Havel si vězení idealizoval. Myslel si, že bude psát a učit se německy

Citace na velkém plátně vítá návštěvníky výstavy Václav Havel: Dopisy Olze. Slova pochází z dopisu ze dne 9. srpna 1980, který Václav Havel napsal ve věznici Heřmanice. Oproti ostatním dopisům se v něčem liší. I proto ho Jan Lopatka, editor knihy Dopisy Olze, do publikace shromažďující korespondenci nikdy nezařadil. Přišly mu příliš osobní nebo se v nich psalo o jiných lidech, které by to mohlo poškodit.

Ze stejného důvodu ve výběru není ani dalších 13 dopisů z  z celkového počtu 141, které měl k dispozici z období mezi roky 1979-1983. Nezveřejněné dopisy nyní spolu s dalšími písemnostmi a osobními věcmi nejen Václava Havla, ale třeba Ivana M. Jirouse, Karla Kyncla nebo Ludvíka Vaculíka, vystavuje Muzeum literatury. Připomíná tak nedožité 90. narozeniny dramatika a prvního porevolučního prezidenta. Výstava nevypráví jen Havlův osobní příběh, ale také dokumentuje, jak probíhalo věznění politických odpůrců režimu.

Václav Havel byl zatčen v roce 1979 a odsouzen za „podvracení republiky“: konkrétně za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), organizaci vzniklé v prostředí Charty 77, kterou Václav Havel spoluzakládal. Režim na něj měl však spadeno mnohem déle. Kromě něj byli odsouzeni například Petr Uhl, Václav Benda, Jiří Dienstbier, podmíněný trest dostala Dana Němcová. Režim si tyto osobnosti disentu vybral schválně kvůli exemplárnímu potrestání.

Havel v té době dostal nabídku stipendia v USA, kam mohl odejít a komunisté by se ho tak zbavili stejně, jako předtím Pavla Kohouta, kterému umožnili odcestovat do Vídně, ale už ne se vrátit. Havel ale odmítl a zůstal i s vědomím, že půjde do vězení.

Pobyt za mřížemi si ale asi maličko idealizoval. „Objednal si od manželky několik slovníků a učebnic, chystal se tam psát divadelní hry a učit se německy. Vůbec mu nedošlo, že vstoupil do pekla. Když bydlíte s 15 až 25 lidmi na cele, z čehož je několik práskačů a provokace, od rána do večera máte buzeraci, moc toho z němčiny věru nenašprechtíte,“ glosuje jeho představy Petr Kotyk, autor výstavy Dopisy Olze, literární historik a člen českého PEN klubu.

Psaní prvních dopisů muselo být pro Havla velice obtížné. Vězni měli jasně stanovená pravidla, mohli psát pouze v určitých časech a museli se vejít na čtyři A5. Proto jsou originály dopisů, nejen Havla, ale právě i Jirouse či Kyncla, které můžete na výstavě vidět, psané skutečně drobným písmem. Nesměli si přitom dělat ani poznámky předem, natožpak psát o praktikách ve vězení.

„Nesměl psát, jak málo hygieny tam mají, o špatném jídle nebo o sexuálním násilí na vězních. Nemohl psát o tom, jak ho šikanují, ani o tom, že když u něj najdou koncept dopisu mimo povolenou dobu, zavřou ho na deset dnů na samotku. Stejně tak se nesměl svěřit, že dostal patnáct dnů na samotce, protože napsal negramotnému vězni dopis pro rodinu,“ vyjmenovává Kotyk.

Za čtyři a půl roku, které strávil na přelomu 70. a 80. let ve vězení, napsal 161 dopisů.

V dopise č. 42, ze kterého je úvodní citace, mluví o vztahu s manželkou a je velice osobní. „…tak jako Ty mne svým způsobem tvoříš, tvořím přirozeně i já Tebe. Tohle vzájemné ,tvoření‘ je přitom ovšem jen vnějším rámcem nebo aspektem nebo projevem našeho vztahu, který je - aspoň si myslím - nepoměrně hlubší a bohatší,“ píše v dopise, poté, co se dohodli, že spolu zůstanou.

Vztah manželů, kteří spolu byli 24 let, procházel totiž krizí. V době zatčení Václav Havel udržoval dlouhodobý vztah s Annou Kohoutovou. Nešlo o jeho první nevěru, ani o první, o které by se Olga dozvěděla. „Tentokrát to však bylo jiné. Havel se hluboce zamiloval do Anny Kohoutové a Olga měla pocit, že už na jeho loajalitu nemá monopol. Bylo typické, že zřejmě na rozchod myslela spíš ona než on,“ píše v knize Havel jeho životopisec Michael Žantovský.

Dopisy Olze ale nejsou pohledem do ložnice disentu (pokud vás tento pohled zajímá, přečtěte si Český snář od Ludvíka Vaculíka), spíše naopak. Obsah korespondence, která z vězení chodila, by se dal rozdělit na dvě části: praktická část a filozofická.

V té praktické často Olze psal například, co mu má připravit do balíčku do vězení, jak má na Hrádečku vypustit vodu, aby přes zimu nezamrzla, ať nezapomene platit nájem, anebo si jí stěžoval, že mu píše málo a proč mu nepíše víc.

Druhá část nesla duchovní a filozofický rozměr a i když byly adresovány Olze, odpovídal v nich na dopisy od jeho bratra Ivana. Protože ten mu psát mohl, Havel směl odpovídat jen Olze. „Nutno říct, že dopisy Olze jsou velmi sofistikovanou hrou, cenzurou a zároveň snahou říct co nejvíce o svém postavení ve vězení,“ říká Petr Kotyk.

Všechny dopisy procházely přísnou cenzurou a ty, které se režimu nelíbily, byly zabaveny. Dramatik ale brzy zjistil, že dlouhá a komplikovaná souvětí filozofických myšlenek nejsou cenzoři schopni rozklíčovat a skutečné sdělení jim nakonec uniklo.

„Dopisy pro vězně byly takové záchranné čluny, protože to, co tam potřebovali nejvíce, byl nějaký pocit jistoty, že až se vrátí, bude na ně někdo čekat,“ říká autor výstavy. Dopisy od bratra byly navíc velkým inteligenčním stimulem. Sám později říkal, že Ivan mu byl oporou intelektuální, Olga morální. Zatímco dopisy, které psala Václavovi sama Olga, se nedochovaly, dopisy, které psal Ivan, ano, protože si dělal jejich kopie.

V roce 1983, ještě když byl ve vězení, dostal Jan Lopatka Havlovy dopisy, aby z těch filozofických částí udělal výbor a mohly se uceleně vydat. Muži se spolu znali už z 60. let, kdy oba pracovali v časopise Tvář, který komunisté dvakrát zakázali, než v roce 1969 skončil nadobro. Lopatka byl geniální editor, který práci s dopisy pojal po svém. Dopisy poskládal tak, že mohou působit dojmem vězeňského deníku, který má ale hned několik úrovní, jakými na text lze nahlížet.

Václav Havel nakonec strávil ve vězení 1351 dnů, které se podepsaly na jeho zdraví. Ve věznici Heřmanice trpěl špatným jídlem, často byl nastydlý a prodělal zápal plic a musel být operován kvůli hemoroidům. Ostravskou věznici, kam byl po dvou letech převezen, navíc vedl bývalý vedoucí lágru politických vězňů z 50. let. Takže, když tam přivezli Havla, Dienstbiera, Bendu, mohl se na nich zase vyřádit.

Havla později převeleli na lehčí práci, protože i komunisté měli kvůli mezinárodní ostudě strach o jeho zdraví. Když se Havel na začátku roku 1983 ve vězení těžce zhoršil, Olga zavolala Pavlu Kohoutovi do Vídně. Kohout okamžitě rozjel síť intervencí doma i v zahraničí a pomohl vytvořit mezinárodní tlak, který spolu s Havlovým kritickým zdravotním stavem vedl k přerušení jeho trestu. Několik týdnů ležel v nemocnici pod Petřínem, kde ho daly dohromady řádové sestry boromejky. Ty, mimochodem, u něj byly i v jeho posledních dnech v prosinci 2011.