Článek
Smrt britského spisovatele Jeffreyho Archera přišla zcela nečekaně, den poté, co o své nové knize Adam a Eva debatoval před vyprodaným divadlem na Leicester Square v Londýně a podepsal divákům stovky výtisků. Zemřel doma, podle slov vydavatele „v přestávce mezi psaním“, ve věku 86 let.
„Stranger than fiction“, píše se v jeho nekrolozích, a jmenovala se tak i jeho neautorizovaná biografie z roku 1995. Archerův životní příběh je celkem po právu označován za pozoruhodnější, než kdyby si ho někdo vymyslel.
Byl jedním z nejúspěšnějších britských spisovatelů, prodalo se odhadem kolem 300 miliónů jeho knih. Vyšly ve 114 zemích ve 47 jazycích. Byl vrcholovým sportovcem, reprezentoval Británii v atletice a působil také jako politik, v roce 1969 se v devětadvaceti zařadil mezi nejmladší poslance Dolní sněmovny za Konzervativní stranu.
Spisovatelem se stal ne proto, že by to byl jeho životní sen, šlo o „plán B“ poté, co neuspěl v byznysu. Po krachu investice do kanadské firmy Aquablast v roce 1974 se zadlužil, odešel z politiky a málem zbankrotoval. Finance rodiny „držela“ v té době nad vodou jeho žena. A právě z prostředí byznysu byl jeho první román Ani o dolar víc, ani o dolar míň z roku 1976, pojednávající o geniálním finančním podvodu. Mimochodem česky vyšel v roce 1989 - jako jediná Archerova kniha za minulého režimu.
Dva roky ve vězení
Jeffrey Archer ale nebyl pouze „politik, který se stal spisovatelem“, případně „politik flirtující s literaturou“. Kritici mu ostatně často vyčítali (někdy možná neprávem), že v jeho psaní až tak o literaturu nejde, že je mistrem příběhů a nečekaných zápletek. Málokdo uměl tak čtivě a skvěle psát o ambicích, naplněných i nenaplněných, o touze po moci a penězích a samozřejmě i sexu.
Archer ale jakoby zároveň opisoval ze svého života. Zažil vzestupy a pády. V osmdesátých letech, v éře Margarety Thatcherové, byl dokonce místopředsedou Konzervativců. Rezignoval poté, co se ukázalo, že zaplatil prostitutce. Hájil se tím, že to nebylo za sex, že jí pomáhal před pozorností novinářů.
Tento případ se nakonec stala klíčovým, když zažaloval deník Daily Star, který tvrdil, že prostitutce platil za sex. V roce 1987 Archerovi soud přiřkl odškodnění půl miliónu liber, klíčové byly výpovědi i postoj jeho ženy, která po celý proces stála pevně při něm. Jenže o dvanáct let později, když Archer kandidoval na starostu Londýna, vyšlo najevo, že si v této kauze opatřil falešné alibi. V roce 2001 byl odsouzen za maření spravedlnosti a křivou přísahu, dostal čtyři roky nepodmíněně a dva z nich si odseděl.
Ani ve vězení nezahálel, psal si deník, který opět s velkým úspěchem vyšel knižně, dokonce ve třech pokračováních. Pozoruhodné bylo, že Archerovu popularitu mezi čtenáři to nijak zásadně neovlivnilo. Ani u literárního establishmentu, který mnohé spisovatele v posledních dvou dekádách často trestal za mnohem menší prohřešky. Archer zůstal miláčkem čtenářů, vydavatelů a vlastně i médií.
Možná je to proto, že opravdu přesahoval běžná měřítka. Jako by byl jednou z literárních postav. Což ostatně podporuje i to, že Archer si zejména v začátcích kariéry sám o sobě bohapustě vymýšlel a lhal. Otce Williama vykresloval jako válečného hrdinu a odvážného tiskaře, ve skutečnosti byl usvědčeným podvodníkem a bigamistou. Na Oxfordu spíše nestudoval než studoval (místo řádného studia absolvoval přidružený učitelský kurz), nikdy Británii nereprezentoval na olympiádě (tato informace o něm kolovala, a on ji nevyvracel).
Čtvrtý stav
Z mnoha jiných důvodů byly ale jeho život i kariéra solidní. Navzdory skandálům prožil s ženou Mary šedesát let („prozkoumali jsme i vzdálenější končiny manželského slibu“, řekla jednou médiím), vychovali dva syny, měli pět vnoučat. A jakkoli byl víc zručným vypravěčem než literárním géniem, napsal skvělé knihy: osobně za nejlepší považuju Čtvrtý stav (česky v roce 1997).
Román zpracovává soupeření dvou mediálních magnátů, sice fiktivních postav, ale otevřeně inspirovaných vydavateli Robertem Maxwellem (vlastním jménem Jánem Ludvíkem Hochem, narozeným v tehdejším Československu v Podkarpatské Rusi) a Rupertem Murdochem. Oba příběhy vypráví Archer paralelně - život chudého židovského uprchlíka, který přežije válku a vybuduje byznysové impérium, i život privilegovaného Australana, který zdědí rodinný podnik a udělá z něj globální firmu.
Jak Archer řekl, knížka byla z osmdesáti procent založena na faktech a jen z dvaceti procent byla fikcí. A podle mě neexistuje román, který by lépe zpracovával to, co znamenala média ve světě politiky, byznysu a moci v druhé polovině dvacátého století. V době, které dominovali skuteční vydavatelé (ne oligarchové), a která je dnes v podstatě už uzavřenou minulostí.
Sám Archer prožil život, který byl zajímavý a nepochybně i naplňující. Po návratu z vězení byl už opravdu víc literární postavou než reálným člověkem. Změny světa, kulturní i globální, jakoby se ho netýkaly. Většinu času trávil psaním (nepoužíval počítač, své příběhy zaznamenával do linkovaných sešitů), ale taky si užíval života. V Londýně měl nádherný byt s výhledem na Temži, kde se nechával fotografovat při rozhovorech s novináři. A taky s manželkou vlastnili dům na venkově, kde před nimi bydlel básník Rupert Brooke, a vilu na Mallorce.
Poslední kniha, která oficiálně vyšla v úterý, se jmenuje Adama a Eva. Uzavírá život tím, co bylo na úplném počátku. Kdybych byl věřící, napsal bych, že Bůh měl Archera rád. Odešel tak, jak si každý asi přeje: ve vysokém věku, v dobré kondici a uprostřed práce i rodiny, které miloval.
