Článek
Po minulé Nedělní debatě ČT se začalo mluvit o úmyslu vládní koalice, aby úřední místa směla zveřejňovat státní příslušnost trestně stíhaných lidí. To mluvení se od začátku ubírá hodně pokřiveným směrem.
Nedorozuměními byla zatížená už ona televizní debata. Je pravděpodobné, že se v podobném duchu bude pokračovat. Tím pádem je možné, že se o návrhu začne uvažovat způsobem, jakým o něm uvažují jeho hlavní fanoušci, Tomio Okamura a Jindřich Rajchl. Že Rajchl si stoupne doprostřed diskuze a půjde jen o to, kdo s ním souhlasí a kdo ne:
„Nezveřejňování (státní příslušnosti, pozn. red.) má jediný cíl, a to zakrývat zvýšenou kriminalitu občanů, kteří sem přicházejí z Ukrajiny. A je potřeba, já myslím, že občané na to mají plné právo, vědět a znát státní příslušnost pachatele jakéhokoliv trestného činu.“ To je příběh podle pana Rajchla. Návrh zákona sice míří jinam - ale můžeme si vsadit na to, že by se jím oháněli právě politici jako Rajchl a Okamura, protože jejich agendě vyhovuje nejlíp.
Bez ohledu na to, který xenofob se uvažované novinky zmocní, by se na ni mělo zapomenout, dokud je čas. Návrh, podepsaný ministrem spravedlnosti za ANO Jeronýmem Tejcem, je marný a potenciálně škodlivý. Oč jde:
Trestní řád dnes policii a justici zapovídá, aby „o osobách zúčastněných na trestním řízení“ zveřejňovaly „údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností“. Sem teď má přibýt výjimka: „Nejde-li o údaj o státní příslušnosti toho, proti komu se vede trestní řízení“.
Ministerstvo spravedlnosti to vysvětluje transparentností, objektivitou a - což je nejpodivnější - bojem proti předsudkům a dezinformacím. Návrh přitom neříká, podle jakých měřítek se má nebo nemá státní příslušnost uvádět. Takže tvůrčí libovůle nemusí čekat až na Okamuru s Rajchlem, hrozí od první minuty v podání orgánů činných v trestním řízení. Kdy bude „odůvodněné“ zveřejnit, že trestně stíhaná osoba má český, slovenský nebo dejme tomu zimbabwský pas, by bylo čistě na úvaze příslušného činitele.
Podle ministerstva má návrh čelit fámám, že to nebo ono spáchal cizinec ze země X. Prý se „přispěje k předcházení vytváření si mylných názorů pramenících z předsudků, kdy část veřejnosti tenduje k tomu u každého závažnějšího trestného činu (zejména násilné nebo i majetkové povahy) prvotně předpokládat, že takový trestný čin spáchal cizí státní příslušník“.
Jestli ale jde o vyvracení fám a o stigmata cizinců, pak by nejčastější informací nutně muselo být, že trestně stíhaný je státním příslušníkem České republiky. A zaručené zprávy, jak je to doopravdy a co nám zase tají, by po vyšlapaných cestách kolovaly vesele dál.
Nebezpečná hra
Krátká inventura hromady hrušek a jablek, která se kolem návrhu stačila nakupit:
1. Nejednalo by se o povinné zveřejňování státní příslušnosti. Orgány činné v trestním řízení ji mohou, a nemusí říct.
2. Z důvodové zprávy vyplývá, že by nemělo jít jen o zveřejňování státní příslušnosti cizinců - jak se těší Jindřich Rajchl -, ale také, nebo dokonce hlavně stíhaných Čechů.
3. Je to zlé, ale i v televizní debatě létaly sem a tam pojmy jako podezřelý, obviněný nebo pachatel, jako kdyby šlo o jednu a tutéž kategorii „lumpů“ v rajchlovské logice. Presumpce neviny padá pod stůl a tiše sténá. Tomio Okamura v ČT: „Občané, voliči, čeští občané se dozví, kdo přesně páchal ten trestný čin a bude vlastně jasno.“
4. Rozpravu politiků a političek rámoval chybný televizní titulek „Národnost pachatelů trestných činů“. Přitom v návrhu vůbec nejde jen o pachatele. A už vůbec ne o národnost - to je něco významně jiného než státní občanství. A co když má někdo dvojí?
5. Aby návrh, tak jak si ho vykládá ministerstvo, mohl dávat alespoň teoretický smysl, záleželo by na rychlosti reakce. Musela by být digitálně konkurenceschopná. Kdo je pachatelem, přece v útrobách internetů bývá jasno okamžitě.
Takže by se muselo zveřejňovat občanství lidí, kteří ještě nebyli obžalováni, možná ani obviněni, a zdaleka ještě ne pravomocně odsouzeni nebo osvobozeni. Představme si, že policie nebo žalobce řekne, že člověk trestně stíhaný kvůli přepadení samoobsluhy je co do občanství Ukrajinec. Nebo Brazilec. Nebo Čech. Daly by si úřady tu práci, a média po nich, vždycky dodatečně informovat, že trestní stíhání bylo zrušeno, že obviněný je zproštěn viny? A vrátilo by to pověst Ukrajinců a Brazilců do stavu před první rychlou, atraktivnější informací?
Přečtěte si také:
Sdělení, že trestně stíhaný člověk je občanem země XY, není žádnou poukázkou proti fámám, předsudkům a mediálnímu lynči vůči občanům země YZ. Trestní stíhání o vině a nevině nerozhoduje. I proto má stát s oficiálními osobními údaji v této fázi šetřit. Kdyby dostal možnost veřejně propojovat konkrétní zločin s visačkou občanství, a to čistě podle svého uvážení, začíná potenciálně nebezpečná hra.
Spíš než odvracení se dá očekávat šíření kolektivních stereotypů a předsudků vůči zvenku ohraničené skupině lidí, co zase „dělají bordel“, „dealují drogy“, „kradou“, „znásilňují“. Místo transparentního uvádění na pravou míru si stát ve skutečnosti bude zahrávat se strachem z cizího.
Každý člověk je originál, nepopsatelný do všech detailů. Ale tady to vypadá, jako by podezřelé, obviněné a pachatele nestačilo brát jako individuality s jejich pestrými osudy. Je potřeba je veřejně zařadit do státního kmene. Občanství je hromadný, až znelidšťující údaj. O tom, jestli je někdo v jádru dobrák, nebo beznadějný asociál, nevypoví nic. Je to odznak, nálepka a v souvislosti se zločinem spíš roztleskávač než krotitel předsudků.
Syčení na cizince v programu máme
Potřebuje stát přehled o občanství trestně stíhaných lidí? Určitě. A kromě souhrnných statistik si ho má nechávat pro sebe. Potřebuje veřejnost výběrové informace o občanství trestně stíhaných lidí? Navzdory přirozené zvědavosti ne. A když veřejný zájem ukáže opak, dá se spolehnout na důvěryhodná média. Není kvůli tomu potřeba rozšiřovat pravomoce státu.
Obavy, že návrh se mine očekávaným účinkem, zazněly také v připomínkovém řízení. Ministerstvo zdravotnictví varuje před „posilováním stereotypů a předsudků“ a dodává: „Přínosy navrhované úpravy nejsou dostatečně prokázány a rizika jejího zneužití převažují.“
Připomínka ministerstva práce a sociálních věcí: „Pokud by byla přijata navrhovaná úprava, tak jak je navrhována, mohlo by to vést k přesně opačnému než předkladatelem zamýšlenému záměru, tedy k nárůstu předsudků vůči cizím státním příslušníkům.“
Vládní obor kompatibility s evropským právem připomíná, že z informace o občanství mohou lidé odvozovat i jiné, citlivější údaje, třeba o etnickém původu. A má pravdu.
Úřadu na ochranu osobních údajů se nelíbí, že by policie a justice by neměly předepsáno, kdy mají a kdy nemají občanství zveřejňovat: „To je neslučitelné se zásadami zpracování osobních údajů, zejména s požadavky na účelové omezení, nezbytnost a přiměřenost.“
Vláda, která bude podle Tomia Okamury o zákonu jednat v létě, zveřejňování státního občanství trestně stíhaných v programu - nemá. V programovém prohlášení se tématu jen dotýká pasáž s obligátním syčením na cizince jako na zřídlo zločinnosti: „Nebudeme tolerovat trestnou činnost cizinců. Posílíme pravomoci policie a cizinecké správy, zpřísníme pravidla pro pobyt cizinců a zajistíme rychlé a důsledné vyhošťování pachatelů trestných činů z území České republiky. Stát musí mít plnou kontrolu nad tím, kdo na jeho území pobývá a zda respektuje naše zákony.“
Bohužel. Vládní program připomíná mnohem víc to, jak si návrh novely paragrafu 8 trestního řádu vykládá Jindřich Rajchl než to, co o něm ve své šlechetné fantazii soudí ministerstvo spravedlnosti. To je znepokojující.
