Recenze: V Polabí je až moc velký klid. Prima vyrobila soap operu po česku

Běžně vyšetřují případy jako zmizení jezevčíka. Ale teď se v městečku Polabí musí místní policisté i obyvatelé vyrovnat s vraždou mladé ženy. Pětadvacetiletou Ivetu našli s mnoha bodnými ranami a o rok mladšího Ondřeje, jak u ní klečí a svírá nůž zabodnutý v její hrudi. Mladík však bude brzy puštěn z vazby na kauci a vrátí se.

Nový seriál Polabí, jehož třetí epizodu v úterý večer odvysílá televize Prima, začíná jako klasická kriminálka. Navíc se z velké části odehrává na policejní stanici. Vyšetřuje se tu však jen minimálně.

Třicetidílné Polabí je typická soap opera. Soustředí se na osudy tří rodin, přičemž podstatná část jejich členů působí u zdejší policie. Včetně sestry zavražděné. A ti, co nejsou příbuzní, se stejně všichni znají odmalička, chodí spolu na ryby a vědí o sobě navzájem první poslední. V úvodních dílech se s nimi pozvolna seznamujeme.

Miroslav Etzler hraje šéfa policejního oddělení Václava, jehož hlavní starostí je, že se do obce vrací obviněný Ondřej, kluk z pasťáku. Vždy s ním byly problémy, přitom tvrdí, že je nevinný. Tomu věří i Václavův syn, místní farář Tomáš. Ondřejovi poskytne azyl i práci a také za něj zaplatí kauci.

Druhý Václavův syn je však policista a myslí si o bratrově počínání své. Stejně jako většina obyvatel, kterým se příčí, že mezi nimi bude pohybovat „vrah“. Nejvíce to štve Luďka v podání Pavla Řezníčka, otce mrtvé Ivety. Zlomený muž přestal s Václavem chodit na ryby a obecně ztratil chuť pro cokoli.

Také ve třetí rodině Malířových je jedna příslušnice policejních složek. Lucie Malířová však dosud působila v Praze na kriminálce, domů a k místnímu sboru se vrací jen proto, že otec měl mrtvici a je třeba se o něj postarat. K „radosti“ manžela, dospívající dcery a mladšího syna, kteří se k tchánovi a dědečkovi stěhují s ní.

Výčet postav a jejich vazeb by mohl pokračovat dlouho – a to se přitom na scéně zatím ani neobjevily všechny. Ve sboru působí například ještě vyhlášený proutník Hynek, jehož hraje Jiří Vyorálek, či jeho momentální partnerka, sekretářka Dominika. Kristýna Jedličková ji ztvárnila coby energickou influencerku, která se s podobnou vervou stará o chod oddělení i obsah svých sociálních sítí.

Polabí rozhodně není seriál pro milovníky kriminálek. Policie řeší maximálně posprejované náhrobky u místního kostela a přítomnost obviněného Ondřeje tu pouze zvyšuje emoční vypětí, jakkoli je takřka od začátku jasné, že s otázkou jeho viny to ještě bude komplikované.

I coby rodinná podívaná je Polabí poměrně úmorná záležitost. Tempo má pomalé, většinu času sledujeme trhliny v rodinných vazbách. Lucie se stará o otce, který po mrtvici trpí ztrátou krátkodobé paměti, štve ji bratr Lukáš, jenž je lempl, co zdědil tátovu autodílnu, bydlí v karavanu a otcovy situace spíše zneužívá. A Lukáš zase vzpomíná na doby, kdy s Luciiným manželem Petrem jezdil rallye. Má vztek, že se na to Petr vykašlal.

Prozatím se v seriálu vyskytují prakticky jen postavy, jejichž hlavním účelem je, že někdy s někým něco měly. A otevírání těchto starých ran působí někdy až nechtěně komicky, protože cítíme, jak jsou všechny charaktery napsané tak, aby se mohlo odhalovat cosi z minulosti. Bohužel pro diváky to není zdaleka tak zajímavé jako pro protagonisty.

Tvůrci postupují podle osvědčeného žánrového modelu soap opery po česku, tedy jakési soap opery „s lidskou tváří“. I přes vyhrocené emoce spojené s rodinnými rozkoly či faktem, že se po městě pohybuje domnělý vrah, se k sobě místní chovají v jádru poměrně hezky.

Manželky jsou často ty důrazné, co opečovávají své muže. Však i šéf policie potřebuje mít doma praktickou ženu, která se neustále stará o jeho duševní i fyzické zdraví – v tomto případě přísnou lékařku, jíž Vilma Cibulková hraje jako sice pedantku, ale také podpůrnou ženu, žádnou sekernici.

Cílem je vyobrazit lidi, kteří se dlouho znají, a i přes momentální spory se to v seriálu nějak odráží. Polabí ale i kvůli tomuto faktu dovede publikum uondat. Každá událost je jen chvilková nepříjemnost, která zase nějak vyšumí, přitom tahle obyčejnost nevede k nějakému realistickému vykreslení místní komunity. Spíše sledujeme figurky, jimiž někdo posunuje po šachovnici, jak je zrovna třeba. Tahů je před námi ještě hodně, ale zatím to vypadá spíše na pat.