Nenápadný kandidát na Oscara. Zimní prázdniny hledají krásu ve všednosti

Mezi velkofilmy jako Oppenheimer, náročnými dramaty jako Zóna zájmu nebo autorskými snímky jako Barbie se letos v nominacích na Oscary objevily dva nenápadné snímky, které vynikají zejména tím, jak přesně dokázaly zachytit každodennost života a všední hrdinství.

Korejsko-americký snímek Minulé životy měl premiéru už v půlce loňského roku. Zimní prázdniny přichází do Česka se zhruba tříměsíčním zpožděním po americké premiéře.

Podle původního záměru distributorů tedy měli diváci vidět nový film Alexandra Payna před Vánoci. Je to nasnadě. Příběh se točí kolem osamělé trojice, která během svátků zůstala v prostorách Bartonské akademie - patří mezi ně profesor Hunham, student Angus a školní kuchařka Mary. Ani jeden z nich zdánlivě nemá kam odejít.

Payne nevsadil na překvapivou zápletku, akční scény ani velká gesta. Dokonce se ani nebál toho, že je od začátku patrné, kam příběh směřuje a jaké poselství předává. Jen připomenul, že každá cesta může být i cíl. A to jak pro postavy na plátně, tak pro divácké vnímání.

Žádná ze tří hlavních postav se během dvou týdnů, které spolu stráví, nezmění. Ale ke změně dojdou. A přestože jsou vlastně stále stejní, diváci v nich postupně najdou úplně někoho jiného, než koho v nich viděli na začátku.

Profesor Hunham je mrzout a prototyp toho nejhoršího učitele pod sluncem, který učí do poslední minuty před volnem. Takového potkal snad každý. A tak stačí jen probudit ten hluboko uložený kousíček nelibosti a přenést ho do pocitu z postavy nebohého učitele. Na konci ho ale divák chápe a snad si ho i trochu oblíbí. A podobně se dokáže ztotožnit i s mateřsky působící Mary, které zemřel syn, a věčně vzpurným Angusem, o kterého rodina přes vlastní problémy ztrácí zájem.

Nejde totiž o jejich konkrétní momenty, ale o univerzálnost toho, co postavy prožívají. O nespokojenost přenesenou do jízlivosti, o mateřství, smutek, ztrátu blízkého, opuštění. Pocity, se kterými se každý v nějaké formě nutně musel nebo musí setkat. A stejně tak lehké, jako je začít mít nebo nemít tyto charaktery rád, je najít v sobě pochopení.

Alexander Payne každou postavu pomalu obrací a ukazuje nám ji z nejrůznějších úhlů. Například profesor Payne je nejen prototyp učitelské osiny v zadku, ale také člověk, který chce napsat monografii. Monografii, ne román, protože tolik toho podle svých slov na srdci nemá. Zároveň je to člověk, který se jednou málem oženil, ale pak už zůstal sám. A ani s jeho akademickými úspěchy to není tak jednoznačné. Nehledě na to, že jako správný bartonský muž nikdy nelže, tedy jen v situacích, kdy je to správné. Už i krátký popis vás donutí starého mrzouta mít o trochu raději. A přesně takovým přerodem divák prochází u všech postav.

Možná by to ale nestačilo, kdyby se nenápadných postav a jejich „obyčejných“ životů neujala herecká trojice Paul Giamatti, Da'Vine Joy Randolph a Dominic Sessa. I oni zdánlivě působí nesourodě, až nudně. Dokonale tak ladí se scenáristovým plánem propojit nepropojitelné. Své postavy hrají bez zbytečné okázalosti, jako by se opravdu dosud jen míjeli a teď je na pár týdnů spojila nutnost sdílet stejný prostor. Není s podivem, že Paul Giamatti i Da'Vine Joy Randolph soupeří na Oscarech o nejlepší herecké výkony roku.

A když se obloukem vrátíme zpět na začátek: Podobně jako není zvláštní, že zmínění herci bojují o Oscary, není ani divné, že Zimní prázdniny soupeří o cenu s daleko výraznějšími filmy. Jejich kvality jsou srovnatelné, každý je ale nabízí v jiném obalu a jinými prostředky.

A přestože snímek Alexandra Payna neopanoval kina po několik týdnů, přestože písničky, které filmem čas od času problesknou, si lidé nepobrukují ještě měsíce po premiéře, neznamená to, že mezi ostatní nominované nepatří. Jen bojuje zbraněmi, které mají daleko menší vliv a nezanechávají tak silný dojem jako dokonale zpracované výbuchy atomových bomb nebo jiskřivé růžové kostýmy.