Recenze: Paul McCartney vzpomíná na staré časy. A zase hraje na původní basu

Na začátku pandemie koronaviru uvázl Paul McCartney u příbuzných v Americe. V jedné domácnosti s malým dítětem začal na kytaru vymýšlet melodii, ke které později přidal slova. „Život může být těžký / Ale právě tehdy ho začínáme znovu skládat dohromady,“ zpívá v baladě nazvané Life Can Be Hard.

Muž, kterému ve 14 letech zemřela matka a jenž později přišel o spoluhráče Johna Lennona, George Harrisona i první manželku Lindu McCartney, se naučil hledat z těžkých časů cestu ven. A stejně naladěný byl během covidové krize. „Co jiného také zbývá? V opačném případě vám život zhořkne, což si nepřeji. Nechci skončit v depresích, takže s takovými stavy bojuji a říkám si: soustřeď se na to, kolik se ti v životě děje skvělých věcí,“ vypráví v aktuálním čísle časopisu Mojo třiaosmdesátiletý hudebník, který ještě za koronaviru zveřejnil album nazvané McCartney III.

Píseň o překonávání těžkých časů na něj ale nedal. Schoval si ji až na aktuální desku The Boys of Dungeon Lane, kterou vydal předminulý pátek. Včera album debutovalo na první příčce britské hitparády.

V šestileté pauze mezi oběma projekty Paul McCartney pokračoval ve světovém turné, hostoval na deskách zpěvaček Barbry Streisand a Beyoncé nebo uvedl dokumentární film Man On The Run o své kapele Wings ze 70. let minulého století.

Samozřejmě nadále zůstává spojený především se skupinou The Beatles. Přestože existovala jen zhruba dekádu a rozpadla se před 56 lety, dosud nezmizela z širokého povědomí. A její odkaz připomíná i sám McCartney. Před několika lety přispěl ke vzniku osmihodinové dokumentární série The Beatles: Get Back od režiséra Petera Jacksona, posléze dokončil poslední song Beatles nazvaný Now and Then. Nyní se podílí na čtyřech hraných snímcích, které o členech liverpoolské čtveřice připravuje oscarový filmař Sam Mendes. A teď Paul McCartney na někdejší spoluhráče vzpomíná i na desce The Boys of Dungeon Lane.

Ve sladkobolné akustické písni se sestupným motivem Days We Left Behind líčí dětství v Liverpoolu. Jmenuje i ulici, kde s rodinou bydleli a kam ho chodíval navštěvovat John Lennon. „Potkali jsme se na Forthlin Road / A vymysleli jsme si tajný kód / Který jsme nikdy nikomu neprozradili,“ zpívá o počátku jejich přátelství.

Sám jen s akustickou kytarou natočil McCartney také skladbu Down South, ve které pro změnu vypráví, jak koncem 50. let s Georgem Harrisonem dostopovali až do Walesu. „To bylo předtím, než jsme se naučili Twist and Shout,“ zpívá v narážce na song, jehož slavnou coververzi vydali Beatles v roce 1963.

Nejvíc pozornosti pak na McCartneyho novém albu vzbuzuje Home to Us, duet s pětaosmdesátiletým bubeníkem Beatles Ringem Starrem, v němž ožívají jejich vzpomínky na Liverpool ještě poničený nacistickým bombardováním z druhé světové války. Euforickou rockovou skladbu se Starrovými typickými bicími přibarvují vokalistky: Chrissie Hynde z kapely The Pretenders a Sherleen Spiteri ze skotské skupiny Texas.

Deska obsahující 14 písní nemá ucelené téma. „Když začínám skládat, nikdy dopředu nevím, co z toho vyleze,“ přiznal britskému deníku Guardian hudebník, že se mu písňové texty neplánovaně stočily ke vzpomínkám, aniž by to zamýšlel.

Hned v několika kompozicích reflektuje dětství na přelomu 40. a 50. let minulého století. V úvodním songu As You Lie There prozrazuje, jak coby kluk snil o dívce, jejíž dům často míjel. Celé album pak nazval podle ulice Dungeon Lane ze svého dospívání, podobně jako to The Beatles kdysi udělali se singlem Penny Lane.

„Je přirozené psát o něčem, co se vám přihodilo v minulosti, když nevíte, co přijde. Na druhou stranu minulost je i to, co se stalo teprve včera. Je plná věcí a nápadů,“ argumentuje McCartney v časopisu Mojo.

Autor slavného songu Yesterday býval nostalgický vždy. Po osmdesátce působí v této poloze přirozeněji i kvůli čím dál křehčímu projevu. Kdo viděl čerstvé záznamy jeho vystoupení v televizním pořadu Saturday Night Live, ví, že zejména ve vyšších polohách už má dnes Paul McCartney opravdu tenký hlas, byť si zachovává osobitou barvu.

Na desce se mu to daří proměnit v přednost v nostalgických Days We Left Behind, kde hlasový projev podtrhuje, kolik desítek let od té doby uběhlo. V jiných částech alba je McCartneyho hlas naopak navrstvený minimálně ve dvou stopách, případně obestřený efekty. Na pár místech, konkrétně v As You Lie There nebo Come Inside, dokonce třiaosmdesátiletý Angličan zakřičí.

Že to nepůsobí křečovitě, je také dílem producenta. McCartney je využíval vždy, v novém tisíciletí natočil desky s Gregem Kurstinem, Nigelem Godrichem či Tommym LiPumou. Teď k nim přibyl pětatřicetiletý Andrew Watt, rychle vycházející anglická hvězda již podepsaná pod nahrávkami Ozzyho Osbourna, The Rolling Stones nebo Iggyho Popa.

Při představení alba McCartney naznačil, že do některých věcí ho Watt trochu nutil. „Když jsme se poprvé setkali, říkal jsem si, že na něco tlačí až moc. A také že jo. Ale pak se mi to rozleželo. Přece přesně tohle od producenta chcete. Ne aby seděl v koutě, ale aby vám říkal, jak to uděláme,“ uvažuje hudebník.

Na albu neúčinkuje nikdo z jeho dlouholeté kapely. Ani kytarista Rusty Anderson, ani bubeník Abe Laboriel Jr, kteří ho doprovázeli také na posledním pražském koncertu v roce 2016. Většinu nástrojů včetně bicích, basy, kytar a kláves si Paul McCartney opět natočil sám, jako to umí Lenny Kravitz nebo to dříve udělali Prince a Stevie Wonder. Zřejmě i díky producentovi deska zní plnohodnotně a má trochu prokrvenější zvuk než předešlý pandemický, přiznaně na koleni zkonstruovaný projekt McCartney III.

I zvukově je novinka pestrá, od nostalgických balad přes téměř psychedelický rock až po popové songy často zpestřené jedním dvěma fóry. Úvodní píseň začínající akusticky s mluveným slovem člověka na několik desítek vteřin znejistí, zda ho opravdu čeká rockové album. Come Inside je mollový song překvapivě završený durovým akordem. A třeba do předposlední kompozice Salesman Saint o McCartneyho rodičích za druhé světové války se v jednu chvíli začne vlamovat jiná píseň jako ozvěna swingových kapel tehdejších časů.

Opakovaný poslech odhalí další detaily – od cembala v psychedelické skladbě o drogovém tripu Mountain Top přes klávesový nástroj Mellotron napodobující flétnu v Never Know až po zvuk přetáčené pásky na konci We Two. Tento jednoduchý love song s výraznou basovou linkou natočili s producentem na čtyřstopý magnetofon značky Studer, který McCartney v 80. letech zachránil ze studií Abbey Road při tehdejším rozprodeji majetku.

Není to jediná pasáž, kde hudebník s producentem zapojili z dnešního pohledu překonané technologie. Při tvorbě Mountain Top zase využili techniku zvanou tape loops, tedy smyčku z magnetofonových pásek, s jakou svého času pracovali i skladatelé moderní hudby Karlheinz Stockhausen nebo Steve Reich.

The Boys of Dungeon Lane je pěkná, nápaditá, rozhodně nadprůměrná deska. I když ne mimořádná, ani tak naléhavě upřímná jako poslední nahrávky, jimiž se před smrtí rozloučili David Bowie či Leonard Cohen. Však ale Paul McCartney ještě nikam neodchází.

Nedávno začal znovu hrát na svou původní basu značky Höfner, kterou začátkem 60. let koupil při účinkování Beatles v Hamburku a využil ji na jejich prvních nahrávkách. O deset let později ji kdosi ukradl ze zaparkované dodávky. Muzikant nástroj nahradil kopiemi takřka k nerozeznání. Předloni se ale oklikou dostal zpět k původní base a nechal ji opravit. „Vezmete ji do ruky a okamžitě se vrátíte do 60. let, jako by se na vás vyvalila vlna vzpomínek,“ říká v časopisu Mojo.

Na desce The Boys of Dungeon Lane nástroj ještě použít nestihl, už teď ale přemýšlí, že by basu využil na té příští. Tak jako mu minule zbyla píseň z pandemie, na které vystavěl nynější album.