Jak jsem vyhrál válku. Pořadatel koncertu Rolling Stones vzpomíná na svůj klub

Babička mu říkala, aby se stavěl proti větru. A tak se tím Lubomír Schmidtmajer řídil. Na pražském Žižkově, kde absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu a později tam určoval dramaturgii nejprve proslulého Junior klubu Na Chmelnici a pak Paláce Akropolis, hodně foukalo.

Ve chmelnické desetileté éře to počínaje rokem 1980 byly ideologické vichry komunistické nomenklatury. Schmidtmajera při plánování klubového programu nutily ke kreativním konspiracím. V polistopadovém kapitalistickém období se průvan honil bankovním účtem Paláce Akropolis, respektive Žižkovské hudební a divadelní agentury, jíž patřil. Tvořilo ji několik rockových hudebníků a jeden režisér. Schmidtmajer na to vzpomíná v knize Každý má svou Akropoli, kterou nedávno vydalo nakladatelství Tibor Stuchlík Publishing. Napsal ji ke 30. výročí pražské scény, dnes významné v celoevropském měřítku. Její chod Schmidtmajer spoluurčoval dvě desítky let.

Původně byla plánována jako stálá scéna skupiny Pražská pětka, do níž patřily Divadlo Sklep, Recitační skupina Vpřed, Baletní jednotka Křeč, výtvarné divadlo Kolotoč a pantomimická skupina Mimoza. Prvním uměleckým šéfem Akropole měl být filmový režisér Tomáš Vorel, který už v roce 1988 uvedl do kin generační povídkový snímek Pražská 5. Jenže režírovat film je něco jiného než řídit divadelní scénu v rekonstrukci. Vorel to na konci roku 1995 vzdal. Později k tomu poznamenal: „Nezvládl jsem to. Nikdo jsme to nezvládali. Byli jsme umělci a opilci.“

Žižkovská hudební a divadelní agentura si na rekonstrukci komunistickou érou zdevastovaného Paláce Akropolis vzala u České spořitelny úvěr, který nikdy nemohla splatit. Pohledávky podle dobové zprávy v MF Dnes dosáhly 116 milionů korun. Takové půjčky „k nezaplacení“ počátek 90. let charakterizovaly. Stejně jako ezoterika či vědmy. Jednu z nich tehdy do Akropole přivedl někdejší ředitel nadace Pražská pětka Tomáš Klíma. „Měl dojem, že se věci v agentuře nehýbou správným směrem a je potřeba, aby někdo udělal revizi proudění různých energií v baráku,“ vzpomíná Schmidtmajer.

Ten přišel na základě nabídky do problematického projektu Paláce Akropolis jako šéf divadla v roce 1995 s úkolem klub rozjet. Když žižkovská divadelní a hudební scéna v únoru 1996 zahajovala činnost, měla na kontě pouze 3500 korun. „A to byl skutečně ekonomický underground,“ připomněl Schmidtmajer před 20 lety v publikaci Palác Akropolis – Rozhovory, kde o budování a prvním desetiletí existence klubu hovořilo jeho sedm hlavních protagonistů. Mezi nimi umělec František Skála, který navrhl interiéry divadla a přilehlé restaurace i fasádu šestipatrového prvorepublikového paláce, v němž jsou kromě suterénního divadla byty a kanceláře.

Je to jedna z nejunikátnějších polistopadových interiérových realizací v české architektuře, která postupně a zčásti za klubového provozu vznikala dlouho. Podle Skály měla atmosféra divadelního sálu působit dojmem blíže neurčeného podivného historického slohu, odkazujícího ke všem možným kulturám.

„Vnímal jsem tehdy Františkovu práci v Akropoli jako jakousi českou odpověď na Antonia Gaudího,“ vzpomíná v aktuální knize Schmidtmajer s odkazem na katalánského architekta, tvůrce organických forem známého především coby autora nekonečné stavby katedrály Sagrada Família v Barceloně.

Skála pro Palác Akropolis zvolil umělecky nekompromisní pojetí. Trval na „živých omítkách“ a materiálové a řemeslné úrovni. Schmidtmajer líčí třeba čtyřměsíční práci na oplechování sloupů v baru, při níž bylo použito 23 tisíc hřebíčků.

Program žižkovské scény Schmidtmajer v polovině 90. let rozjel, aby po začátku nového milénia odešel z Akropole vyčerpaný mimo jiné pletichami a neustálými spory uvnitř agentury. Klub opustil s jednoznačným přesvědčením, že už o něm nikdy nechce slyšet. Jenže po pěti letech se do Akropole vrátil a spolu s novým majitelem budovy, podnikatelem a pražským politikem Pavlem Hurdou z ODS, scénu Paláce Akropolis zachránil před krachem. „Snad milion lidí mluvil o tom, jak by se problémy Akropole měly vyřešit, ale jediný Hurda je skutečně vyřešil,“ píše Schmidtmajer.

Hurda, který řekl, že si za mnoho milionů pořídil problémy s nezávislou kulturou, byl rozhodnut, že pokud Schmidtmajer jeho nabídku k návratu do Akropole odmítne, klub zavře. Tehdy dosahoval „ekonomický underground“ do ještě hlubšího podzemí. Schmidtmajer líčí, že při jeho druhém příchodu do Akropole roku 2006 nebylo na účtu společnosti skoro nic, k tomu našel neproplacené faktury za několik milionů a zaměstnanci už tři měsíce nedostali výplatu.

Hurda zadlužený dům i s divadlem koupil od Prahy 3, jež převzala pohledávky Žižkovské hudební a divadelní agentury. Hurdovo zadání pro Schmidtmajera bylo prý „jednoduché“: udržet divadlo v provozu, zastavit zadlužování a narovnat vztahy pokřivené dluhy.

Splněno včetně dokončení interiérů podle Skálových návrhů – až na nerealizovatelné mohutné akvárium se žraloky do divadelního vestibulu, o které se měla starat pražská zoo – bylo mnohem dřív, než roku 2020 Schmidtmajer odešel do penze. V ní pak dva roky digitalizoval archiv Akropole. Když Hurda jeho archivářskou práci viděl, navrhl mu, aby o svém působení v Akropoli napsal knihu. Zhruba její třetina tak vychází z archivů a je čistě vizuální – obsahuje výběr z plakátů a propagačních materiálů žižkovského divadla.

Hlavní část výpravné publikace ale tvoří Schmidtmajerovy vzpomínky. Z poloviny jsou věnovány lidem, které poznal už díky své práci dramaturga Junior klubu Na Chmelnici. Jako například publicistu Jiřího Černého, hudebníky Milana Hlavsu, Vladimíra Mišíka či Michala Ambrože, divadelníky Arnošta Goldflama nebo Petra Oslzlého, disidenta Václava Havla, výtvarníky Karla Halouna či Josku Skalníka. Tito lidé blízcí Schmidtmajerovi mají v knize samostatné kapitoly uvedené svými jmény.

Schmidtmajerovy vzpomínky nejsou striktně osobní. Hlavní „postavou“ je tu Palác Akropolis, respektive Junior klub Na Chmelnici, který po polovině devadesátých let s Akropolí splynul a pod jeho hlavičkou tu běžela část programu.

I tak se sedmdesátiletý autor nevyhýbá třeba rodinné historii. Například tomu, že jeho děda, stavitel elektráren, byl komunisty na hodinu vyhozen z práce za „pobuřující řeči v kanceláři“ a odsouzen na 14 měsíců „natvrdo“. Schmidtmajerův otec ještě jako nezletilý zase strávil rok na šachtě v Jáchymově za podíl na vydávání školního časopisu.

Taková fakta vysvětlují, na které straně barikády a proč se Lubomír Schmidtmajer ocitl. Nejprve za normalizace v takzvané šedé zóně, z níž mohl kdykoliv spadnout do kulturního undergroundu vyobcovaného z oficiální společnosti poslušných. Po revoluci to pak byla kvalifikace k postupu do vyšších pater.

V čase mezi působením v Junior klubu a pak v Akropoli se kromě producentských a dramaturgických činností Schmidtmajer stal na dva roky privátním tajemníkem Václava Havla a po celé jeho prezidentské období také konzultantem Rady Pražského hradu.

Především byl ale hlavním organizátorem vystoupení britské kapely Rolling Stones v srpnu 1990 na pražském Strahově. Toho roku na jaře, ještě v kanceláři Junior klubu Na Chmelnici, zazvonil telefon. Volal prezidentův hradní tajemník Vladimír Hanzel, že Václavu Havlovi přišel fax od Micka Jaggera. Zpěvák Rolling Stones psal, že by jeho skupina chtěla změny v Československu podpořit koncertem. Hanzel se Schmidtmajera zeptal, zda „jde do toho“. Ovšem s tím, že by do koncertu neměl být úřad prezidenta nijak zatažen. „Což jsem si přeložil tak, že vznikne-li nějaký dluh, tak je, milý kamaráde, tvůj,“ píše Schmidtmajer.

Družstvo Mars, které toho roku spoluzaložil, obrovskou akci zvládlo organizačně i finančně – výtěžek podpořil čtyřmi miliony Výbor dobré vůle Olgy Havlové. Ostatně Schmidtmajer se na uspořádání koncertu Rolling Stones na Strahově připravoval už za socialismu, i když z recese. Tehdy taková akce byla nemyslitelná, protože jediný, kdo mohl přivážet zahraniční umělce, byla státem kontrolovaná umělecká agentura Pragokoncert.

„Říkal jsem přátelům, že když má Pragokoncert destruktivní monopol a současně oficiálně tvrdí, že zprostředkuje vše, co lidi skutečně zajímá, tak že si u něj mohu objednat třeba koncert Rolling Stones,“ píše Schmidtmajer. A také to udělal. Nechtěl ale dát Pragokoncertu šanci, aby ho „odpálkoval“, protože za objednávkou nic nebude. Dal si práci a připravil veškeré podklady pro realizaci koncertu. „Projekt řešil distribuci vstupenek, stavby, dopravu, pořadatelskou službu, bezpečnost diváků a tak dále. Vycházel jsem při tom ze všech možných druhů plánů pro celostátní spartakiádu,“ líčí.

Svazek materiálů zaslal do agentury, ta mu ale nikdy neodpověděla. Ozvala se teprve, když Rolling Stones na Strahově skutečně dohráli, aby podle Schmidtmajerových slov rozpoutala dezinformační kampaň a obvinila organizátory ze zpronevěry výnosů z koncertu.

Symbolický koncert definitivně potvrdil změnu režimu. Místo spartakiádních cvičenek poskakujících na píseň Michala Davida Poupata hřměla na Strahově jedna z největších světových rockových show. Trvalo osm let, než pak David napsal a zahrál píseň zlatým hokejistům po jejich návratu z Nagana – od té chvíle začala listopadová revoluce pomalu požírat vlastní děti.

Lubomír Schmidtmajer se ale sežrat nedal. Akropole dodnes udržela pozice pro alternativní kulturu, což je skoro unikátní v kontextu krachu mnoha klubů, které po revoluci vznikly. „Po letech bolševických ústrků vůči různým hudebníkům a hudebním směrům jsem měl pocit, že je čas jejich tvorbě dát prostor a postavení, které jim v české kultuře od nepaměti náleží,“ líčí v knize svou vizi, kterou neopouštěl.

Jako kdyby to byla odpověď jednomu z příslušníků ozbrojených dělnických Lidových milicí, jenž roku 1969 rozháněl demonstrace k prvnímu výročí sovětské okupace Československa a Schmidtmajer s ním o tom později mluvil. Milicionář tvrdil, že tam byl mimo jiné proto, aby v rádiu nehráli bigbít, ale víc jeho oblíbené dechovky. Tehdejší protesty byly sice potlačeny a nastala dvacetiletá komunistická normalizace, ale bigbít nakonec tuhle kulturní válku s „dechovkou“ stejně vyhrál. I díky Lubomíru Schmidtmajerovi a Paláci Akropolis.