Recenze: Medvěd počtvrté. Pokračování gastro seriálu není na Michelina

Seriál Medvěd před třemi lety vpadl mezi diváky jako hurikán. Komediální drama z prostředí rodinného chicagského bistra The Beef zaměřeného na hovězí sendviče se odehrávalo ve frenetickém tempu. Extrémně rychlé střihy neustále sugerovaly, že provoz restaurace připomíná spíše boj o holý život než běžnou práci.

Neurózy, rodinná traumata, ambice či nesnesitelné lidské povahy na sebe narážely jako ingredience v papiňáku. A navzdory občasnému podezření, že tvůrci až příliš dávají na odiv styl založený na rychlých střizích nebo postupech z umělecké kinematografie, se zaslouženě zrodil hit dosud oceněný 21 cenami Emmy nebo pěti Zlatými glóby.

Z trochu jiné startovní pozice začíná aktuální čtvrtá řada, kterou lze od čtvrtka vidět ve videotéce Disney+. Ta předchozí spíše přešlapovala na místě. Z původního bistra The Beef, kam na začátku po smrti svého bratra Mikea nastoupil coby šéfkuchař lehce sociopatický perfekcionista Carmen Berzatto ztvárněný Jeremym Allenem Whitem, mezitím vznikl fine diningový podnik The Bear.

Ve třetí řadě se zklidnilo tempo, postavy více řešily svou minulost, šéf přezdívaný Carmy se natolik soustředil na jídlo, až se nedokázal věnovat ničemu jinému. Třeba lidem okolo sebe.

Nyní se také vracíme do dávné minulosti. Carmy si s bratrem Mikem během míchání omáčky povídá o tom, co pro ně znamenají restaurace. Vychází najevo, že jediné hezké rodinné vzpomínky má hrdina spojené s nimi. I otec, kterého si pořádně nepamatuje, miloval ten svůj zaplivaný, smradlavý irský podnik, kde tak rád pobýval.

Scéna předpovídá náladu celé nové řady. V ní mají postavy na krku nůž v podobě lhůty, kdy bude třeba restauraci The Bear uzavřít, pokud nezačne být finančně soběstačná. Ale typicky vypulírovaných záběrů na luxusní pokrmy tentokrát o poznání ubylo. Do popředí se dostávají spíše úvahy o tom, co pro Carmyho znamená vařit, jaký má k profesi vztah a co to říká o něm nebo o jeho způsobu komunikace s druhými.

Zatímco předchozí řady sledovaly protagonisty v nejistotě a rozkladu, tu novou provází mnohem terapeutičtější tón. Je to dvojsečné dramaturgické rozhodnutí. Na jedné straně tu stále zůstávají stejní hrdinové s podobnými typy problémů jako dříve. Carmyho talentovaná kolegyně Sydney v podání Ayo Edebiri váhá, zda v podniku zůstat, impulzivní bratranec Ritchie hraný Ebonem Mossem-Bachrachem šel do sebe, i tak se ale pere s vnitřními démony. Carmyho sestra a manažerka podniku Natalie ztvárněná Abby Elliott je nově matkou.

Zatímco dřívější řady však odhalovaly hloubku rodinných traumat a jejich dopad na protagonisty, čtvrtá spíše hledá cestu ven. Což mimo jiné znamená, že tu nejsou tak skvostné epizody jako šestý díl druhé série, jenž publikum vtáhl do dávné, ale stále živé vzpomínky na příšernou vánoční večeři pod taktovkou „matky rodu“, měnící rodinné sídlo spíše ve válečnou zónu.

Naopak podobně vyčnívající uzavřený díl zobrazující svatbu drsnými emočními rozepřemi jen začíná a překvapivě vede ke smíru. Oscarová herečka Jamie Lee Curtis v roli matky se tu objevuje v podstatně jiném světle.

Jeremy Allen White coby Carmy stále dokáže uhranout vizáží ospalého medvídka, za kterou se skrývá kamion plný neuróz. Tentokrát se ale pokouší ten náklad uvnitř sebe vyložit. Nebo alespoň vymyslet, co s oním harampádím udělat, aby neustále, ať už vědomky, či nevědomky, neničilo své okolí.

Už druhá scéna příznačně začíná pohledem na protagonistu spícího před televizí, odkud se ozývají slavné repliky z filmu Na Hromnice o den více. V něm Bill Murray uvažoval, jaké by bylo zůstat zaseknutý na jednom místě.

Co protagonista známé hollywoodské komedie prožíval doslova, to leží na Carmyho hrbu přinejmenším přeneseně. Přičemž tento motiv autoři opakovaně připomínají s pomocí dalších popkulturních narážek, třeba písní Loua Reeda a Johna Calea z alba Songs for Drella věnovaného Andymu Warholovi, tematizujícího podobnou nerozhodnost a ztracenost v umělecké tvorbě.

Medvěd je v tomto ohledu sympatický už tím, že se nepokouší nějak násilně připodobňovat kulinářství k umění, jak je dnes trendy a jak to rádi hlásají různí šéfkuchaři či „food influenceři“. Jednu podstatnou paralelu tam ale tvůrci přece jen vidí. Lidem, kteří ho chtějí dělat na špičkové úrovni, toto řemeslo často vstupuje do osobního života s podobnou intenzitou.

Čtvrtá řada Medvěda nicméně honí až příliš mnoho zajíců. Postavy řeší, jak se posunout dál. A ne vždy je na tento vývoj dost času. Navíc kvůli snaze o sebereflexi trochu mizí ústřední rámec, tedy osud restaurace, která možná bude muset brzy zavřít.

V podniku sice visí hodiny s odpočtem, kdy k neblahé situaci dojde, ale nebýt občasného záběru na ně, skoro bychom tuto tenzi ovlivňující jednání všech zapomněli.

Na druhou stranu se Medvědovi – hlavně v některých pozdějších epizodách – daří dostat k poměrně působivým úvahám o kuchařské profesi i mezilidských vztazích obecně. Nevyrovnaná čtvrtá řada tak sice ústí v kýženou katarzi, obzvlášť po strhujícím konverzačním finále v kulometném tempu ale přetrvávají obavy, kolik toho ještě tvůrce série Christopher Storer může říci.