Kanada jako monstrum? To je blbost, nejdete se přeci zúčastnit, líčí Jandač

Nastoupit proti Kanadě je nejvíc. Tím spíš, když má neomezený výběr a může v NHL ukázat, na koho chce. Josef Jandač tuhle výzvu zažil před deseti lety, když vedl jako hlavní trenér Česko na Světovém poháru.

První zápas, rozjezd turnaje a hned největší favorit, největší hvězdy. Teď stejná mise čeká reprezentaci na olympiádě.

Bývalý reprezentační kouč pro Seznam Zprávy líčí, v jakých podmínkách se staví tým v Česku a za mořem. Pro něj to v roce 2016 byla první akce v roli šéfa národního týmu.

Poznáte, když se rozjede. Sype ze sebe hovorové výrazy, proloží je sem tam ostřejším slovem.

Před deseti roky musel připravit plán, že potřebuje porazit aspoň jednoho obra – Kanadu, nebo Ameriku, aby tým postoupil ze skupiny.

Zkusil byste dát svůj pohled, jak pro olympiádu nebo Světový pohár vybírají hráče v Kanadě a v Česku?

Je jedno, kdo bude na druhé straně, jen víte, že půjde o nejlepší hráče na světě. Platilo to v roce 2016 a teď je to podobné. Oni mají úplně jiný rozsah výběru a možností. Ve výsledku mají manažeři a trenéři Kanady možná i složitější práci s nominací. Dovedou poskládat klidně tři týmy a hodně hráčů má parametry hrát velký turnaj. Nakonec se na něj ale nedostanou. Musí najít správnou chemii, ukotvit si posty v systému. Tohle náš problém nebyl. My vybírali hráče se zkušeností z NHL. Chtěli jsme kluky, kteří jsou zvyklí na úzké kluziště a nepodělají se z velkých jmen. Tohle bylo vlastně dost podobné tomu, co vidíme teď.

Vybavuju si, že jsme tenkrát řešili, v jakých problémech český hokej je, protože ubývají obránci v NHL. Ale nebylo tenkrát ještě veselo? Teď tam hrají jen dva Češi stabilně.

No, podle mě teda nebylo.

Vybírali jste po sezoně, kdy v NHL hrálo pravidelně šest obránců. Marek Židlický skončil kariéru, takže jich tedy zbývalo pět. Radko Gudas se zranil, tím pádem byli čtyři. O fous lepší ten stav byl, ne?

Jestli, tak fakt jen lehce. V NHL končil Zbyněk Michálek, ale zkušenosti měl. Stabilními hráči byli jen Roman Polák a Andrej Šustr, protože Radko Gudas se zranil. Jakub Nakládal měl krátkou anabázi v NHL, Michal Jordán ji taky zkusil. Tomáš Kundrátek jel už z Evropy, ale zámoří si taky vyzkoušel. Michal Kempný měl teprve po podpisu smlouvy s Chicagem.

Zato Kanada vybírala z prvních pětek NHL. Na rovinu, dávali jste si v realizačním týmu šanci, že byste ji mohli v prvním zápase na turnaji porazit?

Je to turnaj. Kdo se bojí, sere v síni. (usměje se)

Asi bych se ale té nadupané soupisky leknout uměl.

Jestliže nebruslíte, nesrážíte se, neudržíte puk, neproměníte přesilovku, neubráníte oslabení, nevyhrajete vhazování – nemáte šanci. Tohle jsou základní parametry, na které se zaměřujete a od nichž se všechno odvíjí. Nerozhoduje historie nebo co bylo někde v lize.

Jasně, ale ten rozdíl jste dobře popsal na výběru obrany. Vy berete nejlepší dostupné hráče a stejně cítíte, že proti Kanadě tam rezervy jsou. Vážně před sebou nevidíte, že takový zápas se dá vyhrát jednou v padesáti případech?

Ne. Nemůžete jet na akci s myšlenkou, že něco jedete jen zkusit, zúčastnit se. To je přeci blbost.

Beru, že tohle hráč z trenéra nikdy nemůže cítit. Ani sám v hlavě ale takovou myšlenku nemáte, když vnímáte kolos na druhé straně?

Víte, že tam budou nejlepší hráči na světě. No, a snažíte se najít cestu, jak je porazit.

Takže si hledáte důvod, proč by zrovna ten příští zápas měl být váš?

Ve skupině jsme měli USA, Kanadu a výběr Evropy. Ten měl taky spoustu skvělých hráčů, na druhou stranu, nikdo netušil, jak budou hrát spolu. Dál postupovali první dva, takže ve výsledku víte, že dva zápasy potřebujete vyhrát. K tomu se upínáte. Nakonec rozhodl o našem nepostupu jeden podělanej bod v prodloužení.

Ano, v zápase s výběrem Evropy, který se vytvořil jen pro turnaj a došel do finále. Kdybyste prodloužení vyhráli vy, možná jste postoupili.

Navíc to prodloužení se hrálo tři na tři, v NHL platilo teprve rok. Hráči z Evropy ho vůbec nehráli, neznali ho. Takže Michal Kempný z rohu hodil puk nesmyslně na bránu, oni pak ujeli a Draisaitl dal gól. Dnes by Kempes takovou věc už neudělal. My se připravovali, jak prodloužení tři na tři hrát. Jen je něco jiného, když vám o tom někdo vykládá a když situaci fakt sami zažijete. Chystáte se, na videu ukazujete, že malá šance pro vás znamená velkou šanci na druhé straně. Takže střely s malou šancí dát gól jsou zbytečné, jen soupeř získává velkou šanci jít do brejku. Jen v té rychlosti a únavě rozhoduje kolikrát instinkt. Víte, co si říkám zpětně?

Povídejte.

Kempese jsme tam třeba nemuseli vůbec dávat. Mohli jsme jako trenéři reagovat, že tuhle situaci nezná. Na druhou stranu jsme chtěli dát do hry bruslaře a před deseti lety patřil k těm lepším ve výběru. Mohli jsme hrát se třemi útočníky, ale na to jsme si netroufli.

Ještě se vrátím k bitvě s Kanadou. Má smysl na hráče vysypat všechny možné detaily, co dělají Crosby a spol., nebo je to ve výsledku kontraproduktivní, když takových hráčů je na druhé straně osmnáct?

Něco jiného je, když se chystáte třeba na play off a hráči už za sebou něco mají. Tady jsme byli na začátku sezony, kdy ještě žádný hráč neodehrál ani jeden zápas. My jsme přemýšleli tak, že outsider při takovém formátu má vždycky šanci nachytat favorita. Jiří Fischer (dělal skauta pro tým, pracoval pro Detroit) nám zařídil skvělý servis, věděli jsme o Kanaďanech všechno. Ale i když víte, jak je dobrý Crosby, jak je dobrý Bergeron a jak je dobrý Marchand, najednou tihle tři nastoupí spolu, tak co chcete hráčům říkat? Detaily je spíš zahltíte.

Tak jak se tedy ladí noty na Kanadu?

Zaměřovali jsme se hodně na sebe, že nemůžeme hrát bázlivě a daleko lepší je prohrát se ctí, než být ustrašení.

Nakonec jste prohráli 0:6.

Měli jsme dobrých deset minut, byly šance. Fungovalo to. Dostali jsme gól, kdy nám v brankovišti Stamkos atakoval brankáře. Byli jsme přesvědčení, že by neměl platit, ale Kanaďani si ho uznali, a pak už se to rozjelo. Jeden gól po buly, další po chybě, 0:3 jsme prohrávali po první třetině a už to nešlo chytit.

Tam si trenér uvědomí tu šílenou sílu, která stojí na druhé straně?

Spíš až časem. Když jste v zápase, takhle nepřemýšlíte. Viděl jsem pak dokument, jak skládali tým. Manažeři a skauti vybírali sestavu a bylo zajímavý poslouchat, proč berou konkrétní hráče, a porovnávat to s tím, čemu jsme čelili.

Odkryl dokument něco i vám?

Vlastně potvrdil, jak jdou po nejmenších detailech. V týmu měli třeba zhruba deset středních útočníků. Tehdy se ještě po špatném vhazování hráč z buly vyhazoval. Oni chtěli mít alternativy, navíc tam chtěli hráče, který drží hokejku na buly nalevo i napravo, aby je vůbec nic nelimitovalo.

Což dělá asi největší rozdíl mezi Kanadou a Českem, ne?

Oni vybírají mezi několika špičkovými hráči a jednoho do nominace posune třeba to, že může jít na vhazování na pravé straně. No, a my šli, jak jsem říkal, hlavně po hráčích se zkušeností z NHL. To bylo naše zásadní kritérium. A jestli to byl pravák, nebo levák? To šlo trochu stranou. Když se dívám na letošní výběr Radima Rulíka, mají tam podobné starosti. Ale s jednu malou výhodou.

A to?

Většina týmu jim prošla pod rukama. Vůbec bych nezanedbával, že dost hráčů měli pod sebou na úspěšném mistrovství světa v Praze. Jsou tam vazby, určité dvojice, chemie. Je na co navazovat a opravdu berte jako bonus, že se nemusíte věnovat každému detailu. Tady se bude totiž na detaily nabalovat.

V čem je to tak znát?

Na olympiádě ve Vancouveru (2010), kdy byli taky hráči NHL, jsme měli jeden společný trénink a šlo se hrát. Teď je to podobné, dáte si třeba tři tréninky a začne turnaj, prostě není čas se sehrávat a dlouho něco ladit. Navíc tým dnes má video playbook z mistrovství světa. Pár věcí tam upravíte, máte aplikace, telefony, hráčům dopředu pošlete informace. Tohle taky dnes funguje dobře.

Otázka je, kdo si v aplikaci informace opravdu pečlivě dopředu nastuduje.

Z vlastní zkušenosti vím, že takoví jsou. Není jich moc, ale jsou. (usměje se) Většina se na to aspoň trochu podívá, takže jim něco v hlavě zůstane. A pak samozřejmě máte i kluky, kteří se na to ani nekouknou, nebo ano, ale proteče to jimi zase ven. Ale s tím už taky počítáte.

Po Světovém poháru jste uspořádal pro trenéry seminář v Plzni. Pamatuji si, jak jste na něm ukazoval materiály k zápasům a přinášel detaily typu, kolik gólů padá v NHL zpoza brány. Chtěl jste doma ukázat, kam se ubírá hokej za mořem?

Zpracovali jsme celkově celý turnaj. Vytáhl jsem si od vás, novinářů, Tomáše Vrábela (bývalý redaktor deníku Sport, dnes manažer Litvínova). Pamatujete?

Aby ne.

Nám trenérům do toho pořád nějakým způsobem kecal. Analytika v Česku nijak moc rozjetá ještě nebyla a on měl data a statistiky. Chtěl jsem si ho vyzkoušet, jestli by dovedl udělat výstup z takové akce. Takže jsme si sjednotili pohled, co je pro mě výstup z pásma, co vstup do pásma s pukem. Co je pro mě nebezpečná střela, čemu se vůbec nevěnovat, abychom měli aspoň trochu stejné oči. Zpracoval věci poměrně slušně, takže jsme měli ze Světového poháru data.

Počkejte, ale už tenkrát přeci existovaly různé programy, které se daly zaplatit.

Existovaly, ale byly drahý. Nedostali jsme se na ně. Poradili jsme si nějak tak, jak si Češi dovedou vždycky poradit. Snažili jsme se pak najít i v jiných týmech věci, které oko automaticky nepostřehne. Chtěli jsme doma ukázat, jak se pracuje jinde, na co se zaměřují, co sledují.

Dal byste mi příklad?

Když jsme se připravovali na Kanadu a Ameriku, tak jsme řešili, jakým stylem skládají tým. Kdo ho skládá a proč. Ameriku vedl trenér John Tortorella, který měl rád fyzický styl. Vzali si hodně vysoké a těžké hráče. Kanada stavěla tým do mrštnosti a rychlosti. V útoku bylo hodně centrů. No, a detaily hry byly, že Amerika chodila hodně napadat. Velcí hráči byli agresivní, byl to jeden souboj za druhým. Ale neměli puk. Kanada přijala ránu, ale hrála s pukem, pořád ho měla. Tam jsme pak získali detaily, jakým stylem konkrétní hráč souboj řeší, jak třeba získávají kotouče. Měli jsme signály po buly od soupeře, rozpracované silné stránky hráčů.

Co jste tímhle vystoupením tenkrát tedy zamýšlel?

Trenér národního týmu by se měl podělit s poznatky, kam se světový hokej ubírá. Já měl štěstí na takovém turnaji pracovat. Bral jsem jako povinnost to poslat dál. Připravoval jsem se na přednášku v Plzni dlouho, chtěl jsem tam ukázat i technické detaily typu, že na střídačkách byly obrazovky v podlaze, jak jsou uspořádané kabiny. Co se dalo, jsme fotili, natáčeli a pak to předali do Česka. Byl jste tam celou dobu?

Ano, v zadní řadě, abyste mě nevyvolal.

Jak to působilo?

Dobře. I mě to tehdy posunulo, když jsem slyšel věci z praxe.

Na tu dobu to určitou kvalitu mělo. Musím se pochválit. (usměje se)

Jak postupně končila generace Tomáše Plekance, z top hráčů zůstávali vlastně jen Jakub Voráček, David Krejčí s Tomášem Hertlem a David Pastrňák se jím teprve stával, chyběly výsledky. Prostředí českého hokeje nebylo v té atmosféře na některé vaše věci úplně připravené. Vidíte to stejně?

Třeba jsme byli pranýřovaní, že máme realizační tým strašně velikej a nemůžeme se vejít ani do autobusu.

A už vám chyběla na střídačce jen žirafa, to byla legendární výtka od budoucího manažera reprezentace Petra Nedvěda.

Jo, měli jsme čtyři trenéry. Kanada s Amerikou měly klidně osm trenérů, sakra! Oni právě dělali ten podpůrný tým, starali se o data. My měli jako skauta Jiřího Fischera, který nám sledoval hráče a měl naprosto dokonalý přehled. Kanada, když jela pak na olympiádu v roce 2018, kde vůbec nebyli hráči NHL, měla patnáct skautů. Patnáct!

Když použiju větu o žirafě, dnes hokej potřebuje už celou zoo kolem sebe?

Je to tak. Tehdy videotrenéra Denise Havla bombardoval asistent Jarda Špaček kvůli oslabení, další trenér Venca Prospal chtěl přesilovky, Jirka Kalous pak stříhat věci ze hry soupeře. Každý jsme Denisovi dávali pokyny, co chceme. Byl na všechno sám. Vedle nás měli kabinu Rusáci a byli tam čtyři videotrenéři, měli pak další tři poskoky, kteří jim nosili notebooky. Na krátkodobém turnaji potřebujete zpracovat velké množství informací, abyste tu nejpodstatnější část dali hráčům. No, a my dostávali čočku, že tam máme Ručinského ještě jako manažera, Fischera jako skauta a dokonce i trenéra gólmanů.

Štvalo to hodně, když jste viděl, že norma je zkrátka jinde?

Přišlo mi to úplně ujetý, zpátečnický. Řeknu to na rovinu, dostávali jsme za tohle nálož od lidí, kteří absolutně nebyli znalí věci. Dnes už vidíme velké realizační týmy, což je dobře. Zrovna Lojza Hadamczik to třeba kritizoval a dnes na svazu podepisuje smlouvy se dvěma videotrenéry, další se povolá na turnaj ještě externě. Musí tam být, ale v porovnání s ostatními týmy je to pořád málo. Všechno se rozsekává na nejmenší detaily, vždyť i Radim (Rulík) si Plekyho (Plekance) bral nejdřív hlavně na buly, aby řešil maličkosti u vhazování. To se ani nebavíme, jak je dnes rozebraný fotbal.

Štáb trenérů se klidně skládá jen ze specialistů na útočné standardní situace, několik typů kondičních trenérů, fyzioterapeuti, chápu, kam míříte.

Dnes realizační týmy jezdí na zápasy vlastním autobusem, který je plný. Tím pádem vidím, že už i já začínal v pravěku, když nikdo takový nebyl potřeba. Přede mnou byli Hlinka, Augusta, Martinec, kteří museli mít práci ještě úplně jinak založenou. Zažili i dobu, kdy se třeba vůbec neřešilo video.

Jejich trénování bylo hodně o pocitu, zkušenostech?

Bylo úplně jiný. Všechno se postupně vyvíjí a vy na to buď reagujete, nebo ne. Musíte mít jen pořád cit pro jednu důležitou věc. Hráči nějak vnímají hru, vy jim musíte naservírovat jen to, co je pro ně maximálně čitelné a jednoduché. Z vašich informací, které máte, jim předáte třeba jen deset procent. Pokud hráče přetavíte, je v háji. Potřebujete i cit, jaké informace hráči a týmu předat, aby pro ně měly hodnotu a mohli se rozvíjet.