Recenze: Žralok požírá Tower Bridge. Ve Státní opeře hrají muzikál Sweeney Todd

Jeden z nejuznávanějších muzikálových autorů, kterého v Česku známe především jako textaře West Side Story, stvořil Sweeneyho Todda s libretistou Hughem Wheelerem v roce 1979. Záhy nato se hudební hororová groteska inspirovaná senzacechtivými krváky z 19. století stala pevnou součástí newyorské Broadwaye i dalších muzikálových scén.

Příběh lavírující mezi hororem, groteskou, melodramem i satirou sleduje osudy lazebníka Benjamina Barkera, který se po patnácti letech vrací do Londýna, aby si vyřídil účty se soudcem Turpinem. Zkorumpovaný hodnostář ho kdysi křivě obvinil a poslal do vyhnanství, protože se mu zalíbila Barkerova žena Lucy.

Národní divadlo v Praze se teď přihlásilo k dlouholeté tradici uvádění Sweeneyho Todda na operních scénách. V příběhu o ďábelském lazebníkovi našlo komplexní výpravné dílo, v němž hudba plyne v jednom proudu a autor pracuje s opakujícími se leitmotivy tak jako opery Richarda Wagnera či dalších historických skladatelů. Že atraktivita muzikálu o pomstě a posedlosti neuvadla ani v 21. století, v roce 2007 dokázal oblíbený film režiséra Tima Burtona s herci Johnnym Deppem a Helenou Bonham Carter v hlavních rolích.

V jádru nicméně Sweeney Todd zůstává muzikálem „zakotveným v broadwayské tradici“, jak zdůrazňuje dramaturgyně opery Jitka Slavíková. Kromě zpívání se hodně mluví a hraje, děj a často i slova se ženou kupředu. O to víc je třeba všemu rozumět, udržet si pohotovost i pozornost diváků. To se promítlo do rozhodnutí zpívat Sweeneyho Todda v už existujícím českém překladu Hany Nové. Pro rychlé střídání mezi mluvou a různými typy zpěvu jsou všichni pěvci vybaveni mikroporty.

Pěvecký ansámbl tu „vstupuje do nejistého, neprobádaného území“, shrnuje režisér Martin Čičvák, který má bohaté zkušenosti s režírováním činohry. Sweeneyho Todda pojal méně doslovně i méně krvavě, s důrazem na různé druhy odlehčených a ironických jevištních metafor. Pustit se do broadwayské látky byla odvážná volba a výzva, se kterou se musel popasovat orchestr vedený dirigentkou Annou Pozidis a především zpěváci. Bohužel, všem se to nepovedlo.

Barbora Perná na první premiéře ztvárnila komickou, tragickou, praktickou i sentimentální paní Lovettovou, jež se prý nemůže více lišit od jejích operních rolí. „Má hluboko posazenou polohu, kde s hlasem zacházím úplně jinak, a i po herecké stránce se mohu dost ‚vyřádit‘. Neskutečně mě ta role baví, užívám si ji a doufám, že v celkově ponurém příběhu je takovým oživením,“ přemýšlí zpěvačka nad postavou, která navzdory svému komediálnímu naturelu v příběhu významně pomůže rozhýbat i to temné a kruté.

Perná v této nezvyklé výzvě obstála skvěle. Paní Lovettová je v jejím podání vtipná, šarmantní, politování i odsouzeníhodná, prostě vše, co libreto žádá. Herecky přesvědčivá sopranistka dokáže hladce přecházet z operního do muzikálového zpěvu a zvlášť v čísle U moře, anglicky By the Sea, sebejistě opanuje jeviště po boku tanečníků napodobujících racčí chechot.

Také prostoduchého Tobiase, který paní Lovettové pomáhá v obchodě, je v podání Michaela Skalického radost poslouchat, byť herecky už tak působivý jako jeho poručnice není. I kvůli tomu, že hrát postavu, která je v různých provedeních buď malým chlapcem, nebo mentálně opožděným dospělým mužem, není zrovna lehké.

Námořník Anthony představuje o něco lákavější roli, snad i jednodušší, to ale nic nemění na tom, že Michal Bragagnolo odvážného a zamilovaného dobráka ztělesnil výborně. Hned je poznat, že jako jeden z mála obsazených zpěváků má bohaté zkušenosti s muzikálem.

Adam Plachetka při první čtvrteční i Jiří Hájek při druhé nedělní premiéře zosobnili křivě obviněného a životem zdeptaného Sweeneyho Todda poutavým způsobem a podali stabilní pěvecké výkony. V mluvených pasážích se ukazovalo, že je to něco, s čím se teprve sžívají, přičemž Plachetka ve svém hlase nabídl o maličko širší paletu emocí. Oba pěvci jsou každý po svém charismatičtí, k opravdu ďábelskému lazebníkovi, ze kterého lze cítit nebezpečí i nevypočitatelnost, se ale zatím nepřiblížili.

Také postava Johanny v podání Evy Hartové, respektive Zuzany Koś Kopřivové, patří mezi povedené, byť snad trochu nevděčné úlohy. Zatímco Todda i jeho bytnou a obchodní partnerku paní Lovettovou lze zařadit mezi vůbec nejzajímavější muzikálové postavy, Johanna působí o poznání plošším dojmem. Definuje ji pouze to, jaký vztah k ní chovají ostatní mužské postavy. Todd je její otec, oplzlý soudce Turpin poručník a námořník Anthony ctitel.

Co se týká ostatních, druhá repríza byla obsazena – s výjimkou komickým talentem obdařeného Daniela Matouška coby podvodníka Pirelliho – citelně hůř než ta první. Několik vedlejších postav podalo vysloveně špatný výkon. To není dobrá zpráva i z toho důvodu, že Sweeneyho Todda nastudovalo Národní divadlo dokonce ve trojím obsazení. Zřejmě se to podepsalo i na zkušebním procesu a na tom, jak nejistě některé situace na jevišti působí.

Na pódiu vidíme dvoupatrový domek. V prvním patře peče paní Lovettová svoje masové pirohy, „nejhorší, co poznal kdy Londýn“ (árie The Worst Pies in London), alespoň do té doby, než jí její nájemník z druhého patra Sweeney Todd nezajistí nové a čerstvé suroviny.

Dalším důležitým prvkem je komín se stoupajícím dýmem v duchu industriálního Londýna, ve kterém se příběh odehrává. Komín i domek je nicméně sestaven jen v náznacích a viktoriánský Londýn připomínají hlavně kostýmy Georgese Vafiase. I když ani tady to není úplně jasné.

Režisér Čičvák nechtěl být doslovný, věří, že v hyperrealistickém ztvárnění by Sweeney Todd na operním jevišti neuspěl. Jde po emocích a významu schovaném v poezii samotných čísel. K tomu dopomáhá kresba probíhající v živém čase a promítaná na bílé pozadí za scénou, občas také na obrazovku vsazenou do prostorné průhledné tabule symbolizující okenici, za kterou sedí Johanna toužící po svobodě.

Při Epifanii, kterou Čičvák považuje za nejdůležitější árii, Sweeney Todd zcela podléhá své pomstychtivosti, kterou přesunuje ze soudce na celý Londýn. „Zrodí se monstrum a v tom momentu ilustrátor namaluje Tower Bridge, přičemž z řeky vyskakuje obrovský žralok,“ přibližuje režisér a zdůrazňuje, že muzikál nevnímá tolik jako horor, spíš jako humornou, ironickou hříčku.

Kromě žraloka se objevuje had zosobňující slizkého soudce nebo kočky, z nichž peče koláčky konkurentka paní Lovettové. Finn Stiller svým elektronickým štětcem seká v rytmu Toddových břitev či rozdmýchává plameny, které v závěru pohltí Londýn. Není důvod namítat nic proti talentu mladého ilustrátora ani proti tomu, že právě tento nápad Čičvákovi pomohl promyslet režijní koncepci. Jenže z pozice diváka působí živá kresba nadbytečně.

Některé metafory jsou jasné a nepřinášejí divákům žádné nové informace, jiné jsou složitější, a tak se v nich člověk může lehce ztratit namísto poslechu. Nejčastěji je ale prostě nevnímá, zvlášť ve druhém dějství, kde viditelnost značně komplikuje točna zdvihnutá tak, aby diváci nahlédli do hororového sklepa pekárny paní Lovettové.

Muzikálový rej ve Sweeney Toddovi přiživují i členové baletu, jejichž choreografii připravila Silvia Beláková. Každá tanečnice i tanečník je v jejím vedení individualitou, často pracuje s náznaky pouličních tanců i stylizovaného „machrování“, snad aby, podobně jako Vafiasovy kostýmy, naznačila prostředí velkoměstské periferie.

Čičvákova režie je nakonec nejúčinnější ve svém činoherním základu, tedy v tom, jak vede herce, jak rozehrává situace na jevišti i vztahy mezi postavami. Podle Adama Plachetky se všichni snažili „dobře trefit poměr mezi hororem a komedií, protože Sweeney je morbidního humoru plný“. Navzdory tomu se představení ve většině případů přiklání ke komediálnímu naturelu, v němž mu to také nejvíce sluší.

Dirigentka Anna Pozidis, která stojí za hudebním nastudováním, považuje Sondheimovu partituru pro orchestr upravenou Jonathanem Tunickem za specifickou po rytmické i harmonické stránce, nesmírně barevnou, atraktivní a ojedinělou v tom, jak míchá různé styly.

Určitě není jediná, Sondheimův dar pro vtíravé melodie i sugestivní spojení hudby a významu slov si stále získává nové fanoušky. Dobrým příkladem může být jedno z prvních čísel Sweeneyho Todda, v němž Anthony zpívá o tom, že Londýn je Londýn – anglicky No Place Like London. Vzápětí stejnou melodii, ale v diametrálně odlišné emoci, zapěje sklíčený Todd a během vteřiny tak mění celkovou atmosféru.

Orchestr Národního divadla hraje velmi dobře, někdy přímo výborně, občas ale snad až příliš střídmě, v dynamice opatrně. Patrně si to vyžadoval děj na scéně. A i když na ní se ne vše povedlo zcela ideálně, slyšet muzikál na prknech Státní opery je zážitek, který by neměl být ojedinělý.

Možná, že kdyby byl pěvecký ansámbl Národního divadla častěji vystaven hudebním klenotům z Broadwaye, nedostatky by zmizely stejně rychle jako oblíbené pirohy s jemným, natřikrát namletým masem od paní Lovettové.