Recenze: Karmelitky si kopou hrob. V pražské opeře je zatýkají milicionáři

17. července 1794 bylo ve večerních hodinách na pařížském náměstí Svrženého trůnu, dnes známém jako Place de la Nation, popraveno šestnáct karmelitek z nedávno zrušeného kláštera v Compiègne. Cestou k nenasytné revoluční gilotině podle dobových svědectví zpívaly žalmy a hymny. Sbor se tenčil s každým zasvištěním čepele. Odvaha budoucích světic umlčela přítomný dav a vybudila v následujících dekádách i stoletích imaginaci umělců.

Patřil mezi ně i skladatel Francis Poulenc, který jako zkušený hudební dramatik dobře odhadl, že z postupně slábnoucího sboru popravovaných se může stát nebývale působivé vyvrcholení operního příběhu o víře, strachu a překonání sebe sama. Nová inscenace jeho opery Dialogy karmelitek měla minulý týden premiéru v pražské Státní opeře. Novinku, kterou v režii Barbory Horákové Joly a hudebním nastudování Hermanna Bäumera připravilo Národní divadlo, zároveň zařadil na program festival Pražské jaro.

O karmelitkách ve 30. letech minulého století napsala novelu Poslední na popravišti německá autorka Gertrud von Le Fort, podle jejíž knihy vytvořil katolický literát Georges Bernanos filmový scénář. Ten však nikdy nebyl natočen. A roku 1953 obdržel Poulenc nabídku, aby ho zhudebnil. V té době doznívaly v Československu důsledky v mnoha atributech podobně nešťastných historických událostí – v rámci takzvaných Akcí K a Akcí Ř komunisté vyvlastnili kláštery, označili řádové sestry i bratry za politické nepřátele a poslali je na nucené práce.

Tíživý osud československých řeholnic před několika lety inspiroval spisovatelku Kateřinu Tučkovou k sepsání románu Bílá Voda. Objemnou knihu četla i režisérka Barbora Horáková Joly, která své dojmy společně s vlastní rodinnou historií a nahlédnutím do archivních materiálů nyní zohlednila v režijním pojetí Dialogů karmelitek.

Místo francouzských revolučních komisařů tak ženy na scéně Státní opery velmi naturalisticky ponižují, sexuálně obtěžují a zatýkají příslušníci lidových milic. Když se ve druhém dějství objeví v klášteře zpovědník, aby sestrám sdělil, že byl zbaven svého úřadu, na plátně za ním jsou promítány fotky z monstrprocesu proti českým významným představitelům řádů.

Tam, kde by paralely mohly působit až příliš šroubovaně, přichází na řadu prozkoumávání vztahů a osobností jednotlivých řeholnic, což dovoluje především hlavní dramaturgický i scénický prvek: Šestnáct na lanech zavěšených platforem, ze spodní strany zrcadla, z vrchní zahrady, každá pro jednu sestru. Karmelitky vedou své dialogy většinou při práci, okopávají záhonky, „ale zároveň si kopou vlastní hrob“, jak uvedla režisérka.

Společenství řeholnic „je složené z individuí a jeptišky mají každá svoji osobnost“, pověděla režisérka Českému rozhlasu Vltava. Proto se rozhodla čas od času některé scény ozvláštnit promítáním černobílých detailních záběrů obličejů jednotlivých žen.

Videoart, který vytvořil Sergio Verde, využívá inscenace nadmíru – krom obličejů se ještě opakovaně setkáváme se zanedbaným křížem obrostlým trávou nebo poničenou sochou modlící se světice. Nacházíme se zkrátka v krajině, ve které se lidé odvrátili od boha a dali přednost sviním, jak v jednu chvíli naznačuje promítání prasečích hlav a rypáků. Veškeré záběry se odvíjejí ve slow motion, tedy zpomaleně, i když dění na jevišti či samotná hudba je často hybná a dramatická.

Pro tvůrce bylo patrně důležité udržovat určitou souvislou kontemplativní náladu, která by pomohla sjednotit dvanáct částí Poulencovy stylově eklektické partitury. Ta je hudebně rozptýlená do více mluvených pasáží, respektive dialogů – od niterné duchovní nálady přes dojemné romantické árie až po části, jež prozrazují Poulencovu více „světskou“ kompoziční stránku nasáklou francouzskými šansony i mozartovskou lehkostí.

Na první premiéře uplynulý čtvrtek však k dokonalému propojení všech složek nedošlo. Zpěváky často přehlušil orchestr Státní opery, který ze sebe umí dostat i lepší a vyrovnanější výkony. Dirigent Hermann Bäumer z něj vytěžil spoustu krásných barev, některé fráze a dynamické oblouky ale bohužel nevyšly.

Historické paralely s Akcí Ř působily místy trochu neohrabaně. Domobranci splňovali snad všechny stereotypy o zlých, oplzlých a opilých násilnících. Scénu, ve které nejprve svlékají a pak srocují pěvkyně, bylo velmi nepříjemné sledovat. Je jasné, že šlo o záměr, ovšem určitý diskomfort přinášely až příliš ambiciózní požadavky na herecké výkony sboristů.

Přesouvání mezi filmovým realismem a více symbolickými obrazy u šestnácti zahrádek působily občas jako nutnost spíše než do detailu promyšlená koncepce. Je otázka, kam až paralely mezi českými řeholnicemi a sťatými karmelitkami sahají bez etických obtíží. Nejpalčivěji se to ukazuje v okamžiku, kdy si hrdinky vyslechnou rozsudek, zatímco pozadí vyplní fotka českých jeptišek štípajících dříví.

Aby se režisérka vyhnula ošemetnému porovnávání utrpení plynoucího z odsouzení k smrti oproti tomu k nuceným pracím, nabízí v programu vysvětlení sahající k morálním hodnotám. „Otázka zůstává stále stejná: Co zůstane z člověka ve chvíli, kdy mu nezbývá nic než jeho svědomí?“

Libreto vycházející z filozoficky laděné předlohy prozkoumává paradoxní vztah mezi strachem a odvahou. Zatímco důstojná nemocná převorka, ve Státní opeře výborně ztvárněná Markétou Cukrovou, v okamžiku smrti podléhá slabosti a úzkosti, hlavní hrdinka, čerstvá členka řádu Blanka de la Force, s těmito stavy lidské duše zápasí až do samotného závěru.

Jana Sibera komplikovanou roli pochybující dívky zazpívala se ctí, jednoznačnou hvězdou večera se ale nestala, její příjemný soprán občas zakolísal nebo se utopil v přívalu orchestrálního zvuku.

Z bojácné mladé ženy nicméně svým energickým hereckým zápalem vytvarovala zajímavou a živoucí postavu. Dopomohl k tomu způsob, jímž inscenace rozvíjí motiv Blančiných toxických vztahů s rodinou, především s bratrem, který k ní v této verzi chová i jiné než sourozenecké city. Náhlá potřeba vstoupit do kláštera tak nabývá nových a pochopitelných rozměrů.

Blančinu cestu k nalezení vnitřní svobody a statečnosti doprovází početný pěvecký cast. I když Poulencova opera nepatří mezi hudebně revoluční, tolik žen se na jevišti potká jen málokdy. Kromě Cukrové zazářila zejména Jekatěrina Krovatěva v roli vždy směrem k naději a dobré náladě obrácené sestry Konstancie. Stabilní výkony podaly také Tamara Morozová jako paní Lidoine a Tone Kummervold jako přísná, ale férová Matka Marie od Vtělení.

Mužské role v Dialozích karmelitek jsou většinou epizodní, za zmínku stojí nešťastný Zpovědník Michala Skalického a zejména Rytíř de la Force, Blančin bratr, jehož vnitřní muka i patřičnou dávku rezignované zhýralosti skvěle uchopil Daniel Matoušek.

Při závěrečné sborové modlitbě Salve Regina dojde k očekávanému, ale neméně působivému vyvrcholení. Každá z žen se postaví na svoji rozkvetlou čtvercovou platformu. Postupně pod nimi za zvuků dopadající gilotiny plošiny zhasínají. Poslední přichází Blanka, z vlastní vůle, konečně klidná, vyrovnaná. Nemohlo to dopadnout jinak, smrti se nevyhne nikdo. Šestnáct karmelitek z Compiègne v této inscenaci připomíná divákům, nakolik je důležité, aby se člověk staral o svou vnitřní zahradu.