Brno za den: Vycpaný krokodýl, protiatomový kryt i socha, na niž se kouká zespoda

Máte jeden den na to, abyste v Brně viděli to nejdůležitější, co dělá město městem – ale nechcete nebo nemůžete si objednávat dlouho dopředu návštěvu vily Tugendhat nebo jiné typické památky. Kudy jít a co rozhodně neminout, abyste mohli říct, že v Brně je blaze?

Vaše cesta začíná na hlavním vlakovém nádraží, odtud se vydáte po šalinových kolejích směrem nahoru po Masarykově ulici. Ale jen kousek. První odbočka vlevo totiž míří ke kapucínské hrobce, vašemu prvnímu zastavení. V podzemí kláštera odpočívá na dvě stovky mumifikovaných těl, neprošly ale klasickým balzamováním - „scvrkla se“ jen působením suchého vzduchu a průvanu.

Kromě mnichů tady odpočívají i věhlasné brněnské osobnosti, mezi nimi i František Trenk, velitel pandurů. Jeho osud byl spletitý: velel jednotkám za Marie Terezie, vynikal impulzivitou a dravostí a plenil nepřátelské tábory s takovou vervou, že si kromě značného majetku, kterým obohacoval své sídlo v Kalábrii, vysloužil i zásadní velitelskou důtku.

V bitvě u Žďáru raboval pruské ležení a zcela pohroužen do touhy ukořistit co nejvíc zapomněl, že bitva ještě neskončila. Zmeškal její hlavní část a Rakušané i kvůli němu prohráli. Jeho mužstvo už si v té době také stěžovalo na jeho necitlivý přístup, o znásilněních, kterých se dopustil ve vsích zasažených válkou, nemluvě.

Soud ve Vídni ho odsoudil k smrti, baron Trenck na jeho vykonání čekal na nedalekém Špilberku. Zasáhla Marie Terezie a její oblíbenec dostal doživotí. Jenomže i když se o něj v žaláři na Špilberku starali jako o váženou návštěvu, začala se ozývat stará zranění i vliv vězení. Z Trencka se stal kajícník, který litoval svých činů, odkázal zbylé jmění bratrům kapucínům a právě v jejich hrobce, původně bez rakve a na holou zem, byl po smrti v roce 1749 pohřben.

Pár kroků od hrobky leží jedno z nejmalebnějších náměstí ve městě. Už od třináctého století se tady konají trhy, v létě farmářské, před Vánoci adventní. Na spodní straně náměstí stojí divadlo Reduta, z jehož okna vznikla v roce 1841 jedna z pravděpodobně nejstarších reportážních fotografií na světě, která ukazuje ruch na tržišti.

Dnes před Redutou stojí trochu legrační, ale krásná bronzová socha Wolfganga Amadea Mozarta, který tu jako malý koncertoval. Vytvořil ji Kurt Gebauer a Mozarta ztvárňuje coby malého chlapce s dospělou tváří a jedním andělským křídlem.

Uprostřed náměstí najdete kašnu Parnas a pod kamennou dlažbou podzemí. Je přístupné a vchází se do něj přes pokladnu, kterou budete mít přímo před sebou na protilehlé straně náměstí, pokud si stoupnete zády k Mozartovi. Zhruba hodinová prohlídka vede až osm metrů pod povrchem a potkáte na ní alchymistickou laboratoř, dobovou krčmu i výstavu složenou z předmětů útrpného práva. Pozor, v pondělí mají zavřeno.

Skrz podloubí u městské tržnice projdete přes radniční náměstíčko kolem staré studny dolů do průchodu Starou radnicí. Právě tady na vás bude ze stropu koukat jeden z nejzásadnějších brněnských highlightů - místní drak, tedy krokodýl.

Není to ale ledajaký krokodýl, jeho stáří je úctyhodné, i když prameny se v přesné dataci rozcházejí. Ty méně věrohodné tvrdí, že žil v řece Svratce už před třemi sty lety. Jiné, že ho v roce 1608 Brnu daroval markrabě Matyáš. Ale v městských archivech se dochovaly účty o tom, že vycpanina byla o půl století dřív odčervovaná, takže je s Brňany pravděpodobně ještě déle.

Vedle na stěně je další brněnská relikvie, dřevěné kolo. To podle pověsti dopravil do Brna kolářský mistr Georg Brick z více než padesát kilometrů vzdálené Lednice, když ho za jediný den vyrobil a dokutálel. Inu, sázka je sázka a těch dvanáct tolarů jistě stálo za to.

Když už jste u krokodýla a kola, na vstup na věž Staré radnice to máte jen pár kroků přes Turistické a informační centrum. Vede na ni 173 schodů a je z ní nádherný kruhový výhled na celé město i na přilehlé střechy domů. I Brňákům, kteří město znají, nabízí výhled úplně novou perspektivu.

Zajímavá je věž i zvenku – nad portálem postavil Antonín Pilgrim pět kamenných věžiček, z nichž ta prostřední je nakřivo. Podle pověsti se to stalo proto, že mu radní odmítali zaplatit částku, na které se dohodli. A protože to bylo krátce před dokončením, rozhodl se Pilgrim, že navždy připomene nerovné jednání radních právě tím, že poslední věžičku, jež ještě nebyla hotová, postaví pokřivenou.

Od radnice vás čeká asi kilometr pěšky na Husovu ulici. Tady se zase zanoříte do podzemí, pod Špilberkem totiž zpřístupnili atomový kryt. V bunkru, odolném proti zbraním hromadného ničení, se mohlo naráz skrývat až pět set osob po dobu tří dnů.

Až do roku 1993 jej spravovala armáda a byl přísně tajný. Celková délka chodeb včetně nouzových východů dosahuje téměř 600 metrů, nejdelší střední štola zasahuje pod špilberský kopec od úrovně Husovy ulice do vzdálenosti 126 metrů a skrýš má 65 místností na patnácti stech metrech čtverečních. Na konci nejdelší chodby byl zřízen vodní rezervoár o objemu 50 kubíků. Dnes se tady konají výstavy a dokonce i firemní akce. Celý kryt je průchozí a jeho „proběhnutí“ vám nezabere víc než tři čtvrtě hodiny.

Z krytu se vydejte Pellicovou ulicí, která vede pod Špilberkem a je plná historicky cenných secesních, kubistických i funkcionalistických domů, až pod Žlutý kopec, kde město nově zpřístupnilo další kus brněnského podzemí, vodojemy.

Pocházejí z devatenáctého století, kdy se Brno začalo rychle rozvíjet a bylo jasné, že bude třeba vybudovat pořádný vodovod. Ten Pisárecký tady přečerpával a uchovával vodu ve dvou cihlových a jednom betonovém vodojemu. Dnes se zde konají nejenom tradiční prohlídky, ale pořádají se tu i koncerty s charakteristickou akustikou nebo různé světelné show.

Hrad Špilberk nesmí chybět a od vodojemů je jen co by kamenem dohodil, na protilehlém kopci zpátky kolem ústí Pellicovy ulice. Pevnost založená Přemyslem Otakarem II. v druhé polovině třináctého století nebyla nikdy dobyta. Nejslavnější dobývání se samozřejmě odehrálo v době třicetileté války a váže se k němu ona slavná pověst o tom, proč se v katedrále Petra a Pavla zvoní poledne už v jedenáct hodin.

Když v roce 1645 švédské vojsko už třináct měsíců obléhalo Brno, švédský generál Torstenson prý prohlásil, že odtáhne, pokud město nedobude do poledne 15. srpna. Když už se schylovalo k rozhodujícímu boji a nepřítel hrozil prolomením hradeb, nařídil velitel obrany Raduit de Souches zvoníkovi v katedrále svatého Petra a Pavla, aby zazvonil poledne už v jedenáct dopoledne. Švédská vojska, nemaje kapesní hodinky, si podle domluvy myslela, že je dvanáct, boj ukončila a stáhla se od města. Brno tak zůstalo jediným nedobytým městem na Moravě.

Špilberk sloužil i jako vězení – oklikou se tak vracíme k mumii barona Trencka, který tu byl vězněn. Ale nebyl sám, pobýval tu i slavný lotr Babinský nebo básník Silvio Pellico, který špilberské kasematy skrze sbírku Moje vězení proslavil po celém světě. Už víte, odkud ulice Pellicova, kterou jste sem došli, získala své jméno? Z kasemat se projděte přilehlým lesoparkem, cestičky směrem k městu vás spolehlivě vyvedou zpět na Husovu ulici. A odtud do katedrály Petra a Pavla, zvané Petrov.

Můžete si projít nádhernou novogotickou katedrálu, která zdobí rubovou stranu desetikorunové mince, obdivovat okenní vitráže i bohatě zdobený kostel, ale největší zážitek budete mít pravděpodobně z výstupu na zvonici, hlavně pokud se vám nad hlavami rozezní zvony, které se ozývají každou čtvrthodinu. Je jich celkem pět a ano, jsou to ty, co zvoní poledne už v jedenáct. Nejstarší na severní věži pochází z roku 1649, ale už byl dvakrát přelitý.

Věže jsou vysoké 84 metrů a nahoru vede dřevěné schodiště, ze kterého se trochu točí hlava. Obě věže pak spojuje dřevěná lávka, vyklonit se dá i na balkonech po obou stranách – zatímco na tom směrem do města je k vidění Brno jako na dlani, ten z jižní věže nabízí trochu neutěšený výhled na nádraží, jižní centrum a v dálce na Pálavu.

A odtud se můžete vydat na Moravské náměstí k bronzové jezdecké soše Jošta, kterému tady přezdívají žirafa. Vytvořil ho Jaroslav Róna a Brňané přišli po jeho instalaci na to, že nejlepší pohled (a fotografie) je přímo z koňského mezinoží směrem k jeho čumáku.

Zpátky na nádraží je to po kolejích šaliny přes náměstí Svobody. Na něm stojí slavný brněnský orloj sochaře Rujbra, z něhož padají skleněné kuličky a ze kterého sice nikdo neumí odečíst čas, ale Brňané ho milují i nenávidí. Podobně jako pohled na Joštova koně zespodu jim totiž připomíná pánské přirození. Hlavně na Silvestra, kdy dostává na ochranu proti rachejtlím obří měkký „prezervativ“.