespravedlnostem. Hloupý nápad lze lidem leda rozmlouvat.
Tentokrát se to z 55 procent povedlo. Na Švýcary zabrala – soudě podle průběhu kampaně – hlavně racionální starost o funkční ekonomiku, ale snad i cosi jako morální uvědomění, že se sice mohou opevnit, ale mají na víc. Že bohatství nejde udržet tím, když se země promění v akvárium. Že skutečné řešení plnějších škol je jinde než v dělení lidí na my a oni.
Nikdo neříká, že by do Švýcarska – nebo kamkoli do Evropy – měl mít přístup každý. Nic takového se nikdy nedělo a dít nebude (i proto v EU začíná právě teď fungovat nový migrační pakt), jen je na to třeba jít jinak než skrze fixní číslo v ústavě. Ještě nikdo nezbohatl z toho, že by si bohatství chránil jen pro sebe. Dnešní svět pořád ještě funguje na principu „ukaž, co umíš“ a třeba dostaneš šanci. Ne na turniketu s číselníkem a na zavírání dveří zevnitř.
Kdyby Švýcaři rozhodli opačně, zavřeli by dveře nejen u sebe. Nesli by odpovědnost i za to, co by jako jedna z nejbohatších zemí vzkázali světu. Tím vzkazem by byla koňská dávka inspirace pro ty, které strach z cizího živí a kteří zavírání dveří propagují.
Je trochu zázrak, že tentokrát vyhrál rozum a vzkaz do světa je jiný, pozitivní. Byť jen z 55 procent.
