Recenze: Russell Crowe hraje v Norimberku až příliš sympatického nacistu

Davy lidí kráčí zasněženou krajinou pod dohledem osvobozeneckých vojsk. Kamera zacílí na jakýsi předmět v poli s obřím hákovým křížem a vzápětí ho jeden z vojáků s gustem pomočí. Hned úvodní scéna snímku Norimberk, v níž dojde k zatčení říšského maršála a Hitlerova zástupce Hermanna Göringa, jasně vypovídá, že toto historické drama bude nalajnované podle nejokatějších hollywoodských pravidel.

Novinku scenáristy a režiséra Jamese Vanderbilta od čtvrtka promítají česká kina. Soustředí se na dobu těsně předtím, než začal takzvaný norimberský tribunál, během nějž byli souzeni nacističtí pohlaváři včetně Göringa a jenž představoval zásadní událost z pohledu mezinárodního práva.

Film však není procedurálním soudním dramatem. Tvůrci sledují hlavně vztah Göringa a mladého psychiatra Douglase Kelleyho, pověřeného úkolem prověřit psychické zdraví souzených a mimo jiné dohlédnout, aby nespáchali sebevraždu dřív, než ostře sledovaný proces začne.

James Vanderbilt je především scenárista a kromě toho, že pro Davida Finchera napsal krimi Zodiac, má za sebou spíše rutinní scénáře k franšízám jako Amazing Spider-Man či Vřískot. Norimberk chce nepochybně být ambicióznějším projektem, dotýkajícím se otázek o povaze a původu zla. Ale jde spíše o těžkotonážní pelmel, který toho hodně nakousne, jenže nakonec zůstanou spíše pochyby.

Téma banality zla, které v souvislosti s pozdějším procesem s dalším nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem otevřela filozofka Hannah Arendt, už zkoumala spousta tvůrců. A tentokrát se objevuje znovu, byť trochu nešťastně vtělené do doslovně i přeneseně monstrózní postavy Hermanna Göringa, do jehož korpulentních proporcí se „vměstnal“ herec Russell Crowe. Chtělo by se říci: až labužnicky „vměstnal“.

Když se Rami Malek v roli psychiatra Kelleyho s říšským maršálem poprvé setká, jde o předmět čiré fascinace. Charismatický narcis se rád opájí sám sebou i situací, ve které se ocitl, a vztah s Kelleym záhy přerůstá čistě profesionální kontury.

Divácky doslovný snímek zvládá být trpělivě vysvětlující a přitom dostatečně atraktivní učebnicí dějepisu, ale je poměrně těžké za touto – v mnohém těžkopádnou – hollywoodskou rutinou najít jakýkoli autorský pohled.

Norimberk nám v posledku říká především to, že zlo dovede být charismatické a svůdné, ale přitom také to, že nacisté nebyli ničím výjimeční. Že se mohou objevit kdykoli a kdekoli. Což je sice varování až děsivě aktuální, ovšem těžko říct, zda pomůže, když ho publiku někdo dvě a půl hodiny otlouká o hlavu.

Vanderbilt využívá veškerý arzenál, od návodné hudby po poměrně dlouhou sekvenci, kdy se během samotného procesu promítají skutečné dokumentární záběry z koncentračních táborů. Středobodem zůstává Russell Crowe coby zkušený rétor a muž, který se přinejmenším velmi přesvědčivě tváří, že to s Německem myslel upřímně.

Jeho angličtina s tvrdým německým přízvukem, spokojené výrazy i způsob, jak ho zabírá kamera, přispívají k tomu, že je svým způsobem okouzlující. A Kelley, jenž ho má zkoumat a prověřovat, jeho kouzlu podléhá.

Přitom je Kelley sám prospěchář, co chce z příležitosti vytěžit uznání i peníze, až o celé věci napíše knihu. Zatímco Crowe konzistentně vykresluje postavu, na níž se okamžitě v místnosti upíná pozornost, Rami Malek jako by nevěděl, koho hrát. Chvilkami umí uhranout okolí karetními triky, jindy působí jako muž velmi nízkého charakteru. To vše přispívá k poněkud křečovitému vykreslení ústředního vztahu tohoto snímku.

Jeho poselství má znít, že nacisté sice páchali skutky do té doby nepředstavitelné, ale nebylo za tím nic, co by se nemohlo opakovat, neboť jde jen o soukolí a mašinerii, na níž není nic unikátního. Tvůrci se však celou dobu soustředí na Göringa a vykreslují ho jako výjimečného muže, kterému nikdo nestačí, který přelstí všechny včetně hlavního žalobce v podání Michaela Shannona. Jako muže, oproti kterému jsou současní představitelé moci vlastně co do schopností karikatury. Dílo je tak především vztyčeným varovným prstem, u něhož přitom paradoxně není jisté, čím vlastně hrozí.

Pokud se Norimberk pokouší ukázat i něco „neučebnicového“, pak především trochu kritický pohled na samotný proces, na to, jak sloužil coby poněkud krátkozraké „vyřešení nacistické otázky“. A Američané i zbytek těch, co druhou světovou válku vyhráli, měli hotovo. Jenže i tyto kritické a varovné momenty jsou před kamerou inscenované s chvílemi až směšnou doslovností a úporností.

Poměrně unikátním, byť také ne zcela neproblematickým způsobem se banality nacistického zla dotkl britský režisér Jonathan Glazer v předloňském titulu Zóna zájmu. Vyprávěl o veliteli, který má domek hned za zdí koncentračního tábora v Osvětimi a jeho rodina zde žije takový spokojený všednodenní život, stará se o zahrádku, vzpomíná na pobyt v Itálii. Šlo o film pokoušející se toto mnohokrát vytěžené téma otevřít z nového úhlu pohledu. Vykreslit protagonistu jako muže, který prostě chodí do práce a jen hrozivá zvuková stopa umocňuje pocit, že se jedná o práci sice rutinní, ale zároveň děsivou a zrůdnou.

Norimberk je bohužel jen další hollywoodský produkt, který možná pomýšlí na Oscary, ale cílí na ně podle příslovečného pravidla „s kanónem na vrabce“. Všichni tu nakonec podle mustru učiní správnou věc, aniž by to z nich nutně udělalo hrdiny, neboť je nutné držet se historických faktů.

Jenže potřeba uzavřít přitažlivý příběh se s těmi fakty občas tluče. A tak mezi všemi křečovitými správnými úmysly nakonec zůstane jediná poměrně uhrančivá věc: Croweův portrét Göringa. Je to sice antagonista jako z nějaké hollywoodské „žánrovky“, jaké James Vanderbilt psal dříve, ale divák by mu místy skoro fandil. Těžko říci, zda je to pro tvůrce snímku zrovna dobrá zpráva.