Stále se odmítá podřídit. Madonna se na novém albu vrací do 80. let

Kdykoliv americká zpěvačka Madonna vydá nové album, novináři i uživatelé sociálních sítí se začnou předhánět v tvrzeních, že už to nikoho nezajímá. Zpravidla se ukáže, že neměli pravdu.

Tatáž debata se opakuje nyní. Sedmašedesátiletá zpěvačka tento pátek publikovala novou desku nazvanou Confessions II, která volně navazuje na její Confessions on a Dance Floor z roku 2005. A přestože ohlasy na samotnou hudbu jsou zatím spíše pozitivní, největší debaty opět vzbuzují její vystupování a vůbec to, jak umělkyně vypadá.

Madonna nikdy neoslovovala jen svou tvorbou. Dokazovala, že v centru populární kultury může stanout žena a chovat se u toho stejně drze jako kterákoliv opěvovaná mužská rocková hvězda.

Takovou odvahu měl v 80. letech minulého století, kdy rodačka z amerického Michiganu debutovala, málokdo. Totéž platilo v následující dekádě – a do jisté míry je to stále pravda. Dnes už sice v pop music působí spousta talentovaných žen, od Taylor Swift přes Sabrinu Carpenter až po Arianu Grande, málokterá se ale chová tak obrazoborecky jako Madonna. Většinou popové zpěvačky mívají spíš uhlazený vzhled a nikoho nepřekvapí, když je společně s dospívajícími dětmi poslouchají i jejich rodiče.

Madonna svou kariéru založila na opačném přístupu. Od roku 1984, kdy se svou druhou studiovou deskou Like a Virgin vystřelila ke slávě, dělala umělecky smělé kroky, jimiž svůj komerční úspěch spíš ohrožovala. Právě svou nebojácností si ale vydobyla uznání.

Ne vždy se jí dařilo. Předešlé album Madame X z roku 2019 nenašlo mnoho fanoušků. Skladba Hung Up v roce 2005 vyvolala diskusi o ageistickém sexismu v tehdejší hudbě. Studiové album American Life z roku 2003 svou kritikou amerického prezidenta George W. Bushe zřejmě předběhlo dobu a tehdejší společenskou debatu.

Ne každá provokace zkrátka Madonně vyšla. Přesto nepřestala riskovat a ve snaze zůstat relevantní se dál pokoušela spojovat svou hudbu s nějakým typem poselství.

Ženy, které mají kontrolu nad svou image i podnikáním, v hudebním průmyslu vždy narážely na odpor. Co do stárnutí, sexuality nebo ambicí doteď narážejí na dvojí standardy a jiný přístup než jejich mužské protějšky.

Madonna tyto mechanismy sice nedokázala zbořit, soustavně je ale odhalovala. Také na fotografiích a videích doprovázejících aktuální album Confessions II pózuje oblečená podobně jako před 35 lety. Zpěvačka se odmítá podřídit společenským představám o tom, co by měla nosit šestasedmdesátiletá žena. Právě díky této nepoddajnosti má stále tolik fanoušků a právě proto na ní stále záleží. Ne protože je žena, ale neboť do veřejného prostoru přichází se silnými, provokativními názory.

Madonna například do mainstreamu vnesla prvky queer kultury dávno předtím, než si svět zvykl na zkratky jako LGBTQ+. Zpěvačka, kterou tato oblast umělecky inspirovala a vždy za ni bojovala, zaměstnávala queer tanečníky a tanečnice nebo v době epidemie AIDS spolupracovala s gay tvůrčími osobnostmi.

Někdy se to neobešlo bez debat o takzvané kulturní apropriaci, kdy členové dominantní kultury přejímají některé aspekty kultury menšin – například když Madonna zužitkovávala prvky afroamerické a latinskoamerické subkultury okolo bálů zvané ballroom culture. Kritika mohla být oprávněná, na druhou stranu umělkyně využila své bezprecedentní popularity k tomu, aby s queer tematikou seznámila širokou veřejnost, jež by možná tento svět jinak nikdy neobjevila.

Novým albem Confessions II zpěvačka cílí právě na své gay publikum. Celou nahrávku sponzoruje mobilní aplikace Grindr, sloužící k seznamování mezi gayi a bisexuály, což dosud v hudebním průmyslu nikdo neudělal. Madonna navíc novinku představuje na koncertech spojených s takzvaným Měsícem hrdosti, tedy obdobím kalendářního roku věnovaným oslavám a připomínce hrdosti leseb, gayů, bisexuálních a transgender osob.

Podle prvních videoklipů, vystoupení a doprovodného krátkého filmu osmašedesátiletá zpěvačka pracuje s otevřeně sexuální estetikou.

Většina moralizování okolo Madonny nakonec vždy vypovídá nejvíc o obavách části společnosti ze silných, autonomních žen. Ať už se vyjadřovala k genderu, náboženství, sexualitě, konzumu nebo stárnutí, zpěvačka setrvale posouvala hranice. A sebevědomí neztrácí dodnes. V nedávném interview s Grahamem Nortonem v britské BBC se opakovaně vymezovala vůči jeho otázkám a jasně dávala najevo, že na některé nehodlá odpovídat.

Američanka srší sebejistotou, která je u žen v pop music stále výjimečná. Častěji se zpěvačky podbízejí a chtějí vyvolat pozitivní emoce, aby si lidé koupili jejich hudbu. Madonna má v tomto ohledu svou drzostí blíž k sebevědomým rockovým hvězdám, jakými byli Ozzy Osbourne, Johnny Rotten nebo jakou je dodnes Liam Gallagher.

Samozřejmě nemůže být každý jako Madonna. Každá generace ale potřebuje někoho, kdo bude bořit tradice, zvyky nebo dogmata a kdo je ochoten riskovat svou popularitu, aby otevřel jisté téma nebo posunul hranice. V době ovládané algoritmy a autenticitou, která je přitom často ve skutečnosti výsledkem kalkulu, může Madonna nadále inspirovat právě svou opravdovostí a troufalostí.

Její nové album zatím sklízí příznivé ohlasy. Recenzent britské BBC si všímá písňových textů, v nichž se Madonna podivuje nad tím, jak z dnešní mladé generace „nikdo nechodí na večírky / to není OK / nejde mi to do hlavy“.

Podle autora deska není až tak dobrá jako původní Confessions on a Dance Floor z roku 2005, euforických prvních třicet minut posluchače přesto strhne. Až zhruba v polovině tempo opadne a neustálé variace na to, jak člověka osvobozuje tanec a chození do klubů, začnou působit trochu ohraně.

Za jeden z vrcholů desky kritik označuje autobiografický song Danceteria nazvaný podle nočního klubu, kde Madonna v roce 1982 přiměla jednoho DJe, ať pustí její nahrávku, čímž jí odstartoval kariéru.

Podle britského deníku Guardian se Madonna po dlouhé etapě, kdy se snažila dohnat trendy v latinskoamerickém popu nebo podžánru trap, novou deskou příjemně vrací ke staré dobré taneční hudbě jako z 80. let minulého století. Jako by se snažila získat zpět fanoušky, které v nové dekádě poztrácela.

„Fantastické jsou hlavně viněty z jejího života v New Yorku 80. let,“ souhlasí kritik Guardianu, na něhož nejvíc zapůsobila píseň Fragile s výraznou akustickou kytarou. Madonna ji věnovala svému bratrovi Christopherovi Cicconemu, který zemřel předloni ve věku 63 let a s nímž měla turbulentní vztah.

„Deska je asi o deset minut delší, než by být musela, chybí jí jednoznačný popový hit a celkově se sice nevyrovná Confessions on a Dance Floor, ale rozhodně je to její nejlepší album od té doby,“ uzavírá Guardian.