Na Česko se řítí hokejový kolos. Kanadské hvězdy si přijely pro zlato

/Od zvláštního zpravodaje v Itálii/

Tenhle je nejlepší, další nejrychlejší, třetí rozený vítěz, čtvrtý… Co když je nejlepší on?

Takhle byste mohli procházet olympijskou soupisku Kanady jméno po jménu. Sidney Crosby, Connor McDavid, Nathan MacKinnon, vyberete si.

Výjimečnost pojmu „Hockey Canada“ je cítit na každém kroku. Do Itálie dorazila zhruba padesátka novinářů, kteří nepřijeli referovat o krasobruslení nebo lyžování. Jsou tu kvůli hokeji. Domů posílají každý detail, co se kolem týmu šustne.

„Působí to na mě, jako by mi bylo zase šestnáct,“ říká útočník MacKinnon. „Jsme teď starší, ale najednou si všichni tak trochu hledají zase svoje místo,“ popisuje, jak si tým hvězd sedá k sobě.

Zatímco jinde počítají každého člověka, který se může připojit k realizačnímu týmu, Kanada personál neřeší. V trenérském štábu najdete osm lidí. Oficiálně se navíc uvádí jen šéf analytického týmu a hlavní videokouč. Za nimi je schovaná ještě početná sestava přímo u mužstva a na „home office“. O hráče se stará čtrnáctičlenná skupina kustodů, lékařů, masérů a různých dalších specializovaných pozic. Osm lidí funguje v managementu.

Česká reprezentace není ani na polovině těchto čísel.

Všechno se u hokejové velmoci točí kolem jednoho jediného cíle. „Když reprezentujete Kanadu, jdete vyhrát zlato. Ne se jenom účastnit,“ výstižně to shrnul v dokumentu o národním týmu reprezentační trenér Jon Cooper.

Vždycky to tak bylo. Tohle je Kanada, jde vyhrát. Dřív zněly podobné věci víc nafoukaně než dnes. Hokejový titán ostatní přehlížel. V roce 1972 se hrál například Summit Series mezi Kanadou a Sovětským svazem. Reportér listu The Globe and Mail Dick Beddoes pronesl, že pokud tým ze Severní Ameriky ztratí v sérii na osm zápasů jeden jediný, sní klobouk.

Stačilo první utkání a měl ho na talíři, Kanada hned první bitvu ztratila. On pak už vždycky poslouchal narážky na svoji předpověď. Hráči na ledě se chovali podobně, než pochopili, že ostatní nepokleknou jen kvůli historii a slávě.

„Ostatní vždycky chtějí vidět, jak selžeme. Milují, když nás porazí,“ říká na téma mezinárodních zápasů nejlepší hokejista historie Wayne Gretzky. „Možná vám řeknou něco jiného, ale věřte mi. Když jste na ledě, přesně tohle říkají,“ má pořád v hlavě zápasy za Kanadu.

Třeba ten, kdy v roce 1998 měla jeho země jasně vyhrát olympijské zlato. Poprvé přijeli na olympiádu hráči NHL v čele s Gretzkym. Favorit prohrál v semifinále po nájezdech s Českem.

Když na tohle přišla řeč v Miláně, brankář Logan Thompson téma historie s nadhledem zavřel: „Tenkrát mi byl rok. Takže se nebojte, nepamatuju si to.“

Kanada se od Nagana posunula. Tři ze čtyř dalších olympiád vyhrála. Změnila i rétoriku, dnes by si žádný novinář nedovolil vystřelit prognózu s pojídáním šatníku. Hráči se naučili vnímat sílu ostatních zemí v NHL. Může za to i proměna hokejové mapy – v časech naganské olympiády hrálo slavnou ligu 62 procent Kanaďanů, dnes 42 procent.

Platí to, co vždycky: Cílem je zlato.

„Když hrajete za Team Canada, postupně se během let naučíte tlak vnímat a přijímat,“ přikývne po tréninku kapitán Sidney Crosby.

Jezdil na olympiády předtím, než NHL hráče na akci přestala posílat. Má zlata z Vancouveru (2010) a Soči (2014). „Postupně přijdete na to, že tlak je součástí hry. Očekávání a zodpovědnost s hokejem souvisí,“ pokračuje.

Dlouho platil za nejlepšího hráče planety. Ve 38 letech už jím asi není, i když záleží na vkusu. Víc sem sedí spíš slovo nejrespektovanější.

Podle expertů trůn drží Connor McDavid. Ve velkou hvězdu roste teenager Macklin Celebrini. Nathan MacKinnon je korunním princem NHL za McDavidem, Brad Marchand jeden z nejprotivnějších hráčů ligy, Cale Makar nejlepší obránce.

Asi nejde říct, jestli má teď Kanada nejsilnější tým v historii. Na Kanadském poháru 1976 vytasila 18 budoucích členů Síně slávy. V roce 1987 jich bylo 12 a spolu váleli Mario Lemieux a Wayne Gretzky. Současný tým v Miláně se legendárním souborům minimálně blíží.

Až se na něj podívá někdo s odstupem 30 let, budou se o jednotlivých členech sestavy pět ódy. Záleží jen, jak se Kanada popere s tím, že musí být nejlepší.

„Jo, rozumíme tomu. Máme vysoká očekávání sami od sebe. Funguje to tak, že nemá smysl přemýšlet moc dopředu, jen se koncentrujete na nejbližší zápas,“ nabízí svůj recept Crosby. Dvakrát mu už vyšel.

Další věta zní jako ta nejobyčejnější fráze. Na druhou stranu by mohla být ale na první stránce kuchařky pro všechny vítěze: „Jdete na led a děláte všechno, abyste vyhráli. Nic víc.“

Sice to zní až příliš prostě, na druhou stranu to vystihuje změnu Kanady. Nevyřvává, že by si jela odpočinout a bavit se. Omezí se na vítězství v příštím zápase.

Když hráče zkusíte opatrně navést, jestli do Evropy nepřijeli aspoň na malou party, nechytnou se. A ne, nemají Crosbyho s vyčítavým pohledem za zády.

„Na jednu stranu si chcete užít, že jste na olympiádě,“ přikývne MacKinnon. „Ale zároveň vím, že to nejde. Nemůžu, já tady nejsem proto, abych si něco užíval.“

Přitom je na své první olympiádě. Na akci, která má daleko větší přesah než NHL. Splnil si sen. „Ano, to sedí, splnil,“ kývne s lehkým úsměvem. Ale prý to nejsou jen slova pro novináře: „Fakt ne. Nejde chodit na deset sportů denně a pak ještě na večeři do Milána. Bylo by to hezké, ale nejde to.“

Aby bylo jasno, jak svoji roli v Itálii vnímá, ještě doplní: „Já si tady užiju hlavně to, že mě baví hrát hokej. Na dovolenou jezdím každé léto.“

Kanada na turnaji může prohrát, byť se to nedá kromě zápasu s USA moc čekat. Ale určitě neztratí zápas proto, že by se dostavila nafoukaná. Tady se generace kolem Crosbyho a Marchanda poučila. MacKinnon a McDavid v tom pokračují. Budou se snažit, aby podobné vidění v sobě vybudoval Celebrini.

Soubor hvězd má na povel vystudovaný právník Jon Cooper, který nikdy hokej nehrál na profesionální úrovni. V Kanadě to není nejmenší problém, nikdo mu nepředhazuje, že je teoretik. Dvakrát vyhrál Stanley Cup s Tampou a celkově s ní byl čtyřikrát ve finále.

Když o něm hráči mluví, tak říkají, že jim ani nepřipomíná trenéra v nějakých klasických stereotypech. Spíš má přístup jako CEO – tedy jako výkonný ředitel, který umí lidi pod sebou správně motivovat, aby přijali svoje úkoly a plnili je.

Ve zmíněném dokumentu pak definoval práci u kanadské reprezentace. Proč nejde žít jen z odkazu a slávy.

„Když postavili Ferrari, přestali ho vyrábět, nebo ho dál zdokonalovali?“ zeptal se Jon Cooper. „No a přesně to je náš úkol – zlepšovat Ferrari.“