Recenze: Jedna z nejlepších desek roku. Křesťan a Druhá tráva ji nahráli v USA

Česká kapela se na americké scéně pohybuje už desítky let s naprostou samozřejmostí. Nejezdila tam hrát pro nostalgické krajanské spolky, ale obstála na prestižních festivalech a dalších žánrových scénách před poučeným publikem. V zámoří točila už dříve a navázala dlouhodobé vazby se špičkovými americkými hudebníky. Zvolit si pro práci studio ve státě Tennessee pro ni znamenalo především vstup do muzikantsky přirozeného prostředí.

Volbou Memphisu se pak symbolicky – a možná i bezděčně – odpoutala od letité nálepky bluegrassové či country sestavy. Memphis stojí na historické hudební mapě zcela mimo tyto žánry. Není to Nashville s možná poněkud konzervovanou country mašinerií ani Kentucky s apalačskou tradicí.

Memphis je teritoriem dnes již nežijícího bluesmana B. B. Kinga, rodištěm soulu provázaného se studiem a vydavatelskou značkou Stax a především byl epicentrem raného rock’n’rollu i rockabilly. Právě ve zdejším studiu Sun vznikaly průlomové nahrávky Elvise Presleyho, Jerryho Lee Lewise, Carla Perkinse nebo Johnnyho Cashe v době, kdy měl ještě daleko k pozici country modly. Nové album Druhé trávy tímto prostředím nasáklo v nejlepším smyslu slova.

Novinka vznikla na poměry Druhé trávy a zejména Roberta Křesťana jako autora poměrně brzy po předchozích projektech Díl první, který byl roku 2020 sestaven z coververzí, a Díl druhý, jenž o dva roky později přinesl převážně autorský repertoár. Obě desky produkované britským zvukovým vizionářem Eddiem Stevensem sice získaly ceny Anděl, zkušenost této spolupráce ale v kontextu vývoje kapely zřejmě znamenala spíš jednorázový experiment.

Stevensův rukopis stál na rozsáhlé postprodukci, vrstvení nečekaných elektronických barev a studiovém čarování. Výsledek byl podnětný, u části věrného publika i některých muzikantů ale vyvolal smíšené pocity.

Novinka je vůči tomuto přístupu vědomou opozicí. Zvukovou režii a produkci kapela svěřila do rukou Matta Ross-Spanga, čtyřnásobného držitele ceny Grammy, který spolupracoval s písničkáři Jasonem Isbellem, Elvisem Costellem či Johnem Prinem, ale také s českou kapelou November 2nd. Ross-Spang zjevně ctí starou školu v nejčistším slova smyslu: Kapela hrála ve studiu spolu, v reálném čase, s minimem dodatečných zásahů.

Robert Křesťan tuto metodu formuloval pregnantně: Cílem bylo zachytit kolektivní energii a dynamiku okamžiku namísto toho, aby se materiál po stopách sterilně leštil a dodělával v počítači, kde lze dnes uměle doladit rytmickou odchylku i intonaci každého tónu.

Výsledkem je nahrávka, která opravdu dýchá. Je z ní cítit prostor, rezonance nástrojů a vzájemné napojení šesti muzikantů. Uvolněnou, soustředěnou atmosféru dokumentují i videoklipy Lindy Arbanové k singlům Chryzantéma, Rebeka a Stopy v písku, které vznikly přímo v memphiských kulisách.

Zatímco Křesťan zůstává výhradním textařem, o hudební složku devíti skladeb se podělil se spoluhráči – banjistou Lubošem Malinou, basistou Tomášem Liškou a především Lubošem Novotným. Ten je tentokrát ústředním instrumentálním pilířem desky.

Z jeho nástrojového arzenálu zde vedle tradičního dobra dominuje lap steel kytara. Elektrifikovaný strunný nástroj, na který se hraje v horizontální poloze pomocí kovového válečku, se vyznačuje táhlým, klouzavým tónem s dlouhým dozvukem. V rukou Novotného ovšem nezní s nasládlostí country klišé, hudebník z něj vytahuje syrové, zemité licky, jež skladbám dodávají dravost.

Princip je zřejmý hned v úvodní Chryzantémě. Novotného vysloveně bluesové figury a vyhrávky se prolínají se zvukem Hammondových varhan, za nimiž pohostinsky sedí memphiský studiový veterán Al Gamble. Příznačným detailem potvrzujícím mezinárodní kredit kapely je i skutečnost, že Luboši Malinovi pro natáčení Chryzantémy zapůjčil své banjo světově zřejmě nejproslulejší hráč na tento nástroj Béla Fleck.

Na silném melodickém motivu lap steel kytary stojí také singl Stopy v písku, který Novotný složil. Vedle zahuštěných poloh se Novotný vrací ke klasickému akustickému dobru v písních Cesta do Damašku a Vzpomínka. Zde jeho hra vstupuje do delikátnějšího kontrapunktu k akustické kytaře Radka Hlávky a rytmice Tomáše Lišky s Martinem Novákem. Neotřelý souzvuk pak vytváří spojení Malinova banja s Gambleovými varhanami v písni Karakorum.

Robert Křesťan není typem autora, který by tvořil do šuplíku a schraňoval desítky textů na horší časy. V rozhovorech i nedávno vydané knize interview s Tomášem Hrubým nazvané Psát texty mě bolí popsal, že každá nová sloka se u něj rodí pomalu, v soustředění a pochybnostech. Jeho tvůrčí proces vždy startuje termín nahrávání nové desky. Kdo by ale čekal, že natáčení v kolébce americké hudby inspiruje zpěváka k písním o dálnicích, motelech či Mississippi, byl by na omylu. Skladby na albu Memphis zůstávají svrchovaně evropské.

Křesťanův básnický rukopis se už v dobách kapely Poutníci vymykal dobovému folkovému standardu, časem však dospěl k obdivuhodné monolitnosti. Podobně jako u Boba Dylana, k němuž má celoživotně blízko i jako překladatel, je Křesťanovo vyjadřování založeno na vrstvení metafor, historických analogií a literárních reminiscencí. Výsledné verše fungují svou zvukomalbou a osobitou, rozeznatelnou poetikou i tehdy, pokud posluchač nerozklíčuje každou racionální souvislost.

Obsahovým těžištěm desky jsou podle autora existenciální pochybnosti. Křesťan poznamenal, že album tvoří písně o lásce a smrti, protože jiná témata pro něj ani neexistují. V baladě Vzpomínka, melodicky krásně vystavěné basistou Tomášem Liškou, zaznívá mrazivá sebereflexe vrcholící pointou: „Tu knížku miluju dosud, ale tebe nikdy jsem nemiloval.“ Podobně v Cestě do Damašku je motiv biblického procitnutí apoštola Pavla jaksi „posunutou“ metaforou účtování se zradou.

Křesťan si přitom zachovává zálibu ve slovech, která běžný posluchač musí dohledávat. Název písně Karakorum odkazuje ke starodávnému sídlu Čingischánovy říše, zde však funguje coby exotická metafora. Skladba Goya, postavená na hudbě Luboše Maliny, zase evokuje temné vize španělského malíře jako zrcadlo současného neklidného světa.

Ani v této tíži však nechybí záblesk nadhledu, pro Křesťana jako textaře nepříliš typického. Píseň Nietzsche na Novotného skvělou hudbu se nese v hypnotickém, temně apokalyptickém rytmu, podpořeném zlověstným saxofonem hostujícího Arta Edmaistona. Citaci titulního filozofa o Boží smrti („Bůh je mrtvý / Napsal mi Nietzsche / A že jsme to my / Kdo ho zabili“) však Křesťan s překvapivým nadhledem odlehčí veršem o tom, že „Zem byla placka / Jak před Galileem / V Ráji byl mír / Jako před Evou“. Právě v Nietzschem se Druhá tráva posouvá do teritoria temné alternativní hudby možná vůbec nejvíc v dosavadní kariéře.

Navzdory žánrovým přesahům k blues, alternativě i rocku kapela nezapomíná na svůj původ. Jediným přímým ohlédnutím za bluegrassovou minulostí je píseň Rebeka. Ani tady se ale nejedná o nostalgické retro. Skladba má rockový tah, nekompromisní rytmus a muzikanti do ní vnášejí dravost podpořenou energickým tleskáním celého ansámblu. Je to moderní akustická hudba 21. století zbavená jakéhokoli akademického chladu.

Desku uzavírá skladba se všeříkajícím názvem Sbohem. Křesťan v ní neformuluje banální rozloučení s albem či posluchačem, ale univerzální, stoické vyrovnání se s odcházením jako takovým, s jeho vysloveně existenciálním rozměrem. Tečka za deskou je tichá, bez patosu a přesně dokresluje sevřenost alba.

Robert Křesťan & Druhá tráva rozhodně netrpí syndromem únavy materiálu. Podařilo se jim propojit zemitou, nepřikrášlenou energii analogového nahrávání v USA s přemýšlivou, vrstevnatou středoevropskou poetikou. To vše bez berliček studiových efektů a bez strachu z obnaženého zvuku. V kontextu letošní domácí produkce jde o jeden z nejvýraznějších počinů.