Recenze: Koller překročil stín Lucie. Zpívá o zakázané lásce i změně poměrů

Definitivní odchod Davida Kollera z postu frontmana skupiny Lucie na začátku roku 2024 byl možná pro část veřejnosti šokem, z hlediska muzikantské logiky však šlo o nevyhnutelné vyústění dlouhodobého tvůrčího pnutí.

Zatímco nejslavnější tuzemská kapela 90. let v posledních dekádách opakovaně narážela na limity vlastního revivalu a kompromisů mezi silnými egy, Koller se na svých sólových albech systematicky posouval k modernímu, nepodbízivému rockovému zvuku.

Toho, kdo sleduje jeho sólovou dráhu, asi nepřekvapí, že Kollerovo v pátek vydané studiové album nazvané Nebudem se bát má daleko k pouhé další položce v diskografii. Po předchozí desce LP XXIII je naopak opětovným přesvědčivým důkazem, že rozhodnutí opustit bezpečí vyprodaných halových jistot Lucie a plně se soustředit na vlastní uměleckou vizi bylo prozíravé. Vznikla nahrávka žánrově rozkročená, aranžérsky vrstevnatá, přitom pevně sevřená autorskou a pěveckou osobností interpreta.

Základním stavebním kamenem je práce Kollerovy stálé kapely, která sice není uvedena na titulní stránce alba, ale které nikdo, včetně zpěváka samotného, neřekne jinak než Kollerband. Spoluhráči Adam Koller na bicí, Marek Minárik na baskytaru, kytarista Michal Pelant, klávesista Martin „Kroupa“ Kryštof a perkusista Víťa Halška jsou dokonale sehraní. Na rozdíl od přímočařejšího, syrovějšího zvuku, jímž Kollerband v nejlepším slova smyslu válcuje publikum na koncertech, je studiový tvar alba znatelně vypěstěnější a rafinovanější.

Podíl na této vymazlenosti má nejspíš britský producent a zvukový inženýr Steve Lyon, jenž obstaral mix a mastering devíti skladeb. Lyon, v jehož profesním životopisu figurují mimo jiné nahrávky Depeche Mode a The Cure, ale i spolupráce na Kollerově ceněném počinu ČeskosLOVEnsko, vnesl do nahrávky vzdušnost, v níž se kytarový tah netříští s elektronikou, ale tvoří s ní kompaktní celek.

Přestože název Nebudem se bát – v rozporu s tématem stejnojmenné úvodní skladby – lze vnímat jako reakci na obecný společenský neklid, Koller rozhodně netlačil na vytvoření monotematického konceptu. Stejně jako předchozí titul LP XXIII, který byl vlastně jakýmsi shrnutím průběžně vydávaných singlů, novinku vnímá spíše coby pestré zastřešení jednotlivých skladeb, jež vznikaly v různých časových obdobích. Materiál drží pohromadě v první řadě Kollerův charakteristický projev, dávající různorodým stylovým odbočkám společného jmenovatele.

Klíčem k pochopení desky jsou texty, u nichž se sešlo několik zajímavých autorů. Koller v rozhovorech tvrdí, že rád zpívá texty psané ženami, protože nabízejí jiný pohled na svět než tradičně mužské rockové písničkářství. Zásadní postavou se zde v tomto smyslu stala Barbora Topol Hanková, manželka spisovatele Jáchyma Topola, podepsaná pod třemi písněmi.

Její text k singlu Únos je ovšem mimořádný v tom, že právě nejde o žádnou typickou ženskou lyriku. Obdivuhodná je především schopnost autorky vcítit se do mužského uvažování v otevřeně erotické rovině. Koller v této moderní baladě zpívá s až nebývalou křehkostí a celkový sound písně v posluchači vyvolává dojem intimního napětí.

Hanková se autorsky podílela také na rodinné spolupráci Taková pěkná, kde spojila síly se svým mužem. Jáchym Topol byl klíčovým textařem předchozího alba LP XXIII, tentokrát se jedná o jeho jediný příspěvek, píseň ale tím pádem výborně funguje jako předěl mezi minulým a současným Kollerovým tvůrčím obdobím.

Topol Hanková dodala i text k Dobrým věcem. V této volnější skladbě se naplno projevuje Kollerův talent pro noční, lehce zádumčivou atmosféru a civilní pěvecké frázování. Nejde o píseň určenou k atakování rotací komerčních rádií, ale o přesně vystavěný atmosférický pilíř, jaký deska potřebuje k udržení barevnosti. Koller tohle uměl výborně už v dobách Lucie.

Autenticitu všedního rozhovoru do nahrávky vnáší skladba Stejný, pod jejímž textem jsou podepsáni Marcell a Jan Vávra. Jde o netuctovou milostnou výpověď, v níž zpěvák naplno využívá specifický dar pro interpretaci hovorového jazyka. V českém rocku bývají pokusy o hovorovou mluvu nezřídka křečovité, Koller však s dikcí ulice a běžné konverzace zachází celý život naprosto přirozeně. Ačkoli je text místy možná až příliš mnohomluvný a přehlcený slabikami, zpěvákova rytmická artikulace z něj činí přesvědčivý a uvěřitelný obraz vztahové reality.

Ambiciózní těžiště desky leží v zajímavých žánrových odbočkách ukazujících, že Koller odmítá zůstat v mantinelech přímočarého rocku. Mimořádným příspěvkem k této rovině alba je píseň Mezi řádky. Koller se zde – i přes „kvapíkové“ tempo – proměňuje v rockového šansoniéra, přičemž k partnerskému dialogu přizval slovenskou zpěvačku Szidi Tobias. Její nakřáplý, temně zbarvený alt zprvu reaguje na Kollerův zpěv polomluveným recitativem, aby posléze přerostl v dramaticky gradující pěvecký duel.

Další rozměr stejné písni vtiskl americký kytarový virtuos Al Di Meola, hvězda jazzrockové fúze, který svůj part nahrál „na dálku“ ve svém soukromém studiu.

Možná největším dramaturgickým paradoxem je píseň Nech mě bejt, k níž napsal text dramatik a spisovatel Patrik Hartl. Přináší temné existenciální téma rozpadu partnerského soužití, v němž protagonista dokonce neváhá partnerce vyhrožovat sebevraždou, jen aby se vymanil z pout svazujícího vztahu. Koller však na tento destruktivní obsah neaplikoval ubrečenou baladu ani agresivní metalický riff, nýbrž uvolněné reggae.

V jeho kariéře jde o krok téměř bezprecedentní – s jamajskými rytmy naposledy pracoval ještě jako sotva dospělý začátkem 80. let v novovlnné kapele Jasná páka se známou Majolenkou. Kontrast mezi vyhroceným tématem citového rozkladu a taneční lehkostí rytmické sekce funguje jako brilantní ironický kontrapunkt. Píseň díky tomu nepůsobí pateticky, naopak nabízí sarkastický nadhled, který z vyostřené krize činí lidsky snesitelnou historku.

Schopnost sebeironické sebereflexe potvrzuje také pomalá píseň Já byl možná úžasnej s textem Jana Sahary Hedla, vysloveně ohledávajícím téma stárnutí. Zvukově stojí na promyšleném kontrastu: studený elektronický puls a syntetické plochy konfrontuje syrový zvuk foukací harmoniky. Což je bytostně lidský nástroj, ovládaný dechem, který nelze na žádném syntezátoru věrně napodobit.

Přestože se na albu hojně experimentuje, samozřejmě v kontextu mainstreamového rocku, zásadní je i jeho rockový tep. Titulní skladba Nebudem se bát s Hartlovým textem o „zakázané lásce“ mezi dvěma zadanými lidmi vtrhne do uší dravými kytarovými riffy Michala Pelanta a tahem kapely. Stejně nekompromisní energii má Kasa okusuje nehty, již žene kupředu pulzující industriální tep.

Jedinou otevřeně občansky angažovanou písní alba je Víc než slova, otextovaná Miroslavem Kuželkou, frontmanem revivalového Petr Kalandra Memory Bandu. Koller, známý svou neústupnou veřejnou angažovaností a odporem k autoritářství všeho druhu, zde varuje před plíživou změnou poměrů a cynickým bojem o moc. Apel vygradovaný ve verších o proměně doby a nutnosti skutků však nesklouzává k prvoplánovému politickému heslu. Píseň má díky hostující trubce špičkového jazzmana Miroslava Hloucala potemnělou atmosféru, která spíše než projev na tribuně připomíná existenciální zamyšlení nad stavem světa.

Žánrovou pestrost nahrávky pečetí závěrečná píseň Kdo z nás. Celou její strukturou prostupují klouzavé tóny lap steel kytary Luboše Novotného, renomovaného hudebníka z nadžánrové skupiny Druhá tráva Roberta Křesťana. Finále desky dodává zemitý, roots-rockový charakter amerického střihu a definitivně stvrzuje fakt, že Koller si k sobě zve osobnosti, které písním dodají specifický přínos, nikoli pouze virtuózní techniku bez obsahu nebo slavné jméno.

Albem Nebudem se bát David Koller definitivně překračuje stín své dřívější kapely. Nenechal se svázat konvencemi spotřebního pop-rocku a natočil žánrově různorodou desku, která zní velkoryse a ryze současně. Funguje jako ucelený umělecký tvar právě proto, že nabízí jak potenciální koncertní hity, tak tiché volnější songy, jež získávají na síle s opakovaným poslechem v soukromí.

Živé podoby skladeb na koncertech, včetně chystaného křtu na pražské Štvanici 27. května příštího roku, jistě jen potvrdí, že David Koller zůstává v 66 letech nejprogresivnější a přitom nejautentičtější osobností českého rockového mainstreamu.