Článek
V chaotickém přesouvání agend z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva se zatím nejvíce mluvilo o destrukci protidrogové politiky či oblasti lidských práv.
Trochu stranou zůstala problematika národnostních menšin, kterou chtěl premiér Andrej Babiš kompletně odeslat nejneschopnějšímu ministrovi svého kabinetu – ministru kultury za Motoristy Otu Klempířovi.
Téma národnostních menšin a cizinců přitom opravdu není jen o represi Ministerstva vnitra, kterou tu a tam ministr kultury okoření nějakou tou dotací na folklór. V zájmu premiéra by mělo být si držet jejich zástupce co nejblíže u sebe.
Na povrchu se s Českem nic moc neděje, počet obyvatel se několikátým rokem drží někde pod 11 miliony obyvatel. Ve skutečnosti se ale společnost proměňuje radikálně a jednou z těchto radikálních změn je i národnostní složení.
Podle zprávy o migraci a integraci cizinců, kterou se vláda bude teprve zabývat, minulý rok počet cizinců s povoleným pobytem přesáhl 10 procent populace. Zatímco před deseti lety tu nebyl ani půlmilion cizinců, nyní je to 1,1 milionu. Jasně, zásadním skokem je rok 2022, kdy k nám Vladimir Putin bombardováním vytlačil statisíce ukrajinských běženců. Ale nejde jen o ně.
Vedle 600 tisíc Ukrajinců s přechodným či trvalým pobytem či dočasnou ochranou zde žije 125 tisíc Slováků (dobře, ty asi nikdy za cizince považovat nebudeme), ale také skoro 70 tisíc Vietnamců, 37 tisíc Rusů, 20 tisíc Rumunů a dále pak tisíce Poláků, Bulharů a dalších.
Česko se za posledních deset let výrazně změnilo. Během 20. století se z českých zemí často krutým úradkem historie stal jeden z nejhomogennějších států Evropy. To už je jinak. A homogenním státem se znovu nestaneme, ani kdyby najednou válka na Ukrajině skončila.
Nepostradatelní
Babiš je sám přistěhovalec, tak by měl chápat, jak důležité je dobře zvládnout integraci. A možná to i chápe. Zároveň po image liberála a socialisty nyní sází na image nacionalisty, takže jede na vlně strachu z cizinců a menšin, která živí voličské preference obou jeho koaličních partnerů. Za koaliční pohodu však zvolil velmi riskantní platidlo.
Premiérův záměr vyštípat Radu vlády pro národnostní menšiny na Ministerstvo kultury už je hodně přes čáru. Na otevřenost vůči cizincům jsou jistě v Česku rozdílné názory, tak jako v mnoha státech Evropy. Ať už jste ale „sluníčkářský vítač“ či „nesnášenlivý nacionalista“, shodnete se asi na tom, že by členové Rady měli být co nejblíže premiérovi, když se něco děje. Mohou to být v lepším případě pozitivní a koncepční dlouhodobé věci podporující integraci, mohou to být ale také kritické situace.
Jen si vzpomeňte, jak se v roce 2024 po tragickém úmrtí Roma, jehož dle soudu v sebeobraně bodl Ukrajinec, změnilo Brno rázem v přetlakovaný papiňák. Zásadním zmírněním bylo rychlé společné prohlášení zástupce ukrajinské a romské menšiny ve zmíněné radě.
Nezapomínejme ani na to, jak byla právě tato rada důležitá po plné invazi Ruska na Ukrajinu, kdy vydala rychle solidární prohlášení s Ukrajinou, kterou podpořili i zástupci ruské či běloruské menšiny. To nepochybně pomohlo mnoha Rusům a Bělorusům, kteří v Česku žijí.
Slupky na Úřadu vlády
Zmocněnkyni pro lidská práva Taťáně Malé se nakonec alespoň podařilo přesvědčit Babiše, aby na Úřadu vlády zůstaly dvě kanceláře: Kancelář vládních zmocněnců pro lidská práva a ochranu menšin a Kancelář vládních zmocněnců pro duševní zdraví a závislosti. Budou to však jen slupky, agendy poputují na ministerstva.
Ministr Klempíř možná dokáže rozdělit pár tisíc na folklórní soubory, pokud dotyční svolí, že se s ním za to vyfotí na sociální sítě. To ale opravdu není ta nejzásadnější role nejvyššího reprezentanta práv národnostních menšin.
Je až neuvěřitelné, že zrovna tohle nechápe premiér, který ještě během svého prvního premiérského mandátu měl problém s češtinou a když si pletl jednotlivé české kraje, bylo jasné, že toho zeměpisně ví více o Slovensku či Maroku než o zemi, kterou zrovna řídí.
