Článek
Nevynikají závratnou výškou a na rakouské poměry nejsou ani příliš mohutné. Alpy nad Kitzbühelem se docela podobají Nízkým a Vysokým Tatrám. Za prvé nádhernou přírodou a za druhé širokou škálou způsobů, jak si pobyt ve velehorách bezvadně užít.
Bombastické atrakce jsou zejména v Triaském parku (Triassic Park) v Chiemgauských Alpách. Vévodí jim čtyřkilometrová stezka s modely dinosaurů v životní velikosti. Vyhřívají se skoro 1700 metrů nad mořem na nefalšované pláži, nejvýše položené v rakouských velehorách.
Do dobrodružného povyražení patří také krápníková jeskyně, vodopád, skutečné zkameněliny vyprávějící o dějinách Země a dvě vyhlídkové plošiny nad obrovskou roklí.
Pravověrného fanouška české filmové školy nejvíc chytí za srdce kluci, kteří se projíždějí po jezírku na vorech. Společnost jim dělá prehistorická nestvůra. Pod horou Steinplatte tak ožívá Cesta do pravěku od režiséra Karla Zemana. Rakouští kreativci se tady opravdu vyřádili.
Rozhodně to však není jediný důvod, proč sem vyrazit za horskou turistikou. Ostatně k výšlapům nás ponoukal i majitel penzionu ve vesničce Sankt Jakob in Haus, ve kterém jsme se ubytovali, což nás pro tři vyšlo asi na tři tisíce korun na noc. Na stěně ložnice byly namalované ostré vrcholy a pod nimi nápis Berg ruft (Hora volá). Přivítací tabuli se srdcem a slovy Herzlich wilkommen (Srdečně vítejte) doplňovala figurka vandrovníka s báglem na zádech.
Retenční nádrže jsou jak mořská oka
Steinplatte, jeden z nejúchvatnějších vrcholů na pomezí Tyrolska a Salcburska, sahá do nadmořské výšky 1869 metrů. A prostředí je tu opravdu krásné. Na samém vrcholu hory jsem si díky bílým skaliskům připadal jak v chorvatském Velebitu, kde se natáčely scény s Vinnetouem.
V létě jezdí nahoru pouze lanovka po jižním úbočí hory. V zimě však stoupá ke Steinplatte sedm lanovek, pod nimiž se rozkládají rozlehlé modré a červené sjezdovky. Díky nim v Triaském parku, který místo v létě ozvláštňuje, nechybí vodní plochy.
Mají podobu tří retenčních nádrží, v zimě využívaných na výrobu technického sněhu. Vypadají jako horská oka a z jedné z nich se za zvuků dramatické hudby vynořuje a poté zase potápí zpět vodní příšera. Něco jako Lochneska.
O něco menší než zmíněné nádrže jsou čtyři jezírka, jejichž hladiny se třpytí v nejkrásnější části Triaského parku. Nedaleko od nich končí gondolová lanovka z Waldringu, vesnice v hlubokém údolí pod Steinplatte. Zpáteční jízdenka stojí dospělého 31 eur (necelých 800 korun), penzisty 30, mladistvé 28 a děti 18,50 eura.
Další možností je vyjet nahoru po úzké horské silnici, ale platí se mýtné – za auto, motorku i autobus 12 eur (300 korun). Velké parkoviště ve výšce zhruba 1400 metrů nad mořem je zadarmo.
Na Steinplatte vede rovněž turistická cesta, a tu jsme zvolili my. Nešlo nám jen o uspořené peníze, chtěli jsme si užít pořádný horský výstup. V Česku totiž není žádné místo, odkud byste na sedmi kilometrech nastoupali skoro 1100 výškových metrů. Konkrétně od parkoviště ve Waldringu přes vyhlídkovou restauraci Panorama Tenne až na Steinplatte.
Na horské stezce potkáte málokoho
Mapy.com udávají, že vrchol hory lze zdolat za čtyři hodiny. My jsme to zvládli za tři. Většinou jsme šli hustým lesem a široko daleko jsme neviděli ani živáčka. Až po nějaké době jsme na odpočívadle dohonili dva Rakušany, sympatické cvalíky kolem padesátky s trekovými holemi. Připomínali trochu medvídky.
Jak se tam dostat
Do Kitzbühelských Alp jsme cestovali z Liberce, nejkratší cesta je přes Prahu, Dolní Dvořiště, Linec a Salzburk. Měří kolem 540 kilometrů a za příznivých podmínek trvá šest hodin. Benzín se vyplatí dočepovat na poslední stanici v Čechách v Dolním Dvořišti. Za litr jsme tam zaplatili zhruba o deset korun méně, než kolik stál v Rakousku.
V Salcburku by se sice dalo pokračovat po dálnici na Bischofshofen a pak doprava po klasické silnici směrem na Saalfelden am Steinernen Meer, ale mnohem kratší trasa vede přes německý Bad Reichenhall. Po návratu na rakouské území si navíc lze okouknout alpské velikány a údolí a vybrat si cíle svých výletů.
Stezka na třech místech protíná vykácený pruh pod lanovkou. Pohled na gondoly, plující ladně vzduchem, může některými zmoženými poutníky otřást. Cesta vzhůru se totiž občas mění na cvičný terén pro kamzíky nebo horské myslivce.
V závěrečném úseku výstupu na Steinplatte jsme se prošli po sjezdovce. Pak jsme konečně vylezli na plošinu s horní stanicí lanovky. Nalézá se v nadmořské výšce kolem 1650 metrů a vedle ní láká k posezení Panoramarestaurant Kammerkör.
Nahoře jsme potkali mladé manžele z Česka se dvěma syny okolo dvanácti, třinácti let. Nahoru vyjeli lanovkou podobně jako skoro 100 procent rekreantů. Zajímalo mě, jestli neuvažovali, že na by vrchol vystoupali z Waldringu pěšky. Všichni vypadali hodně sportovně. „Pěšky bychom sem kluky nedostali. I kdybychom jim naslibovali hory doly,“ přiznala upřímně krajanka.
Pod nohama se otevírá propast
Na Steinplatte se oči rozzáří, když spočinou jihovýchodním směrem, kde se vypíná hora Grosses Ochsenhorn vysoká 2513 metrů. Na druhou stranu se Chiemgaské Alpy svažují do německé roviny k Mnichovu. Směrem na západ a na jih se tyčí Kitzbühelské Alpy.
Hodně turistů míří nejen na Steinplatte, ale také na blízký vrchol Steinplattengipfel (1848 metrů). Lezou na něj úzkou pěšinou přes kameny, leckde vyšperkované alpskou květenou. Jižní okraj hory padá prudce dolů a pohled do propastného údolí říčky Griesselbach bere dech.
Výhled ze Steinplatte.
Před třetí odpoledne jsme sešli k Panoramarestaurantu, abychom konečně načerpali vynaloženou energii. Což jsem učinil kynutým ovocným knedlíkem, pořádně macatým a bohatě přelitým hustou vanilkovou omáčkou. Přidal jsem půllitr salcburského piva Stiegl a za celkovou cenu 16 eur (375 korun) jsem získal pocit, že bych mohl dobýt celý svět.
Na druhou stranu mě děsila představa, že bych měl sestoupit do Waldringu stejně prudkou stezkou, jakou jsme se vydrápali nahoru. O utržený kolenní vaz nebo vymknutý kotník nestála ani moje paní, a proto jsme se dolů projeli lanovkou. Dohromady za 52 eur (téměř 1200 korun), nicméně zdraví má člověk jenom jedno.
Při návratu do penzionu jsme si udělali zastávku u malého krásného jezera Pillersee. Za ním směrem na sever se krásně rýsuje Steinplatte. Když je teplo, Pillersee nabízí příjemné osvěžení. V létě teplota alpské vody přesahuje jen málokdy 20 stupňů. Na úzkém jezeře jsme viděli i paddleboardy, lodičky a šlapadla.
Jedna cesta pro pěší, druhá pro kola
Na druhý den jsme naplánovali túru na 1462 metrů vysoký Buchensteinwand. Tento krásný kopec jsme od první chvíle viděli i z verandových dveří našeho apartmánu.
Také na Buchensteinwand stoupá lanovka, ale i tentokrát jsme se vypravili nahoru po svých. Túra neukrajovala zdaleka tolik sil jako o den dříve, ačkoliv i pod Buchensteinwandem se na několika místech lomí pohodlná cesta do ‚pěkného‘ srázu.
Potkali jsem o něco víc turistů, ale ve srovnání s rušným trasami v Krkonoších a Jizerkách to bylo víceméně liduprázdné území. Navíc jsme se nemuseli vyhýbat kolům, na nich se dá totiž na Buchensteinwand došlapat jinudy po cyklistické magistrále, vinoucí se po západním úbočí hory.
Pěší výlet ze Sankt Jakob in Haus vedl hlavně lesem, poslední úsek však byl nad jeho hranicí na červené sjezdovce.
Jedna hora, dva kříže
Těsně pod vrcholem se kromě cílové stanice lanovky rozkládá velká restaurace se dvěma kříži. Jeden klasický starý horský a druhý hypermoderní vybudovaný v roce 2014 s přispěním Evropské unie. Nese jméno Jakobskreuz. Impozantní čyřramenná stavba s vyhlídkovými plošinami sahá do výšky bezmála 30 metrů a poskytuje hezké výhledy na alpské velikány. Pokud je vzduch průzračný, objeví se prý v dálce dokonce největší rakouská hora, 3798metrový Grossglockner.
Vstup na Jakobskreuz nicméně stojí 11 eur, a tak jsme se spokojili s neméně úžasnými scenériemi, které se před námi rozevřely z kamenité špice Buchensteinwandu. Opatrně jsme se na ni dostali po úzké hřebenové stezce lemované rostlinami, popsanými i na tabulkách.
V obchodech světí neděli
Pokud si turisté nevezou z Česka zásoby potravin, měli by vědět, že v neděli jsou rakouské supermarkety až na vzácné výjimky zavřené. Ve zbylých dnech končí v půl sedmé večer, případně o něco málo později. Ale rozhodně ne v devět nebo v deset hodin večer jako v Česku.
V jinou dobu zůstává jediné řešení, nákup na benzinových pumpách. V některých se nacházejí mini prodejny řetězce Billa. Ceny v rakouských supermarketech významně převyšují ty české skoro u všeho zboží, nevyjímaje pečivo, uzeniny, maso a nápoje. Ale i zde lze narazit na slevové akce.
Vedle Jakobskreuzu se rozkládá velká restaurace s několika lehátky na opalování. Sluníčko sice příjemně hřálo, ale počasí na plavky nebylo. Foukal studený vítr a teplota sotva přesahovala 15 stupňů.
S mou paní jsme si každý objednali za necelých 10 eur (250 korun) naši oblíbenou hovězí polévku se sýrovými knedlíky. Vypadaly jak velké karbanátky, báječně zasytily i chutnaly. Syn zůstal jako vždy u smažené klobásy s hranolky a domácí omáčkou (15,80 eura – 400 korun). Půllitr točeného piva Egger stál 5,20 eura (130 korun). Rakouská piva na česká většinou nestačí, ale Egger se řadí určitě mezi lepší místní ležáky a na lahodnosti mu hodně přidala žízeň po dlouhé horské túře.
Dolů jsme pak sestoupili bez větších obtíží pěšky. Buchensteinwand je přece jenom mnohem oblejší hora než Steinplatte.
Rozlučka s Alpami na světovém tenise
Večer jsme se vydali na prohlídku nedalekého Sankt Johann in Tirol, spojenou s večeří. Nedělní podvečer v půvabném městečku dýchal klidem. Jídlo v zahrádce na náměstí bylo fastfoodové, ale neurazilo. Byť na Buchensteinwandu jsme si pošmákli víc a za menší peníze.
Poslední den jsme si vyčlenili na návštěvu Kitzbühelu. Nezajímal nás však Hahnenkamm, hora, kde se zimu co zimu koná nejslavnější sjezd na lyžích. Zamířili jsme na tenisový turnaj světové série ATP 250. Odehrává se na oranžovém centrkurtu, z jehož tribuny lze pozorovat Kitzbühelské Alpy. Tři vstupenky na celý den jsme koupili ani ne za tři tisíce korun.
První den turnaje vyvrcholil s českou účastí. Vít Kopřiva ovšem na české tenisové legendy nenavázal, prohrál 1:2 v souboji s Peruáncem Ignaciem Busem. Oba se nicméně zasloužili o hezkou podívanou.
