Hollywood oživil další ságu. Filmem, ve kterém lidé hynou hrozivou smrtí

Podstatou hororů bývá strach ze smrti a pud sebezáchovy. Postavy čelící maskovaným psychopatům, zlomyslným duchům či vraždícím panenkám se snaží v první řadě přežít.

První díl série Nezvratný osud z roku 2000 tento koncept převrátil naruby. Smrt nebyla podtextem, ale hybatelkou dění. Skupina středoškolských studentů kvůli velmi živé předtuše jednoho z nich nenastoupí do letadla a to hned po startu exploduje. V následujících dnech však přeživší začnou umírat při bizarních nehodách. Narušili plán smrti, která teď musí dokončit rozdělanou práci.

Stejně se smrtka činila v následujících čtyřech pokračováních naplňujících tutéž šablonu. Protagonisté mají vidinu příšerného masakru: neštěstí na horské dráze, zřícení mostu nebo groteskní hromadná dopravní nehoda. Katastrofě sice uniknou, pak ale stejně jeden po druhém umírají v důsledku něčeho, co vypadá jako smůla či neopatrnost. Vražednými nástroji jsou předměty denní potřeby: ventilátor, elektrická zásuvka, příbory, hrnek s horkou vodou. Bolestivou smrtí může skončit jízda výtahem, akupunktura i návštěva solária.

O několik pohřbů později hrdinům obvykle dojde, že jejich přátelé umírají podle určitého vzorce, a snaží se přelstít osud. V každém filmu objeví nový způsob, aby se nakonec ukázalo, že nikdo není chytřejší než smrt. Což nepřekvapí už vzhledem k tomu, jak tupě postavy jednají.

Zatímco aktéři zůstávají napříč sérií podobně nezajímaví, jejich umírání se stává čím dál spektakulárnějším. První snímky byly ještě poměrně temným vyjádřením úzkosti z nástupu nového milénia a ztráty kontroly nad životem. Ty pozdější od filozofování nad nezvratností osudu víceméně upustily.

Nejnovější pokračování nazvané Nezvratný osud: Pokrevní linie, které přichází po čtrnáctileté pauze a od čtvrtka jej promítají česká kina, se vrací k počátkům. Úvodní sekvence představující předčasný vrchol filmu se odehrává koncem 60. let minulého století. Iris a její snoubenec se účastní slavnostního otevření vyhlídkové restaurace. Fakt, že je podnik umístěný 150 metrů nad zemí a má skleněnou podlahu, dává tušit, co nastane. Tvůrci ale znepokojivými detaily a zvukovými efekty chvíli budují napětí, co kaskádu krvavých skonů spustí. Irisin snubní prsten? Střep křišťálového lustru? Čtvrťák uvízlý ve ventilaci? Dráždivá hra s očekáváním představuje nejzábavnější rovinu filmu.

Samozřejmě, že všichni zemřou. Je to spíš velkolepé a zábavné svou přehnaností a sadistickou propracovaností než děsivé. Alespoň pro diváky s dost morbidním smyslem pro humor, aby ocenili například použití optimistického songu Raindrops Keep Fallin’ on My Head v okamžiku, kdy z nebe padají lidská těla.

Později vyjde najevo, že šlo jenom o Irisinu předtuchu. Ve skutečnosti nikdo nezemřel. Pro smrt to ale znamená spoustu restů, které od té doby dohání. A protože někteří přeživší měli potomky, kteří měli další potomky, celé to trvá už několik desetiletí.

Zbytek snímku se odehrává v přítomnosti, kdy konečně přichází řada na Iris, jež měla v restauraci zemřít jako poslední. V ohrožení se ocitá i zbytek její rodiny včetně vnučky Stefani, která po babičce zdědila schopnost vidět budoucnost. Proto se jí snaží nejaktivněji předejít. Nevědomky ale naplňuje původní plán smrtky.

Nový Nezvratný osud stvrzuje hollywoodské trendy ohledně takzvaných origin příběhů neboli pokračování, jež se ve vrací k začátkům jisté postavy či dějové linie. Tam, kde dřív stačil jeden vysvětlující monolog, je teď celá mytologie sahající daleko do minulosti. Chvíli to vypadá, že klíčem k oddálení smrti by mohlo být překonání transgeneračního traumatu. Rodinná linie ale nabízí samé falešné stopy.

Postavy sice s vidinou brzkého skonu přehodnocují priority, obnovují narušená pouta a odhalují nejhlubší tajemství, není jim to ale nic platné. Nepřichází žádné ponaučení a spása. Jen smrt. Věčná, všemocná a nepřemožitelná.

Přes výraznější akcentování rodinných vztahů film nezapře, že sentimentální dialogy – špatné tím, jak jsou napsané, a ještě horší tím, jak jsou zahrané – pouze vyplňují prostor mezi jednotlivými mordy. Hrdinové jsou tak jednorozměrní, že jim divák těžko drží palce, aby přežili. Silnější je touha vidět, jak dotyčný grandiózně zemře během zahradní grilovačky nebo ranního joggingu.

Ve výsledku jde stejně jako ve vypravěčsky přímočařejších předchozích dílech především o pásmo atrakcí poslepovaných banálním dějem. Princip dobře známý z hraných i animovaných grotesek. Při vymýšlení dalších a dalších způsobů, jak by postavy mohly zahynout, jsou autoři naštěstí dost rafinovaní a inscenačně zdatní. Mění prostředí, metodu i výstavbu scén. Někdy k úmrtí dochází až po několikaminutovém napínání a hádání, jak moc nepříjemnou roli sehrají piercingy na těle nebo hrábě neprozřetelně umístěné pod trampolínou. Jindy někomu znenadání provrtá hlavu ostrý kovový předmět.

Stejně jako v předchozích částech se také v té nejnovější nakrátko objeví Tony Todd. Pro vloni zesnulého charismatického amerického herce, proslaveného hororem Candyman, šlo o poslední roli a stylové rozloučení. Ztvárnil prorockého zaměstnance nemocnice, jenž tuší o smrti víc než kdokoli jiný. „Nevíte dne ani hodiny,“ oznamuje lakonicky hrdince, která za ním přichází s otázkou, jak umírání zastavit.

Nejnovější Nezvratný osud prostřednictvím Toddovy postavy – jediné, jež utkví v paměti – znovu explicitně konstatuje, že řešení neexistuje. Můžeme se bránit jakkoliv, a stejně si pro nás smrt přijde.

Přes spoléhání na pětadvacet let staré schéma a opakování známé myšlenky je nicméně film aktuální tím, jak vystihuje současnou náladu mnoha lidí. Budoucnost neslibuje nic dobrého. Láska, rodina ani přátelství člověka nezachrání. A slavná minulost, ke které se odvolávají někteří politici, je akorát zdrojem traumatu.

Násilí v Nezvratném osudu ale zároveň působí natolik extrémně a rámuje ho tak ironická nadsázka, že se mu lze jedině smát. Přináší to lehce provinilý pocit, stejně jako obrovskou úlevu. Film, v němž mnoho lidí zhyne hrozivou smrtí, tak paradoxně funguje coby výborný lék na tíseň a rezignaci.