Recenze: O moc lepší už opera v Česku být nemůže. Collegium 1704 hraje Händela

Ambiciózní inscenace Agrippina, která měla premiéru tento měsíc, jde až na hranu toho, co lze v českém operním prostředí podniknout. „Hlavní téma je faleš, protože po celou dobu opery až na krátké záblesky neplatí nic z toho, co říkají jednající postavy,“ shrnuje děj Václav Luks, dirigent a umělecký vedoucí souboru Collegium 1704, se kterým v této inscenaci brněnského Národního divadla vystoupí ještě třikrát v květnu.

Barokní opera zasazená do Říma v prvním století našeho letopočtu sleduje dvůr plný intrikujících postav. Agrippina touží po dosazení syna Nerona na trůn, aby jeho prostřednictvím mohla sama vládnout. Její muž, císař Claudius, má ovšem jiné plány, a tak Agrippina rozehrává správně operně komplikovaný plán, aby dosáhla svého. Využívá i důvěřivosti své sokyně Poppei, po které touží většina mužských postav.

Převyprávět spletitý příběh v několika větách není dost dobře možné. Operu odehrávající se na ploše čtyř hodin napsal mladý ambiciózní Händel v roce 1709 krátce po příjezdu do Benátek pro náročné italské publikum, které do opery chodilo jak za hudbou, tak za divadelním dramatem. I proto se Agrippina z velké části skládá z recitativů, tedy z méně zpěvných pasáží, ve kterých postavy napodobují rytmus běžné řeči a posouvají děj často významně vpřed.

Jak se takového díla ujmout po inscenační stránce? Šéf brněnské opery a režisér inscenace Martin Glaser, který v roce 2028 nastoupí do pozice generálního ředitele pražského Národního divadla, si s tím dlouho lámal hlavu. Věděl prý, co určitě z Agrippiny udělat nechce, ale správný tvar podle jeho slov zůstával v mlze. Situace se začala měnit, když s kostymérem Martinem Chocholouškem a scénografem Petrem Vítkem dospěli k pracovnímu označení díla jako revue nebo show.

„Zneklidňovala mě její žánrová promiskuita,“ vyjádřil se na adresu Händelova díla Glaser v podcastu Valim na operu. Revuální pojetí mu dovolilo střihem se přesouvat od jedné emoce k druhé. Recitativy pojal jako činoherní scénky a árie v duchu popových videoklipů.

Krásná Poppea s čtveřicí tanečníků či tanečnic za zády tak působí jako zpěvačka Britney Spears, s tím rozdílem, že nosí paruku a kostým kombinující prvky barokní siluety se současnou vysokou módou. Slavná árie Agrippiny z druhého dějství Pensieri, voi mi tormentate, ve které si antihrdinka jindy vždy nad věcí trochu zoufá, má zase atmosféru okázalé popové balady.

To vše se děje v mohutných kulisách. Rozměrné pódium Janáčkova divadla tvůrci využili až po okraj. Vytvořili tu obrovskou palácovou konstrukci, jejíž ložnice, chodby a velký sál, respektive dle potřeby zahrada, se dynamicky mění díky naplno využité točně.

Scéně vévodí často velkoformátové objekty, ať už stromy, na barokní praxi odkazující obří papírové kulisy, nafukovací květina či nepřehlédnutelný zcizující prvek ve formě dvou stříbrných odpadkových kontejnerů. Divákům snad mají připomenout morální kredit Händelových postav nebo to, kam doputuje většina intrik, slibů a plánů ústředních postav.

Georg Friedrich Händel, který žil v letech 1685 až 1759, byl dle tvůrců hitmakerem, skvělým obchodníkem i znalcem lidských duší. Nejkrásnější árie snad také proto slovy dirigenta Václava Lukse svěřuje padouchům, má totiž pochopení pro přednosti i slabosti člověka a vyjadřuje je krásnou hudbou.

Opera, zejména jak ji známe z pozdějšího 19. století, s sebou občas nese nutnost budovat spíše archetypy než komplexní lidské bytosti. Libreto k Agrippině z pera Vincenza Grimaniho však ruku v ruce s Händelovým talentem nabízí barevný ansámbl vícerozměrných postav.

Agrippina, kterou v Janáčkově divadle zpívá Pavla Vykopalová, je vypočítavá manipulátorka, ale také stárnoucí žena s nenaplněným milostným vztahem. V rozehrávání riskantních pletich hledá zábavu a povyražení. S méně bystrými postavami si hraje jako kočka s myší a zároveň si „užívá bezvýchodné situace“, komentuje to Vykopalová.

Na tom, že čtyřhodinová, žánrově rozptýlená inscenace tak rychle uteče a zůstává neustále poutavá, mají nemalou zásluhu právě zpěváci, kteří v Brně odvádějí vynikající hudební i divadelní výkony. Zčásti se překrývají s obsazením jiné Händelovy opery, Alciny, kterou zdejší Národní divadlo s Luksem a Collegiem 1704 uvedlo v roce 2022.

Naivní, milující a vznětlivou Poppeu zpívá, hraje i tančí Doubravka Novotná, na třetím provedení 19. dubna ovšem kvůli hlasové indispozici pouze hrála. V orchestřišti ji pěvecky zaskočila rakouská pěvkyně Vanessa Waldhart. Náhlé problémy spojené s výpadky jednotlivých pěveckých sólistů jsou v případě takzvaného blokového uvádění oper v jednom obsazení časté.

Ostatní hlavní postavy autoři inscenace svěřili mužům, kteří v různých intenzitách s rozdílnými motivacemi krouží kolem Agrippiny a Poppei. Hostující Wojtek Gierlach coby císař Claudius umí být autoritativní i poněkud směšně pompézní, zvlášť při svých milostných taženích. Constantin Zimmermann coby jediná skrz naskrz kladná postava Ottone zase nabízí úžasné rozpětí emocí v áriích psaných pro vysoký mužský hlas, který v dobách Händela zpívali kastráti a někdy také ženy.

Dnes tyto role zastávají kontratenoři, pěvci trénovaní ve zpěvu falzetem, jinými slovy hlavovým rejstříkem. Kromě Ottoneho svěřil Händel vysoký part také Neronovi, kterého na jevišti zosobnil Vojtěch Pelka. Typově skvěle jsou obsazeny všechny role, ovšem Pelkovo energické převtělení do budoucího římského císaře patří mezi ty nejlepší momenty. Výlevy frustracemi zmítaného, ale poněkud politováníhodného „nepo baby“ aneb protekčního spratka vystihl pěvec skvěle herecky i co do variací v barvě hlasu.

Režijně je Nero až na pár výjimek posunut do komické roviny, Agrippina má v sobě krom politického thrilleru i něco z atmosféry grotesky. Situační gagy a mimiku do dění na jevišti vnášejí také vedlejší postavy ctitelů císařovny, Tadeáše Hozy jako Pallanta a Moniky Jägerové v roli Narcisa, které doplňuje ještě sluha Lesbo v podání Davida Nykla.

Stylizace jednotlivých hudebních čísel do podoby popových klipů či revuálních scének by nebyla možná bez dvou baletních čtveřic, jež režiséru Glaserovi pomáhají rozehrát jakési malé paralelní příběhy oživující tempo vyprávění. Choreograficky je připravil Martin Pacek.

V dokumentu o vzniku inscenace dramaturgyně Patricie Částková připomněla, že Národní divadlo Brno přináší Händelovu Agrippinu na česká operní jeviště vůbec poprvé. A jedná se o premiéru velkolepou, ambiciózní. Ať už jde o řemeslné zpracování a rozměry kulis, opulentní kostýmy či kvalitu hudebního a pěveckého nastudování, Agrippina je výjimečným počinem přesahujícím český operní standard.

Tým režiséra Glasera s tímto projektem hledí za obzor Čech a chce Brno představit jako sebevědomou scénu světové úrovně. I když se nechystá zahraniční hostování jako v případě starší Alciny, měl by vzniknout videozáznam pro německo-francouzskou televizní stanici Arte.

Evropští diváci u televizních obrazovek se mají na co těšit. A ti čeští mohou v květnu ještě třikrát vyrazit do Brna a nechat se okouzlit světem intrik na římském dvoře, jehož členové bažící po moci a uspokojení svých tužeb nemají zas tak daleko od svých protějšků ze současnosti.