Astronauty dělí od smrti centimetry. Román Orbity je ale příliš bezpečný

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Štědrý den 1968 americký astronaut Bill Anders vyfotil na svůj přístroj značky Hasselblad obraz, který lidstvo do té doby neznalo. Z vesmírné tmy se vynořující, modře zářící planetu Zemi. Když pár dní po přistání barevnou fotografii nazvanou Earthrise, v překladu Východ Země, otiskl magazín Time, rázem se stala jedním z nejdůležitějších výjevů v dějinách. Dodnes v pozemšťanech vyvolává úžas nad křehkou krásou planety i uvědomění si vlastní malichernosti. „Urazili jsme celou tuhle cestu, abychom prozkoumali Měsíc, ale to nejdůležitější, co jsme objevili, byla Země,“ popsal to dobře sám Anders.

V románu anglické spisovatelky Samanthy Harveyové nazvaném Orbity, který vloni získal Bookerovu cenu a nedávno jej v překladu Věry Kloudové vydalo nakladatelství Beta Dobrovský, podobné pocity jako Anders zažívá šest astronautů. Zemi pozorují z Mezinárodní vesmírné stanice.

Za jediný den prožitý ve stavu beztíže planetu obkrouží šestnáctkrát. Než se navečeří, stihnou zahlédnout polární záři nad Patagonií, supertajfun u Filipín, poledne nad Torontem i hlubokou tmu nad Himalájemi, ze které září světelná stezka umělé hranice mezi Pákistánem a Indií. „Nemohou lidé žít v míru s ostatními? Se Zemí? To není žádné zbožné přání, ale úzkostlivý požadavek. Nemůžeme přestat tyranizovat a ničit a plenit a drancovat tu jedinou věc, na níž závisejí naše životy?“ ptá se autorka ústy svých hrdinů, s jejichž popisem si příliš starostí nedělá.

Orbity ohraničuje čas jediného dne a stísněný prostor modulu vesmírné stanice. Jinak ale útlé próze vládne řízený chaos. Oči astronautů – Japonky Čie, Britky Nell, Itala Pietra, Američana Shauna a dvou Rusů Antona s Romanem – těkají od na minutu přesně naplánovaných úkolů směrem k Zemi. Jejich mysl se vydává od vzpomínek na dětství či přemítání nad životem a smrtí přes úvahy nad kompoziční rafinovaností obrazu Dvorní dámy od Diega Velázqueze až k analytickému pozorování husteníčku rolního a toho, jak si jeho kořeny poradí bez gravitace a slunečního záření.

Harveyová řekla v rozhovoru pro Late Show Book Club, rubriku neslavně zrušeného pořadu Stephena Colberta, že kdyby si do vesmíru mohla vzít jedinou knihu, byla by to Paní Dallowayová od Virginie Woolfové. Orbity tuto modernistickou klasiku docela připomínají. Román pracuje s proudem volných asociací a výsledný text evokuje záznam mysli cestujících v rychlíku. Jen místo políček a lesů sledují nezměrný vesmír, kterým se řítí rychlostí 27 tisíc kilometrů za hodinu, a vagonové kupé tu představuje modul, v němž je od smrti v nekonečném, radioaktivním vakuu dělí pouhých deset centimetrů titanu.

Próza popisuje pocity konstantní nejistoty i stavy hluboké melancholie a planetárního stesku. Za všechno může perspektiva, stejně jako v případě slavné fotografie Billa Anderse. Vidět svou rodnou planetu z dálky znamená získat křehkou, nebezpečnou příležitost odstupu. Astronauti během jediného pohledu na Zemi spatřují minulost i budoucnost zároveň. Na temné straně planety se jim zjevuje lidská vymoženost v podobě zářících měst, na té osvětlené pak svět bez jediné stopy člověka. Možná, že lidstvo není tak zázračně důležité, jak jsme si mysleli, uvažují protagonisté. Není to zrovna originální myšlenka. Ale to neznamená, že nemá smysl si ji připomínat.

„Jsme jen několik málo úderů pazourkem před všemi ostatními,“ napadá astronauta Shauna. E-mailem mu zrovna dorazil novinářský dotaz: „Jak píšeme budoucnost lidstva?“ My nic nepíšeme, ona píše nás, uvědomuje si Shaun.

Také Itala Pietra vede vesmírná perspektiva k paradoxní úvaze: „Dosahujeme vrcholu lidských vymožeností, jen abychom zjistili, že tyto vymoženosti nejsou téměř k ničemu a že pochopit to je tou největší vymožeností jakéhokoli života, jenž sám o sobě neznamená nic a současně o tolik víc než všechno. Od prázdnoty nás dělí jakýsi kov; smrt je tak blízko. A všude je život, všude.“

Orbity mají nedostatky. Na román oceněný prestižní Bookerovou cenou jimi vlastně trpí docela dost. Dojem z putování kolem Země kazí hlavně zbytečné a naprosto nefunkční metafory. Vesmír je tu divoké zvíře, paprsky ze slunce dopadající na povrch planety připomínají saracénský meč a Země vyplazuje jazyk anebo kulí oči jako bojovník při válečném tanci haka. Samantha Harveyová potvrzuje, že na metafory by se měl prozaikům vydávat zbrojní pas. Nebo by je měl používat jen někdo, komu se jinak nedostává slov - jedině tehdy doopravdy fungují.

Oceňovaná spisovatelka v Orbitech nevynechá jedinou příležitost opentlit větu několika přívlastky, a tak román často připomíná přeslazenou, sentimentální kaši. Spousta vzletných slov, abstraktních výrazů. Jedna věta z knihy jako příklad: „Rozjaření, úzkost, uchvácení, sklíčenost, něha, hněv, naděje, zoufalství.“ Škoda, že většinu z vypsaných emocí Orbity mají problém vyvolat.

Jazyk Harveyové vůbec nereflektuje deklarovanou křehkost života vstříc vesmíru. Autorka v románu několikrát naráží na nedostatečnost slov, na to, že ne všechno lze tváří v tvář nekonečnosti vesmíru vyslovit – někdy prostě lépe funguje fotografie.

Sama ale slovy plýtvá. Čtenář tak v Orbitech nemusí vůbec nic domýšlet, nikdy nepocítí nejistotu, věty v něm nevyvolají fyzickou závrať, i když se to u takového tématu vyloženě nabízí. Vesmírná výprava kolem Země se tu mění v komentovanou projížďku pestrobarevným turistickým autobusem. Z reprobeden řve průvodkyně a nezavře pusu.

Škoda, protože Orbity mají spoustu dobrých nápadů. Baví hlavně zdánlivě neuspořádanou kompozicí i tím, že do beletrie vrací téma vesmíru, fundamentálních principů fyziky. Harveyová vypráví o malé lidské duši i čtyři miliardy let vzdálené budoucnosti, aniž by potřebovala sáhnout po dramatické zápletce nebo žánrových tropech sci-fi. To je dost osvěžující. Ale zásadní výhodu literatury - že s rozpočtem mnohem menším než film dokáže napnout představivost až k Oortově oblaku - Orbity nakonec nedokáží plně využít.