Recenze: Dyk dostal nesplnitelný úkol. Kollera prostě v Lucii nahradit nejde

V kruhu na pódiu, který se točí dokola, stojí pětice muzikantů. Pražskou O2 arenou právě zní loňská píseň Marie, první, kterou kapela Lucie vydala po odchodu frontmana Davida Kollera.

Když kytarista Robert Kodym slovy „A teď všichni!“ vyzve diváky, aby se přidali, vyzní to ale do ztracena. Publikum sedí na skládacích židlích a sleduje, jak se nad ním muzikanti točí. A není to jen tím, že sektor pro stání z nějakého důvodu zabírá pouze zadní část haly.

Písně Lucie, která si letos připomíná 40 let existence, jsou soundtrackem 90. let minulého století. Náladu vzrušující a nepřehledné doby, kdy se zdálo, že je možné vše, dokázali zhudebnit jako nikdo jiný. Působili sehraně, přitom každý byl výrazná osobnost. Počínaje okamžikem, kdy v létě 1995 na Strahově předskakovali britským The Rolling Stones před 130 tisíci diváky, dokázali, že i Česko může mít stadionovou kapelu západního střihu. S pop-rockovými hity jako Šrouby do hlavy, Amerika, Sen nebo vánoční koledou o medvídkovi z Bogoty plném kokainu vedli hitparády a čtyřikrát vyhráli anketu Zlatý slavík.

S novým tisíciletím se na dlouho odmlčeli, než roku 2012 zahájili návrat na velká pódia, korunovaný nejprve vyprodaným koncertem na festivalu Rock for People a roku 2018 i novou studiovou deskou.

Jenže loni skupinu opustil zpěvák a bubeník David Koller, kterého nahradila především muzikálová hvězda Viktor Dyk. Pěvecké kvality ani nasazení mu tuto středu v O2 areně, kde Lucie účinkovala dva večery po sobě, upřít nelze. Stejně tak se ale těžko zbavit dojmu, že k materiálu přistupuje jako k další roli. A tak i oslava čtyř desítek let souboru působí jen jako vzdálená ozvěna doby, která nenávratně skončila.

Po Kollerově odchodu je hlavní tváří ansámblu Robert Kodym. Dřív stával po straně pódia, soustředil se na kytaru, na kterou vydatně sóloval. Jeho zemitý hlas se v písních jako Černí andělé dokáže zarýt pod kůži i dnes, v celku ale kapela padá na jednu nohu. A nic na tom nemění ani předem slibovaná show s laserovými efekty a pódium s pohyblivými hydraulickými prvky. Nic z toho nezastře, že Viktor Dyk dostal nesplnitelný úkol - být frontman i muž v pozadí.

Vnitřní pnutí přitom k Lucii, kterou dále tvoří basista P. B. CH., klávesista Michal Dvořák a nově bubeník Štěpán Smetáček, patřilo vždy. Poprvé se rozpadla hned roku 1992, David Koller prvně odešel v roce 2005.

Momentálně ale bez něj skupina svou někdejší sílu naživo vytvořit nedokáže. Písně jako Sen nebo Amerika jsou v kolektivní paměti příliš silně spojené s Kollerovým hlasem. A byť se ho Viktor Dyk ve středu nesnaží napodobovat, stejně se těžko zbavit dojmu náhražky.

Průběh večera ozvláštnili hosté jako Petr Janda, který se skupinou uvedl druhou novinku nazvanou Krása a zázrak a tajemství, zpěvačka Lenny, kytarista Michal Pavlíček nebo Michael Kocáb, jenž se blýsknul ve Šroubech do hlavy.

Nejlépe ale nakonec fungovaly návraty do dřevní minulosti. Ke konci setu kapela zve na pódium bubeníka Tomáše Waschingera, klávesistu Petra France a zpěváka Michala Penka, kteří stáli u zrodu Lucie v roce 1985. Penk před publikem působí spíš nejistě, na podobné davy není zvyklý. Koncert ale konečně vyznívá nestrojeně. Píseň nazvaná jednoduše Lucie sice působí, že se každou vteřinu může rozpadnout, bez balancování na hraně ale rocková hudba někdy nefunguje.

Při závěrečném hitu Amerika kapela konečně zvedá halu ze židlí. Přesto finále s hosty spíš než oslavu čtyř dekád nejzásadnější české kapely připomíná silvestrovské televarieté.