Čertova stěna jako jihočeské tsunami. V Brně hrají Smetanovu poslední operu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spletitý příběh o lásce, ďábelském pokušení a oddanosti vypráví Čertova stěna. Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany má pověst režijně i hudebně nesnadného díla, které po premiéře čelilo mnoha výtkám. A nejen proto, že v libretu básnířky Elišky Krásnohorské se postavy občas až magicky přemisťují z jednoho místa na druhé.

V brněnském Janáčkově divadle, kde minulý týden uvedli novou inscenaci v režii Jiřího Heřmana a hudebním nastudování Roberta Kružíka, se látky zhostili originálně. Ještě než zazní první tóny, ocitáme se v krásné barokní knihovně, kde se pohybují mniši v bílých pláštích. Jeden je však celý v modrém a má tenisky. K podivu svých spolubratří nalézá v kamenné dlažbě úkryt a v něm zaprášený rukopis. Jde o cisterciáky a nacházíme se ve Vyšším Brodě.

„Baví mě inscenovat operu vždy z nějakého úhlu pohledu, ať už současného, nebo historického,“ vysvětlil režisér Heřman v takzvaném předpremiérovém kukátku svou koncepci. „Tentokrát jsme se rozhodli se scénografem Draganem Stojčevskim pro řešení, že celý příběh vidíme očima současného mnicha vyšebrodského kláštera. A vymysleli jsme si historku, že objeví ztracenou Rožmberskou kroniku, protože dvě se zachovaly a tři se nezachovaly,“ dodal.

Heřmanův mnich se od té chvíle neodtrhne od čtení. Sebe i publikum přemisťuje do kláštera ve 13. století, kdy se tu rozkládalo jihočeské panství Voka z Rožmberka. Postava ze současnosti je v zásadě nerušivým, funkčním pojítkem vyprávění. K celistvému dojmu z inscenace dopomáhá klášterní atmosféra, strohé, často bílé kostýmy a jihočeský genius loci – všude se to hemží kapry.

Opera inspirovaná pověstí vypráví o stárnoucím Vokovi z Rožmberka, který navzdory pokročilému věku stále touží po pravé lásce. Jeho rytíř Jarek už má svou milou Katušku, avšak přísahal, že se ožení, teprve až sežene nevěstu i pro pána. Do příběhu zasahuje ještě poustevník Beneš, jenž chce přimět Voka, aby odkázal své jmění církvi, a proto podlehne pokušení zlého Raracha.

Čertova stěna měla premiéru v roce 1882, dva roky před Smetanovou smrtí. O hudbě se tisk vyjadřoval pochvalně, avšak na režijním a scénickém pojetí nenechal nit suchou. „To nebylo první a tudíž slavnostní představení nové opery, to byla nanejvýš první aranžovaná zkouška, kterých mělo býti při zavřených dveřích ještě několik,“ láteřily Národní listy.

Pachuť neúspěšné premiéry na díle ulpěla. Jako možné vysvětlení se nabízí libreto Elišky Krásnohorské. Básnířka se skladatelem spolupracovala už roky, Čertova stěna byla jejím čtvrtým a posledním textem ke Smetanově opeře. Psala ho však s velkým přemáháním, skladatel po ní totiž vyžadoval komický syžet.

„Krásnohorská byla proti a říkala, že to opravdu není její šálek kávy. Když ve výsledku komickou operu do libreta zanesla, tak jí to Bedřich Smetana zase pěkně celé seškrtal,“ shrnuje lakonicky dramaturgyně brněnské inscenace Patricie Částková.

Výsledný tvar vzbuzuje otázky. Střídá komediální scény jak vystřižené z italské opera buffa s romantickým dramatem, nejčastěji iniciovaným postavou Raracha. Toho při první brněnské premiéře ztvárnil hlasově spolehlivý Jan Šťáva.

„Jestli se nepletu, Rarach je jediná démonická nadpřirozená bytost v českých operách,“ vyjádřil se pěvec. Když se někde vyskytne čert, bývá to podle něj „takový ten čert po česku“, jak ho známe z televizních pohádek nebo opery Čert a Káča od Antonína Dvořáka. „Ale Rarach je opravdu ďábel a stejně jako Mefistofeles je silný protihráč všech, kteří se mu jakýmkoliv způsobem staví do cesty. A to se mi na tom líbí,“ dodává basista.

V Janáčkově divadle na začátku Rarach oplývá strašidelnou důstojností a pan Vok spočine v dojemné lyrické árii z prvního dějství. Jinak se ale tvůrci přiklánějí ke komické stránce příběhu. Postavy se často navzájem hecují legračními posunky a pohledy, což spolu s pohádkovými kostýmy evokuje laskavou nostalgii z filmů typu Tři oříšky pro Popelku.

Poněkud dospělejší humor se objevuje ve vztahu rytíře Jarka s hradního dcerou Katuškou. Kvůli rytířově slibu musí společně odolávat pokušení. Jindy spíše filozoficky či symbolicky smýšlející režisér Heřman volí sexuální narážky: se stavebním kolečkem, na kterém sedí Katuška, a s melouny, které třímají mniši v pozadí, se tu naznačují smyslné pohyby. Třaskavá atmosféra ovšem logicky vyrůstá z děje a chování postav.

Právě milostný duet Jarka s Katuškou z prvního dějství napovídá, že brněnská Čertova stěna bude místy peprná, jindy vlídná veselohra, a teprve ve druhém plánu faustovský souboj se zlem v nás.

Smetanův Rarach tak v něčem přichází trochu zkrátka. V prvním dějství se coby dvojník poustevníka Beneše skrývá v mnišském hávu, a tak ještě působí tajuplně, zlověstně. Ve druhém a třetím dějství je již zcela obnažen coby masopustní kostlivec a většinu času tráví buď zavěšený na lanech, nebo jako loutkoherec s maňáskem nebohého Beneše. Nebýt kvalitní pěvecké průpravy Jana Šťávy a výrazného hudebního motivu, který podtrhává jeho zločinný majestát, působil by Rarach jednotvárně.

Dobrotivost díla, v němž láska nakonec zvítězí nad nástrahy pekel, podporují scéna Dragana Stojčevského, gotikou inspirované kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové i světelný design režiséra Heřmana. Dohromady na jevišti vytvářejí světlou, přívětivou atmosféru, ve které se odvíjí příběh veskrze sympatických, lidsky chybujících postav.

A že je ten jejich orloj barvitý. Velebný a melancholický pan Vok trpí pocitem, že v důstojném věku čtyřiceti let už nemá nárok na novou lásku. Jeho synovec Záviš pro samou náklonnost ke strýci občas zapomíná sám na sebe. Dobrosrdečná Hedvika statečně odolává pochybnostem i ďábelským intrikám. A hradní Michálek touží zvýšit své postavení tím, že dceru Katušku provdá za Voka. „Každý z vás se v některé z těch rolí pozná,“ tvrdí režisér Heřman.

Prach se sfoukával nejen na jevišti ze znovunalezené kroniky, ale také v režijní přípravě z libreta a v případě hudebního nastudování z partitury. „K Bedřichu Smetanovi přistupuji jako k základnímu kameni české romantické hudby,“ říká dirigent Robert Kružík. To ale neznamená, že by se prach ze Smetanovy busty neměl setřít, dodává.

„Já se k tomu snažím přistupovat hlavně tak, aby mě to samotného bavilo. Protože u Smetany je někdy nasnadě trochu patos, který ale ve výsledku hudbu ubíjí,“ uvažuje Kružík. Přitom je ve skladatelových partiturách tolik míst, která jsou „odlehčená, veselá, vtipná, která jsou živá“.

Svorně s režisérem tak i dirigent chtěl, „aby to mělo život“. Partitura v nastudování sboru a orchestru Janáčkovy opery skutečně nabývá lehkosti, dramatické části a mezihry mají spád. Tam, kde hraje orchestr sám, se občas ukazují mezery, zvláště ve vypjatých bězích ve smyčcích, kterých je v pozdním Smetanově jazyce požehnaně.

Nejvíc přednosti hudebníků vyniknou při doprovodu pěvců, kterým se všichni snaží přizpůsobit. Většinou se to daří a pěvci podávají dobré, někteří i výborné výkony. Horší dynamická vyváženost nastává u ansámblových vystoupení, tam kvalita provedení kolísá.

V prostorném Janáčkově divadle také mohou akusticky zanikat ti, jež zpívají hlouběji v jevišti – patrné to je například při prvním seznámení s postavou Katušky, kterou ztvárnila Lenka Máčiková. Vít Nosek coby hradní Michálek trochu zápasí s hlasem ve vyšších polohách, drobné kolize měla na premiéře minulý týden Václava Krejčí Housková v nelehké roli Záviše.

Smetana kladl na pěvce vysoké nároky. „Na konzervatoři jsem dostala od paní profesorky k maturitě árie Záviše. Byla jsem tehdy úplně uškrcená,“ zmínila Krejčí Housková. „Smetana pro nás nižší hlasy psal poměrně problematicky. Je to těžké zvlášť pro zpěváka, který začíná v poloze, která není úplně jednoduchá,“ vysvětlila.

Nejpůsobivější duet mají Roman Hoza jako Vok a Kateřina Kněžíková coby Hedvika. Ta jako jedna z mála mírně rezignuje na pregnantní deklamaci ve prospěch zvučnosti svého sopránu. Dovoluje jí to charakter postavy, která oproti jiným nemusí tolik věcí vysvětlovat mnoha slovy.

Krásná sytá forte i měkká piana se minulý týden vydařila Jarkovi v podání Daniela Matouška. A Hoza se kromě duetu blýskl v procítěné árii, kde vzpomíná na svou dávnou lásku.

Rozpačité byly na premiéře některé sborové scény. Ta, ve které ženy vinšují „dobrý den“, se rozpadla do chaotického mnohohlasu. Celkově ale sboristé podali respektuhodný výkon, navíc povýšený opravdovým pohybovým i hereckým nasazením. I díky nim na jevišti život nechyběl.

Nejzrádnější část Čertovy stěny přichází ve třetím dějství, kde nastávají satanské rejdy a pekelní posluhovači staví titulní stěnu. Ta vychází z novodobé pověsti o impozantním žulovém útvaru na horním toku Vltavy, který se prostřednictvím lidové i umělecké imaginace zhmotnil do podoby ďábelského monumentu.

Divoké je libreto i hudba, nastává všeobecný zmatek a logicky se z toho přenést k dalšímu ději není jednoduché. V Brně to vyřešili tím, že z celé scény udělali tak trochu horečný sen. Světla se dramaticky mění a za velkým oknem kláštera díky digitální projekci roste do abnormálních výšin vodní stěna. Každým okamžikem hrozí, že se virtuální masa vody provalí až na jeviště. Vidíme také obrovské kapry, kterým se v této jihočeské tsunami dle všeho dobře daří.

Sboristé vytvářejí dojem vlnící se hladiny. Hedvika jako by se na nich plavila, když potká Jarka. „Kam spěješ?“ ptá se rytíř, též plující na pomyslném lidském katamaránu. „Voka zachránit,“ odvětí dívka.

Nonsensové řešení skvěle funguje. Plynule a roztomile přechází k happy endu. Když si pak Vok s Hedvikou slibují věčnou lásku, shůry se svěsí socha anděla a něco se na ní hýbe. Kyne jim snad rukou? Nikoliv, to jen blažený kapřík v náručí cheruba žehná všem svou ploutví.

„Byl bych rád, aby diváky hudba a inscenace jakoby objala,“ řekl před premiérou Jiří Heřman. „Aby se s námi zaradovali z jihočeské pověsti, která má v sobě hloubku, pravdu a radost ze života.“ Dle dlouhého potlesku vestoje se to podařilo.