Další snížení důchodů komunistům. Musíme se vyrovnat s minulostí, říká historik

Po 35 letech od sametové revoluce, na jaře roku 2024, se díky přijatému zákonu snížily starobní důchody nejvyšším funkcionářům komunistického režimu. Šlo o 177 lidí, kteří v průměru přišli o 1500 korun měsíčně. Vzhledem k tomu, že pobírali penze o dost vyšší než byl tehdejší průměr, šlo o symbolické potrestání.

Nyní se chystá pokračování tohoto způsobu vyrovnání se s minulostí. Od listopadu se sníží důchod dalších bývalým komunistům. Těch bude ale více. Jde o střední články režimu – funkcionáře KSČ i příslušníky StB.

Seznamy osob, kterým se důchody budou snižovat, vypracovali pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Jak náročné bylo pátrání po nich, popisuje pro Seznam Zprávy Kamil Nedvědický, první náměstek ředitele ÚSTRu. A vysvětluje, proč je i po tak dlouhé době takový krok pro celou společnost nutný.

Jak náročné bylo pátraní po někdejších funkcionářích, kterým se mají snížit důchody?

Velmi. Výhodou bylo, že v zákoně jsme zvolili přesné určení funkcionářů, které máme hledat. Někteří kolegové museli pozastavit své projekty, protože zákonná agenda má přednost a víme, že to má váhu i z hlediska společenského.

Vytvořili jsme tým složený z různých specializací. Někdo se specializuje na vnitro, na armádu, někdo na stranický aparát. Máme velkou výhodu, že pod nás spadá Archiv bezpečnostních složek. Daleko těžší to ovšem bylo v regionech. Tam jsme museli do oblastních a okresních archivů, mnohdy bylo potřeba pročítat i tamější stranický tisk a dohledávat, kdo byl v jaké pozici a po jakou dobu. Je to docela piplačka, když to řeknu takto neodborně, dostat se k informacím, kdo byl například zemědělským nebo církevním tajemníkem v dané době.

Kolik jste jich vypátrali?

Několik tisíc. Ale protože jsme došli k tomuto „potrestání“ až v roce 2024 a ne 1994, řada komunistických funkcionářů už zemřela, takže se samotné snížení důchodů dotkne vyšších stovek lidí. Seznamy jsme předali plátcům důchodů, k tomu ještě vydáváme potvrzení, že v dané době byl dotyčný na konkrétní zákonem stanovené funkci.

K čemu takové potvrzení je?

Je vlastně podkladem pro rozhodnutí o snížení důchodu. Naše práce ale zatím nekončí, ještě dál doplňujeme, ověřujeme. Ač se důchody v této druhé fázi sníží od 1. listopadu, podle zákona máme ještě čas do konce srpna příštího roku seznamy doplňovat a upřesňovat. Můžeme objevit nové informace, nové seznamy, protože archivy jsou torzovité, mnohdy poměrně složité ke zpracování. Takže až příští léto naše práce na zákonném úkolu definitivně skončí.

Po jakých funkcích jste pátrali?

Například po členech Ústřední kontrolní a revizní komise, která pracovala v úzké součinnosti s ÚV KSČ, vedoucích jednotlivých oddělení ÚV KSČ, kteří jako placení zaměstnanci udržovali aparát v chodu. Dále oddělení státní administrativy ÚV KSČ, které řídilo bezpečnost, armádu, justici, prokuraturu, náčelníci štábu Lidových milicí v krajích a okresech.

Potom krajští a okresní ideologičtí tajemníci, kteří vlastně určovali, kdo bude, či nebude studovat, kdo bude kde pracovat, kdo se stane objektem represe. Pak třeba církevní tajemníci, jejichž role byla taky opravdu velice silná v potlačování náboženského života a porušování svobody vyznání. A příslušníci bezpečnostních složek, tedy StB, SNB a Pohraniční stráže.

Kam až do historie jste šli?

Pátrali jsme po funkcích od roku 1948. Já osobně považuji za velmi důležité, že jsou mezi nimi příslušníci Státní bezpečnosti, z nichž většina skutečně unikla jakémukoliv potrestání. A když se někteří výjimečně dostali k soudu, tak tresty byly opravdu výsměch - typu podmínka a zákaz služby v bezpečnostních sborech na pět let.

Proč k této formě potrestání dochází až teď?

To je dobrá otázka, ale na nesprávného člověka. Platí ale, že lepší někdy než nikdy. Samozřejmě logičtější by bylo, kdyby k tomu došlo v devadesátkách nebo na začátku tisíciletí, nebyla k tomu ale politická vůle. Roli v tom hrála mnohdy i určitá právní či personální kontinuita. A politická situace - dlouho se počítalo s komunistickou stranou jako s relevantním partnerem pro různé sestavování koalic na vládní nebo i na komunální úrovni. A i když se začalo pozdě, tak se alespoň začalo. Na Slovensku se to například nepodařilo.

Snížení důchodů je vlastně jediným potrestáním představitelů bývalého režimu, že?

Když se podíváme na to, jak byli potrestáni pachatelé komunistických zločinů, nebo jakým způsobem došlo k vyrovnání, tak zjistíme, že snížení důchodů je opravdu v podstatě jediný postih, který oni zažili po roce 1989.

O jakou částku se důchody snižují?

O 300 korun měsíčně za každý započatý rok ve funkci.

Je toto symbolické potrestání po těch mnoha letech podle vás důležité?

Je to naprosto nezbytné, protože nepotrestané zlo plodí další zlo. Někteří lidé říkají, že máme jiné starosti, ale mnohdy vlastně ty starosti vyplývají z toho, že se nepodařilo vyřešit třeba právě tuto záležitost, nepodařilo se potrestat zločiny, nepodařilo se ukázat na oběti, zveřejnit jejich příběhy, jak to všechno bylo.

Všechny státy střední a východní Evropy, včetně České republiky, jsou teď zasaženy takovým tím resentimentem, takzvané „krásné normalizace“, že to vlastně bylo lepší, že bylo bydlení zadarmo, zdravotnictví zadarmo, že všechno fungovalo nějakou společenskou smlouvou. A je to pouze nedostatek informací o tom, jak ta doba skutečně fungovala, jak fungoval totalitní režim, na čem byl postaven, jak třeba třídně rasisticky posuzoval lidi podle původu, kdo je z jaké rodiny a podle toho měl možnost studovat, pracovat nebo dělat věci, které by mu v normální společnosti příslušely.

Tyto sankce jsou strašně důležité i pochopení současnosti a budoucnosti. Protože když tyto věci nebudeme mít řádně popsány a nebudeme s nimi vyrovnáni, hrozí nebezpečí recidivy. Hlavně nedělat „tlustou čáru“, protože pak se to, co nechcete, opravdu vrací.

Zmínil jste, že na Slovensku se bývalé komunisty nepodařilo postihnout. Proč?

My jsme se zhruba před čtyřmi lety inspirovali právě chystanými zákony v Polsku a na Slovensku, které přišly se snižováním důchodů představitelům komunistické moci. V Polsku zákon prošel, na Slovensku ho pozastavil Ústavní soud s tím, že příliš paušalizuje viníky. Bylo tam například, že snížení důchodů se má dotknout všech zaměstnanců ÚV KSČ, včetně řidičů, uklízeček, technického personálu a podobně.

U nás tyto profese pod sankce nespadají.

Právě. My jsme si ze slovenského příkladu vzali ponaučení a zaměřili se při přípravě právní úpravy cíleně na konkrétní funkcionáře, u kterých je doložitelné, že se aktivně podíleli na totalitní moci. Pomocný technický personál a další podobné profese jsme vynechali.

Nejprve jsme chtěli postihnout pouze nejvyšší představitele, ale pak jsme si říkali, že mnohdy ještě víc pronásledovali odpůrce režimu nebo oběti právě střední články v regionech. Oni v krajích a okresech byli takovými cary, kteří rozhodovali doslova o bytí a nebytí lidí, kteří tam žili. Proto jsme i je zařadili do seznamu prominentů, kterým se důchod krátí.

Dá se asi předpokládat, že se někteří lidé z těch seznamů obrátí na soud.

S tím počítáme. Individuální spory proběhly i u první vlny. Proto k seznamu lidí vydáváme i potvrzení, že jde opravdu o dané osoby, jsou u toho archivní dokumenty. Dokládáme, že jsme je ztotožnili správně. Tento podklad je důležitý právě i pro případný soud. Při vytváření seznamu funkcionářů jsme si dali jasný klíč, a tím je, že většina těchto osob po roce 1989 už neprošla prověrkami, lustračním zákonem a nemohli dál pokračovat ve funkcích v armádě, v policii, ani třeba v té veřejné správě. Tento klíč je pro všechny, myslím, poměrně jasný a nebude složité naši práci obhájit v případě soudních procesů.

Když se vrátím k pátrání v archivech, narazili jste na něco třeba nečekaného?

Nic zásadního nás asi nepřekvapilo. V několika případech se stalo, že chyběla dokumentace, protože po roce 1989 se hodně skartovalo nebo se ty věci převáděly někam jinam. Což znamená, že se stranické nebo i státní materiály mnohdy dostaly úplně někam jinam, než bychom předpokládali.

Potvrdilo se nám, že komunistický režim měl velice vyhraněný a jasný kádrový pořádek. Kariéra každého byla pod kontrolou komunistické strany, která s nimi pracovala a opravdu si vybírala lidi k povýšení nebo k dalším úkolům mnohdy bez ohledu na jejich odbornost. Muselo jít hlavně o osvědčeného, loajálního soudruha, který pak mohl dělat kariéru v různých oborech. Pro veřejnost by mohlo být možná zajímavé to, jak byla strana gerontokratická. Tedy čím byl režim pokročilejší, tím i stoupal věk funkcionářů, řada z nich byla opravdu hluboce důchodového věku nebo těsně před důchodem.

Využijete seznamy i nějak jinak?

Informace, které jsme nashromáždili v rámci tohoto zákona, využijeme pro publikace, plánujeme i výstavy v regionech, abychom připomněli lidem regionální tváře moci.

Zatímco bývalým funkcionářům se důchody snižují, jejich obětem se naopak důchody zvyšují, je to tak?

Ano. Máme tu na jedné straně komunistické funkcionáře, kteří porušovali lidská práva, podíleli se na totalitním režimu a vlastně byli ještě odměněni tím, že se jim důchody počítaly z vysokých platů, což vedlo k nadprůměrným penzím. A na druhé straně máme disidenty, politické vězně a další oběti komunismu, kteří těžko hledali práci a jejich důchody byly a jsou mnohdy opravdu žalostné.

Od roku 2024 může náš ředitel žádat o přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu za lidi, kteří sami nejsou schopni žádost podat z různých důvodů. Například kvůli věku, zdravotnímu stavu nebo třeba proto, že to sami vyřizovat nechtějí. Když tento statut dostanou, tak se jim vyrovná důchod na průměrnou výši v zemi. U řady z nich je to opravdu velký rozdíl.

Takže se k vám lidé, kteří zažili v bývalém režimu šikanu, mohou přihlásit a požádat o pomoc s vyřízením postavení účastníka odboje?

Ano, mohou a pomůžeme jim, ale musíme potvrdit aktivní činnost. Že skutečně kladli odpor proti režimu. Musí být doložitelná aktivní činnost, to znamená letáky, odboj, odpor, pašování knih, organizování demonstrací, nějaká činnost opakovaná, projevená. Nestačí třeba účast na demonstraci, podpis Charty a netýká se to ani obětí, které byly později rehabilitovány, dostaly odškodnění za věznění.